Z projíždění hlavním městem mám několik poznatků. Prvním z nich je to, že na počátku podzimu, který na jižní polokouli právě začíná, kvetou keře a stromy jako u nás na jaře. Bylo mi vysvětleno, že je to normální, že tady rostliny kvetou dvakrát. Druhým je to, že je tu nekonečně aut a že je město od rána do noci plné. Paní prezidentka mi říká, že z okraje města denně létá do prezidentského paláce helikoptérou. Nemyslím, že by naši daňoví poplatníci u nás doma něco takového ocenili. Třetím jsou psí „chůvy“. Po parcích zde chodí „stáda“ psů na vodítkách, vedená jednou slečnou či mladou paní – je to služba pro příliš zaměstnané a vytížené rodiny a psi se dostanou na pravidelnou procházku. Psů bývá deset i více!

Čtvrtým poznatkem je to, že jsou Argentinci strašně mladí. Začal jsem se vyptávat, jaký je střední věk v zemi, a dozvěděl jsem se, že necelých 30 let. U nás je to 39 let, což je obrovský rozdíl. Nikoli náhodou byla první otázka po mé přednášce, věnované Evropě, na Argentinské radě pro mezinárodní vztahy (byl jsem tam i v roce 1994 a nevěřícně jsem hleděl na svou 17 let starou fotografii v galerii minulých řečníků), jak chceme v Evropě vyřešit stárnutí obyvatel. Řešení neznám, resp. jsem přesvědčen, že přijde samo, ne od nějaké skupiny mudrců financované Evropskou unií. Určitě není řešení důchodová „reforma“ připravovaná naší dnešní vládou. Určitě jím není ani organizovaná imigrace.

Měli jsme hezkou návštěvu a velmi plodnou diskusi v Kongresu, kde v jedné – dostatečně velké – budově zasedá jak Poslanecká sněmovna, tak Senát. Všechny nejvíce zajímá Evropská unie a vztahy jejich vlastního regionálního integračního seskupení MERCOSUR (které vedle Argentiny tvoří Uruguay, Paraguay, Brazílie a Venezuela) s ní. Chtějí dosáhnout uvolnění vývozu svých zemědělských produktů do Evropy (prý jim v tom nejvíce brání Francie) a já jim říkám, že my zase chceme otevření argentinského trhu pro naše průmyslové výrobky.

Dotknuli jsme se i problematiky inflace. Zápolení Argentiny s inflací a opakované hyperinflace, které zemi v minulosti prakticky ruinovaly, je věc více než známá. Trochu mne znervózňuje, když vidím, že byla v roce 2010 argentinská inflace 26,7 % (a pro rok 2011 se předpokládá zhruba stejný růst cen) a že to nikomu moc nevadí. Resp. vadí, hádají se o tom, jestli se inflace vypočítává správně, což mi připomíná, že jsme podobně nevěřili číslům inflace u nás za komunismu. Taková velikost inflace u nás byla od roku 1918 (resp. od Rašínovy deflace) jen jednou – v první polovině roku 1991, když jsme po 40 letech zmrazených cen přes noc, k 1. 1. 1991, ceny uvolnili. Tady je asi jiný kraj, jiný mrav.

Na večerní recepci jsme se mimo jiné setkali i s našimi krajany, přijeli i zástupci krajanských organizací až z Paraguaye a Uruguaye, kterých je v Argentině podle odhadů asi 30 000. Je tu i 10 aktivních krajanských spolků. K naší zemi se velmi hlásí.

V pátek jsme navštívili i radnici Buenos Aires, kde jsem byl prohlášen „čestným návštěvníkem města“, a pak konečně jdeme na „normální“ argentinský oběd. Vzpomínám, že jsem se před 17 lety nemohl ani podívat na obrovský krvavý argentinský biftek, který mi byl při stejné příležitosti vnucen, a proto dlouho licituji, abych dostal něco jiného – ale neurazil.

Zastavili jsme se ještě na „kontrolním“, ale samozřejmě velmi přátelském setkání s pracovníky našeho velvyslanectví a pak jsme odletěli do Patagonie, do městečka El Calafate ve státě Santa Cruz. Ale o tom až zítra.