Teprve v poslední den svého pobytu v New Yorku jsem měl ráno chvíli čas udělat aspoň prvních pár kroků po ulicích tohoto mimořádného města. Člověk si při tom znovu uvědomí tu neuvěřitelnou „babylonskou“ směs nejrůznějších lidí, kteří jsou v devět hodin ráno na ulicích – s tím, že se to slovo nejrůznější týká opravdu všech možných i nemožných hledisek. Nic jako „průměrný“, obvyklý, standardní obyvatel New Yorku neexistuje. Každý v nějakém ohledu „vyčnívá“. Váhám, jestli to tak bylo vždycky, nebo jestli je to teď ještě výraznější než kdykoli v minulosti. Nevím.

Je opět strašlivé vedro, záchranou je vstup do známého, pěkně vychlazeného knihkupectví na 5. avenue. Když jsem tam byl naposledy v březnu 2009, regály byly plné knih se dvěma tématy – prvním byl hvězdný vzestup prezidenta Obamy a druhým návrat k apoteóze Keynese a jeho návrhů na řešení krize třicátých let. Obojí už z regálů knihkupectví zmizelo, na obojí je už názor o hodně jiný než před rokem a půl.

V novinách jsem si ráno přečetl statistiku zabitých amerických vojáků ve válkách posledního desetiletí. Je to 4412 mrtvých v Iráku a 1194 v Afghánistánu. Tato proporce mne překvapila – zejména ve vazbě na to, kterou válku považuji a vždy jsem považoval za nevyhnutelnější.

V OSN došlo těsně před zahájením Valného shromáždění k jedné zajímavosti. Evropská unie – v souladu se svou Lisabonskou smlouvou – chtěla, aby měli zástupci EU právo aktivně se zúčastnit jednání a práce tohoto zasedání Valného shromáždění. Toto „právo“ jim ale uděleno nebylo, mluvit nemohli a za EU i nadále jednalo belgické předsednictví EU. Kdybych byl ze země mimo EU, také bych asi říkal, že se uvnitř EU musí dohodnout, zda EU je nebo není jeden stát.

Když mluvíme o členství v OSN, je tu ještě jedna zajímavost. Na chodbě budovy OSN mi náš velvyslanec při OSN, Martin Palouš, představil svou kolegyni, velvyslankyni státu-ostrova Nauru. Řekl mi, že má tento stát 13 000 (opravdu tisíc, nikoli miliónů) obyvatel. V OSN to znamená, že má při hlasování jeden hlas i Čína i Nauru. Přesně to ukazuje sílu i slabost této organizace. Neměl by být nějaký limit? Ale napadlo mne, že ani my doma nemáme žádný limit na povolenou minimální velikost obce. I my máme obce (a v nich voleného starostu), které mají třeba jen 17 obyvatel. Obce však nehlasují.

V odpoledních hodinách jsem v OSN vystoupil se svým oficiálním projevem. Snažil jsem se říci,
-    že jsme a budeme i nadále aktivními členy OSN,
-    že máme zájem, aby OSN fungovalo, a to na zásadách mezistátní spolupráce (nikoli globálního vládnutí),
-    že není důvod, aby OSN začalo hledat nějakou svou novou, daleko ambicióznější úlohu, než tomu bylo dosud,
-    že se svět změnil a že struktura orgánů OSN a váha jednotlivých zemí, která vznikla po 2. světové válce, kdy mělo OSN 51 zakládajících členů, nevyhovují tomu, když má dnes členů 192,
-    že OSN nemá přispívat k posilování myšlenky globální regulace světové ekonomiky a že k tomu nemá vytvářet žádné nové instituce, atd.

Jednání se už blíží ke konci, únava narůstá, vedro je ubíjející a New York se začíná normalizovat – ubyde zablokovaných ulic a zákazů všeho druhu. Odjíždíme i my – s pocitem, že zažíváme poslední letní den roku 2010. V šest hodin večer, kdy startujeme, je 30 °C.