New York je – ve vší své neopakovatelné rozmanitosti – stále svůj. Letošní novinkou jsou obrovské hromady odpadků, pečlivě tříděných do bílých a černých plastových pytlů, na ulicích města. Vzpomněl jsem si na italskou Neapol v roce 1966, kdy tam tři týdny stávkovali popeláři. Stávka tu ale není, pouze se prý jenom dvakrát týdně svážejí odpadky a my přijeli v nešťastnou chvíli.

Při každé návštěvě Valného shromáždění OSN bydlíme ve stejném, nijak pěkném, určitě ne milém, ale o to předraženějším hotelu Millenium UN Plaza Hotel,  který má tu jedinou výhodu, že se z něj – v jinak obtížném ucpání ulic – dá do budovy OSN dojít pěšky. Jako loni bydlím ve 39. patře hotelu (ve stejném pokoji) a mám z okna úžasný výhled na newyorkskou skyline. Vidět to je vždycky zážitkem a neomrzí se to.

Jednu změnu jsem si ale při ranní snídani v hotelu proti loňsku uvědomil. Hledám stůl, ke kterému bych si chtěl přisednout a uvědomil jsem si, že jsem loni seděl s prezidentem Kaczyńským a jeho ženou. Moc mi tu oba chybí. Nemáme tolik skutečných přátel.

V rekonstrukcí procházející a totálně chaotické – i bez rekonstrukce – budově OSN začíná třídenní, tzv. všeobecná rozprava 65. Valného shromáždění OSN. První mluví generální tajemník OSN Korejec Ban Ki-Moon. Hned v úvodu měl promluvit americký prezident Obama, ale opozdil se. Místo něj mluvila švýcarská prezidentka. V dalších dnech postupně vystoupí všech 192 prezidentů (či premiérů) – v hantýrce OSN „HoD“, neboli heads of delegations – členských zemí.

Na počátku je sál plný, pak posluchačů postupně ubývá. Nakonec tam vydrží sedět jen úředníci velvyslanectví a ministerstev zahraničí. Téměř nikdo nikoho neposlouchá, jsou to vesměs nikým nekomentované monology. Dvakrát za sebou jsem mluvil první den všeobecné rozpravy, tentokráte jsme byli vylosováni až na den třetí. Trochu jsem se mračil, ale po nás v sobotu bude ještě mluvit např. Itálie, Španělsko a Francie. Losuje se i zasedací pořádek, letos sedíme hodně vzadu, aspoň máme přehled. Náš pan velvyslanec při OSN, Martin Palouš, říká, že jsme se už dostali do postevropského světa, což se mi zdá být velmi závažnou poznámkou, ze které by Evropa měla něco vyvodit, ale to něco nejsou Lisabonské či jiné podobné smlouvy.

Celý den se tam sedět nedá a také tam nikdo nesedí. Již dlouho jsou proto pro většinu z nás připravována bilaterální jednání, která jsou často dobrou a úspornou náhražkou zahraničních cest. Absolvuji jednání s prezidentem Chile Piñerou, s prezidentkou Kostariky Chinchillou a s prezidentem Chorvatska Josipovićem.

V poledne je standardní oběd pořádaný generálním tajemníkem OSN, což je příležitost promluvit i s dalšími světovými politiky. Nikdo nechápe zasedací pořádek. Sedím u stolu s prezidentkou Bangladéše, premiérem Thajska a šéfem sekretariátu generálního tajemníka OSN. Zvláštní seskupení. Všichni vzpomínají na mé vystoupení k tématu globálního oteplování před dvěma lety.

V pozdním odpoledni natáčím živý rozhovor pro televizní stanici CNBC s půvabnou (a chytrou) moderátorkou Marií Bartimoro, která se ptá na Evropu, euro, nezbytné změny v celé Evropě i v České republice. Jako dárek mi dává krásné dopisní papíry – v době, kdy se už dopisy skoro nepíšou.

Večer se koná recepce na pozvání amerického prezidenta Obamy, což je jediná ze stovek recepcí, které se v tyto dny konají. Loni byla uspořádána v Metropolitním muzeu, letos je v American Museum of Natural History. Loni jsme konverzovali mezi veledíly světového malířství a sochařství, letos  mezi kostrami a vykopávkami, něco mezi naším Národním muzeem a Náprstkovým muzeem. Kostru velryby tu nemají, velryba je vycpaná.

Opět je sightseeing jen a jedině důsledkem nutnosti navštívit tři různá místa – OSN, improvizované televizní studio v hotelu Sheraton, Obamovu recepci a samozřejmě svůj vlastní hotel.