Proč odmítnutí neseme tak těžce

„Nepříjemné emoce v důsledku odmítnutí jsme v životě zažili každý,“ říká psycholožka a ředitelka pražské kliniky NEO Centrum Kateřina Marklová. Odmítnutí nás přitom bolí, a to doslova. „Studie provedené pomocí magnetické rezonance ukazují, že se při této zkušenosti aktivují stejné oblasti mozku jako při fyzické bolesti,“ vysvětluje psycholog Guy Winch s tím, že náš mozek reaguje na slůvko „ne“ podobně, jako když se například silně uhodíme.

Tento vnitřní mechanismus si člověk vyvinul během evoluce, kdy na přijetí v tlupě závisel jeho život. I dnes ale potřebujeme jako jednotlivci někam patřit a jakékoliv odepření druhých nám mnohdy podvědomě připomene, že by naplnění této potřeby mohlo být ohroženo. Lidé, kteří jsou v tomto směru velmi citliví, přitom prožívají negativní emoce mnohem silněji a nechají se jimi mnohdy doslova zahltit.

„Pohledem okolí mohou být tito jedinci považováni za perfekcionisty, přecitlivělé nebo přehnaně reagující, a to i na ty nejmírnější druhy kritiky,“ uvádí psychoterapeutka Andrea Boniorová.

Jaký neviditelný boj ale vedou sami se sebou? Často na sebe mají příliš vysoké nároky, opakovaně se u nich také objevuje pocit viny nebo studu. Utápějí se často v přesvědčení, že nikam nezapadají, a velmi intenzivně přemýšlejí, co ve vztahu s druhými udělali nebo řekli špatně.

Kvůli svým obavám pak mají tendenci špatně interpretovat, zkreslovat a přehnaně reagovat na to, co jim ostatní říkají a dělají, což přináší do běžného života dost potenciálních problémů.

Ve vztazích se někdy vyznačují až agresivním nebo zuřivým chováním, a to v momentě, když je někdo odmítá. Jejich sebevědomí je totiž zcela závislé na tom, co si myslí ostatní, a podle toho stoupá a klesá. Vyhýbají se posléze situacím a projektům, kde existuje i malé riziko neúspěchu. Svůj strach z prohry nebo odmítnutí může být kompenzován i tím, že jdou do všeho naplno nebo se snaží o perfekcionismus. „Z psychologického hlediska se jedná o neadekvátní reakci vycházející z toho, že si odmítnutí berou příliš osobně,“ vysvětluje Kateřina Marklová.

Základní problém je, že tito lidé často vidí v každé maličkosti a menší nepříjemnosti příliš mnoho. „Vkládají do situací věci, které tam vůbec nepatří, například: Nemá mě rád/a, čekala jsem odmítnutí, nikdo se mnou nesouhlasí.“ Citlivost na odmítnutí se pak také projevuje jako neustálá obava. Třeba když partner okamžitě neodpoví na textovou zprávu. Kolegyně se přímo a jasně nezeptají, jestli s nimi půjde na oběd. Nebo má kamarádka vlastní problémy a myšlenky jí utíkají právě k nim a citlivého člověka vnímá o něco méně než obvykle.

„Často jde o projev chování u úzkostných jedinců. Může jít ale také o rys narcistní poruchy osobnosti. Záleží na intenzitě prožívání a jak si s pocitem odmítnutí následně poradíme. Diagnostika však vždy spadá do kompetencí zkušených psychologů či psychiatrů,“ je přesvědčena Kateřina Marklová.

Potvrzuje se, že přílišná citlivost na odmítnutí nevzniká jen tak sama od sebe. Například podle studie uveřejněné v odborném časopise Developmental Review vedené Julií Lesnickovou mohou genetické faktory ovlivnit sílu a zbrklost reakce na odmítnutí.

Často její kořeny souvisí s dětstvím a podmínkami, v nichž jsme vyrůstali. „Když jako dítě máte naplněné všechny potřeby, nejen fyziologické, ale i psychologické, vyrostou z vás zdraví jedinci,“ upozorňuje Kateřina Marklová. „To je však ideální model, který, buďme upřímní, není vždy zcela reálný. Kritiku v dospělosti hůře zvládáme, pokud jako malí zažíváme nevyvážený přístup, například velký tlak na výkon, nemožnost dělat chyby nebo čelíme zesměšňování od nejbližších osob,“ vyjmenovává.

Velmi nás v tomto směru ovlivňují pečující osoby, jejichž chování je nestabilní, a tím pádem pro dítě nepředvídatelné. „Nevznikne tak bezpečná vazba a jedinec je nucen vytvořit si do života různé obranné mechanismy, jak přežít.“ V dětství ještě jakž takž fungují, o to těžší je ale zbavit se jich v dospělosti. „Tyto mechanismy totiž chrání především narušený pocit vlastní sebehodnoty, který je často spojený s nevyváženým sebevědomím. Dotyčná osoba je pak vnímavější na podobné situace, které už několikrát v minulosti nezvládla a naučila se jim vyhýbat.“

Nicméně ztratit sebedůvěru se dá i v dospělosti, pokud prožijeme situaci, která jí silně otřese. „Stává se to například, když nemáme zpracovaný rozchod s partnerem. Dobrá zpráva v tomto případě je, že bolavá místa, která vznikla až v pozdějším věku, se hojí podstatně lépe než zranění z dětství. Se vším se ale dá pracovat.“

Přílišná citlivost na odmítnutí s sebou každopádně přináší řadu problémů. I v dlouhodobých romantických vztazích se tito lidé často cítí nepřijímaní. „A pokud v partnerství podvědomě neustále očekávají odmítnutí, je těžké cítit se v něm bezpečně,“ vysvětluje psycholožka psychoterapeutka Amy Morinová, podle níž je nejhorší neustálý strach, že k odmítnutí může kdykoliv dojít.

„V důsledku toho jsou i jen drobné přešlapy vnímány jako naprostý nedostatek zájmu nebo kruté odsuzování. Nakonec se může stát, že se osoba citlivá na odmítnutí začne přespříliš trápit a zlobit, jakmile navnímá sebemenší potenciální odmítnutí.“ Dusno ve vztahu, hádky a obviňování pak mohou partnera nebo partnerku skutečně odrazovat.

Jako první krok k nápravě je dobré se zastavit a uvědomit si, jestli jsme si chronický pocit nepřijetí do vztahu již nepřinesli. „Často nasedá na primární pocity odmítnutí, které jedinec zažil v dřívějším důležitém vztahu, nejčastěji však už v dětství, a nemá je zpracované. Mluvím s klienty o tom, že se rané zranění ozývá právě jako výzva, aby bylo zahojeno. Může nás pak čekat krásná psychoterapeutická práce,“ doplňuje odbornice.

Způsob, jak se vyhnout odmítnutí, se zdá přitom jednoduchý, ale z dlouhodobého hlediska je velmi vyčerpávající. Jde o snahu zavděčit se, nepřekážet, nenaštvat nebo naopak dělat všechno pro to, aby k reakci „ne“ vůbec nedošlo. „Tito lidé se mohou také extrémně snažit, aby si znovu získali přízeň dané osoby,“ říká psychoterapeutka Amy Morinová.

Takové chování může na první pohled působit velice mile a šarmantně, ale mnohdy také rozpačitě a vlezle. „Lidé s citlivostí na odmítnutí mají také tendenci vyhýbat se všem situacím a vztahům, kde by mohli být odmítnuti. V důsledku toho se mohou cítit extrémně izolovaní a osamělí – což v podstatě vede k naplnění jejich největších obav,“ předestírá psychoterapeutka. Navíc si ani nemusí uvědomovat, co jejich osamělost způsobuje.

„Někdy v diskomfortu žijeme tak dlouho, že nám přijde jako norma. To je pak dobré se na svůj život podívat v širším kontextu,“ radí Kateřina Marklová. Jde totiž i o naše zdraví. Při dlouhodobém stresu, který opakované pocity odmítání přinášejí, reaguje naše tělo problémy se spánkem, nechutenstvím, nebo naopak přejídáním, úzkostně-depresivním prožíváním, obtížemi v navazování sociálních kontaktů, větší náchylností k psychosomatickým onemocněním nebo únikem do návykového chování.

„Každá z těchto oblastí se dá zlepšit a stojí za návštěvu u odborníka na duševní zdraví,“ uzavírá. Pokud u sebe pozorujete znaky přecitlivělosti na odmítnutí, uvědomte si, v jakých chvílích přicházejí. Zkuste si udělat odstup od situace a místo vnitřního obviňování k sobě přistupte s laskavostí.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Psychologické poradny