Hlavní obsah

Václav Svoboda alias Lumír Nykl z Ulice: Manželka o mně říká, že jsem něžnej cholerik

3. 10. 2021, 7:02

Před rozhovorem mě oslovila blonďatá dlouhovláska s dcerkou – se zasněným pohledem prosila, jestli by se s ním mohly vyfotit. „Milujeme ho, zvlášť moje malá. Je to náš Lumča.“ Václav Svoboda (57), populární Lumír z Ulice, který dorazil s pětiletým vnukem Kubou a se čtyřnohým přítelem, mluví hodně jadrně. Což ostatně zjistíte sami.

Foto: Milan Malíček, Právo

Václav Svoboda

Článek

Měli jsme jít společně na cvičák. Co se stalo pejskovi?

Minulý týden si ze cvičáku přinesl chorobu, zvracel, má průjem, kašle, je to angína, dostal antibiotika. Gordona jsme koupili dceři a ona ho trénuje. Je takový psychoterapeut, anglický špringršpaněl, výborné plemeno, společenské, vhodné k dětem. Moc hodný, osmiměsíční. Předtím jsme měli Andyho, stejnou rasu, pořádné, nádherné psisko.

Vy jste byl vždycky pejskař?

Ne, ne, chtěl jsem, ale nebylo mi to umožněno, protože rodiče řekli - jen přes naši mrtvolu. Otec vždycky zásadně protestoval, přitom byl nimrod, myslivec. Jenže nestřílel, staral se o zázemí, čepoval piva a podobně... Ostatní se připotáceli a on je dorazil. (směje se)

Ale když jsme měli Andyho, jeli jsme na dovolenou, asi v jeho třech letech. Já nesměle otce požádal o hlídání a tehdy si vzal dovolenou. Užili si to spolu a my ho pak nemohli dostat zpátky, tak si psa zamiloval. Andy seděl v hospodě na lavici, pil pivo...

Zemřel loni v dubnu, dožil se třinácti let a osmi měsíců. Než ho začalo ke konci trápit srdíčko, měl úžasnou kondici.

Přijeli jsme za vámi do Brna, kde žijete, za prací několikrát týdně dojíždíte do Prahy. Může si člověk zvyknout na příšernou D1, kde to každou chvíli stojí? Není to o nervy?

Nemůže! Já si nezvykl, jediný, co můžu, že na cestě už moc nenadávám, ale pak o to intenzivněji. Nechápu vládu, proč jako na Slovensku nezakážou předjíždění tiráků ve dvou pruzích. V tom zúžení je to šílený, pátý tirák začne předjíždět ty čtyři před sebou a fronta je tam furt. Pořád se žvaní o prevenci, kdyby se tiráky nepředjížděly a osobáky mohly jet tak, jak mají, byla by.

Poznámek jsem nosil jak sviňa, deníček, pak žákovská popsané, potom doma világoš

Nejste čistokrevný Brňan, pocházíte z Děčína. Stěhovala se rodina na Moravu už během vašeho dětství, nebo vy v dospělosti?

Ne, hned. V Děčíně jsem přišel na svět, žil tam rok, protože otec, když zjistil, co se mu narodilo, odešel od nás. (směje se) Ne, našel si jinou babu, a máti, protože je z Brna, nás sbalila a jela zpátky. Považuji se za Brňáka, žiju tu celej život.

Odmala jste toužil stát se hercem. Byl Vašík dítě, které se producírovalo, bavilo tím, co se stalo ve škole?

Rodiče rozhodně ne, ale ve škole jo. Poznámek jsem nosil jak sviňa, deníček, pak žákovská popsané, potom doma világoš. U nás se nepreferoval americký způsob výchovy jako dneska - „Bereš drogy, zastřelil jsi policajta? Pojď, popovídáme si o tom.“ Víte, kolik vařech máma o mě přerazila? To je nejrychlejší a nejpůsobivější. Babička říkávala: „Škoda rány, která padne vedle.“ Dobře mířený úder vydá za dvacet minut blbejch keců.

Foto: TV Nova

Dvě ženy Lumíra Nykla - Vilma (Jaroslava Obermaierová), jeho máma, a Ingrid (Jana Sováková), kterou má rád.

Původní obor ani zdaleka herectví nepřipomínal - elektromechanik. To je velký oblouk ke studiu na konzervatoři. Pak už rodiče nemluvili do volby budoucího povolání?

Mluvili, já šel na elektrikáře, protože jsem se nedostal z devítky na konzervatoř. Naši herectví nakloněni nebyli. Jakmile přišly papíry, že jsem se na školu nedostal, hned mi matka našla učňák elektro-silnoproud. Totální omyl, taky jsem to dělal jen dva roky. Pak jsem se dověděl, že kdyby matka podala odvolání, na školu by mě vzali.

Básníci? To je jak s prvním sexem... První film, krása, užíval jsem si to

Dva roky na učňáku byly příšerný, ale zase ti kamarádi, krása. Na konzervatoři jsem byl v ročníku nejstarší. Dostal jsem všechny funkce - předseda třídy i SSM. (směje se)

Dívala jsem se na vaši kariéru, kterou od počátku provází natáčení pohádek. Čím to?

Jsem dobrosrdečnej člověk, ze mě to sálá. Hrál jsem v nich už v Divadle Na provázku. Mám je rád, sám jsem si je četl do pozdního věku, to přiznávám. Mají velká písmena, tak jsem na to dobře viděl. (směje se) Na dobrou pohádku se s chutí dívám dodnes.

Populárním jste se stal ve dvaceti rolí moravského studenta medicíny v komedii Jak básníci přicházejí o iluze, díky režisérovi Dušanu Kleinovi a scenáristovi Ladislavu Pecháčkovi. Jak vzpomínáte na Venoša a natáčení?

(culí se) To je jak s prvním sexem... První film, krása, užíval jsem si to. A jelikož jsem hrál v Divadle Na provázku od deseti let, nebyl jsem nikdy trémista, při natáčení už vůbec. Já neprožíval nervy, že je to poprvé.

Mezi pátým pokračováním Básníků a šestým z roku 2016 uběhlo dvanáct let! Poslední už tak divácky úspěšné nebylo. Chtělo se vám do toho?

Chtělo! Dušan je můj kamarád, mám ho rád, je starší člověk, kdo ví, jestli nepůjde o jeho poslední věc. A hlavně jsem chtěl Básníky uzavřít, původně mělo jít o trilogii.

Neplatí i v tomto případě, že v nejlepším se má přestat?

Jo, jo, ta čtyřka a pětka... Myslím si, že se moc nepovedly a pak už tomu nikdo příliš nevěřil. Bylo po revoluci, každá postava měla jiné starosti. Šestý film se mi celkem líbil. Víte, co je nejhorší? Při předpremiérách jsem Dušanovi říkal, že bych ještě tak deset minut dal do prdele, protože jsou tam hluchý místa. A on na to: „Ty vole, víš, kolik teď stojí střižna? S tím už se nedá nic dělat.“

Foto: archiv TV Nova

V Básnících jako Venoš z Moravy, pověstný svým: „Klíííd!“

Ovšem největší popularitu vám přináší role Lumíra Nykla v seriálu Ulice. Teď začala 17. sezona, jak se v této velké rodině cítíte?

Dobře, mám kolem lidi, v naší dějové lince, že si rozumíme, slyšíme na sebe. Sejdeme se i mimo, jdeme třeba na pivo. Rád žiju, nedokážu furt pracovat, nejsem workoholik. Pro mě jsou důležití kamarádi, posedět, pokecat, dát si pivo, jít na fotbálek, tenis, na kulečník, žít. To mě baví a to dělám, tady v Brně. Ale v Praze nikdo nemá čas. Nikdo kvůli práci nemůže. V Praze bych žít nemohl! Všude je moc lidí, pořád někam spěchají. Cizinci...

Lumír vždycky nebyl tak bohorovný, užívající selský rozum a držák svých nejbližších. Stárne do milejší polohy. Máte to stejně?

Nevím, já mám z branže nervy dost opotřebovaný. Manželka, která mě zná poměrně dobře, protože jsme spolu 23 let, o mně říká, že jsem něžnej cholerik. Já vybuchnu a za pět minut o tom nevím. Už jsem uklidněnější v životě jako takovým.

Bavím se linií hovorů s jeho „máti“, kterou hraje Jaroslava Obermaierová. Asi jste získali za těch víc než šestnáct let k sobě hlubší vztah než jen kolegiální?

Jó, je moje adoptivní matka. Hlídám ji a furt radím. Ona neumí říct ne, což je hezká vlastnost u hezké ženské, když je mladá (směje se), ale teď mluvím o práci. Přijde za mnou, že dostala nabídku. A já na ni - „Vyser se na to, potřebuješ to? - „No, nepotřebuju.“ - „Seš na tom zdravotně dobře?“ -„Nejsem.“ - „Tak se na to vyser!“ - „Děkuju ti, kdybych tě neměla, snad bych to vzala.“ Klidně jede na zájezdy kvůli dvěma tisícovkám, třeba do Českého Těšína. Vrátí se ve čtyři ráno a za dvě hodiny točí! Naštěstí s tím už přestala, zájezdy vůbec nebere.

Sára Affašová: S rolí Jany v Ulici mě pojí určitá energičnost

Styl

Vilma se musí o všechny a všechno starat. Snesl byste takovou mámu?

Moje máma ještě žije, má 78 let, teď jsem jí vezl oběd. Na mě už tohle nezkouší, ale na vnoučata. Já říkám: „Vykašli se na to, neokřikuj je, nech je bejt.“ To víte, stará škola. Já od ní dostával takový nářezy, ne od fotra, ale od mámy.

Lumír prošel vývojem, teď přistupuje k životu inspirativně optimisticky. Jak se umíte poprat s nepřízní osudu vy?

Neřeším, když je něco špatně, vždycky si na tom najdu něco dobrýho. Anebo se na to vyseru, já se nemíním trápit. K čemu? Vypěním, ale pak už to vůbec neřeším. Mně je jedno, co si kdo o mně myslí. Řekne mi, že jsem takovej a makovej, a já jemu, že on je taky takovej a makovej, za pět minut si dáme panáka a pak s ním už nikdy nebudu mluvit. Užírat se kravinama? Jak tady dlouho budu?

Neměl jste někdy krizi a nechtěl s Ulicí praštit? Věnovat se divadlu a příležitostně točit?

Naopak, já to mám teď tak, že bych nejradši praštil s divadlem a točil jen Ulici. Dělám divadlo 47 let, nejsem ctižádostivej, nemám nesplněné role. Vůbec! Natáčení Ulice mě zachránilo. V lockdownu mi peníze vydržely čtyři měsíce. Úplně jsem vyschnul, kdyby se nezačala točit, začnu si na starý kolena půjčovat. Možná bych jezdil s Rohlíkem.

Víte, kolik je herců, kteří se nevrátili k herectví? „Mám čtyřicítku, čistou hlavu, soboty, neděle volný, jistotu,“ říkají. Žrát se bude vždycky.

V Ulici probíhá všední život, běžné lidské osudy. Myslíte si, že proto má stále velkou sledovanost a ze všech seriálů se drží na obrazovkách nejdéle?

Vždycky jsme říkali, ať je co nejnormálnější, ne druhá Růžovka, kde byly únosy, vraždy, sklouzávala ke kriminálce, ale špatný. Přáli jsme si zůstat tak, jak jsme. Ženský tvrdí, že je v ní pohoda, žehlí u toho, což je v pořádku. Fotbalista Tomáš Sivok (38, reprezentant, prošel angažmá v Itálii, Turecku a Izraeli) mi říká: „Jste dobrej herec.“ Já jemu: „Jseš dobrej fotbalista.“ A on: „Sleduju tě, každej díl sleduju.“ Já na něj: „V Turecku?“ A on: „No jasně, přes satelit.“ Krásní lidé, krásní... (blaženě se usmívá)

Foto: Instagram vaclav.svoboda_official

Svatbu pro 55 hostů pořádali venku a pak i sami všechno uklidili.

Seriál vám umožnil prožít nanečisto i svatbu. Letos se Václav Svoboda opravdu stal ženáčem. Po 23 letech vztahu jste si vzal přítelkyní Lenku. Kdy člověk po dlouhé známosti pozná, že přišla ta chvíle do toho praštit?

Já to nepoznal, to mi řekla ona. Naopak, já si myslím, že jsem to trošku uspěchal. (začne se chechtat) Napište tam, že je to humor, jinak mě zabije. (směje se) Já se nechtěl ženit, ale nějak to vzešlo. Ňákej virus, nebo co.

Nikdy předtím neproběhlo něco ve smyslu - nevezmeme se? Odložené zásnuby?

Akorát pak začala mluvit o zdraví, kdyby se se mnou něco stalo, ležel v nemocnici... Ty praktický věci. Já vysvětloval, že všechno se dá nějak ošetřit, u notáře nám napíšou papír, který bude mít u sebe. Načež mi řekla, co kdybych ho zapomněla, to bych se musela vracet. (směje se)

Po takové době můžou přijít krize. Dali jste si někdy od sebe pauzu?

Nikdy. Jasný, že se pohádáme. Hádka vyčistí vzduch, vypustíte ventil, stejně vždycky skončí smíchem. Žena má smysl pro humor a ví, co na mě platí. Řekne něco, co mě rozesměje, a já se nechci před ní smát. Dělám, že se rozčiluju. (předvádí, jak se naoko naštvaně obrací zády) Ona mi říká: „Jen se nedělej, kdyby tam bylo zrcadlo, vidím, jak se směješ.“

Vždycky se rafneme kvůli kravinám. Zásadní věci se řeší, já je řeším rád a hned. Když je třeba udělat, zařídit, vezmu telefon a během tří minut jednám. Jinak hrozí, že bych zapomněl. Jak někdo má po cvičení hormon štěstí, ve mně nabudí endorfiny okamžitý úkol, že to musí být hned.

Panečku, to se manželka má!

Celá moje rodina.

Jestli dobře počítám, s Lenkou známost začala ve vašich 34 letech? To už jste nejspíš měl nějaké vztahy za sebou?

Jéžišmarjá, jenže tomu se nedalo říkat vztahy. No, nějaký tam byly, ale nešlo o vztahy.

Foto: Instagram vaclav.svoboda_official

Má čtyři vnoučata, pro něž je dobrý parťák.

Během telefonického hovoru jsem slyšela dětské hlasy. To švitořila vnoučata?

Jo. To byl tenhle Kubíček (5) a jeho sestra Adina (2), ti jsou teď u nás na týden. Jáchymovi jsou tři a Adéle je rok. Já jsem totiž takovej samaritán, že si nemůžu najít normální babu bez dětí a sám si je uhňácat. Nééé, já musím mít ženskou se třemi dětmi! Od těch dvou starších jsou ta čtyři vnoučata. Nejmladší zatím nemá dítě, studuje a moje dcera Vendula taky nic.

Klobouk dolů, to zvládne málokterý muž. Vychovával jste je a měl za vlastní?

To jo, to je v pořádku. Když jsme se dali dohromady, nejstaršímu bylo sedm, pět a rok Magdaléně. Já nejsem troškař, kdybych lezl na Mount Everest, tak ho povalím (brněnsky řečeno, že na něj vystoupá) i s kurníkem a se slepicema. Však kvůli tomu jsem šel do Prahy, protože se to tady nedalo uživit. Žena mě vlastně vyštvala z Brna a ještě si mě vzala. (směje se) Je tohle normální?

Važte si toho, měla děti odchované, mohla si nabrnknout mladší model...

(směje se) Chtěli jsme se vzít už předloni, ale Lenka zpívala v Německu.

Vaše paní zpívá s nějakým tělesem?

Ano, soprán v Českém filharmonickém sboru Brno. Teď odjela do Francie. A mně zůstala na krku vnoučata. (směje se)

Střežíte si soukromí, přitom se v poslední době věnujete sociálním sítím.

Nedělám to já, mám člověka, který se mi o ně stará. Občas je využívám, když někdo něco potřebuje. Napíšu mu SMS nebo na WhatsApp, pošlu fotku a on to tam dá. Je dobrý, že na Facebooku probíhá odezva na vnoučata, na psy, když je třeba pomoci. Ty nablblý sociální sítě aspoň k něčemu jsou.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků