Hlavní obsah

Uljana Donátová: Na festivalu jsem člověkem v pozadí

19. 8. 2021, 12:06

Celý svůj pracovní život se věnuje filmu. Ať už jako novinářka, scenáristka, dramaturgyně, či PR manažerka. V této roli zastupovala Uljana Donátová například Vratné lahve, Účastníky zájezdu, Anděla Páně 2, Líbáš jako bůh nebo Masaryka.

Foto: Petr Horník, Právo

Uljana Donátová

Článek

Jedenadvacet let trvá její „manželství” s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, kde působí jako manažerka a tisková mluvčí.

A k tomu ještě píše knihy. Nyní vychází její třetí s titulem Matka s ručením omezeným. Uljana Donátová k tomu říká, že jediné, co má, je její jméno.

Dobré jméno v branži je jedna věc. Ale každého asi zaujme vaše křestní. Jak jste k němu přišla?

V době, kdy jsem se narodila, to tady bylo hodně pod vlivem nejen sovětské literatury a moje maminka četla knihu, kde byla hrdinka tohoto jména. Byla to statečná soudružka, bojovnice a mamince se tak líbila, že řekla, že když bude mít dceru, bude se jmenovat Uljana. Po mém narození mámě v porodnici ve Zlíně říkali, že na to musí mít souhlas manžela. Tatínek byl umělec, takže s tím neměl problém.

Narodila jste se v Gottwaldově, tak se tenkrát Zlín jmenoval.

Ano, tehdy to byl Gottwaldov. Po revoluci jsem si nechávala předělávat všechny doklady, abych byla narozená ve Zlíně. Ale v době, kdy jsme tam s rodiči žili, tam pořád přetrvával baťovský duch, takže všichni byli ze Zlína.

Co na neobvyklé jméno říkali spolužáci na základní škole?

Ve škole jsem tím docela trpěla. Když se něčím odlišujete, děti na to nereagují dobře. Nebylo to úplně příjemné, ale postupně jsem si zvykla. V novinářské profesi se ale ukázalo mé jméno velkou výhodou. Protože je zapamatovatelné. Takže odlišnost se najednou překlopila do pozitivna.

Co dělali vaši rodiče?

Tatínek byl dirigent a hudební skladatel. Bratr to podědil po něm, je houslista. Rodiče se seznámili v Praze v pěveckém souboru. Maminka amatérsky zpívala, tatínek soubor dirigoval. A já nemám hudební sluch!

Když jsem se narodila, byl tatínek šéfem Zlínské filharmonie. Jako malou mě brali na koncerty a lidé vždycky říkali: To je hezká holčička, jestlipak taky zpívá? A já nadšeně zpívala Ovčáky, čtveráky... úplně mimo jakoukoli stupnici a rozsah. To bylo soucitných pohledů... Ale doufám, že trocha těch uměleckých genů se u mě přetavila ve psaní.

Foto: archiv Uljany Donátové

V Karlových Varech s Johnem Malkovichem

Knižní nositelka vašeho jména byla statečná, vy taky. Když jste nastupovala na vysokou školu, byla jste na začátku těhotenství. To bylo odvážné rozhodnutí.

Bylo to možná i naivní rozhodnutí. Syn Filip se mi narodil měsíc poté, co jsem oslavila devatenácté narozeniny. Bylo to v prvním ročníku fakulty žurnalistiky. Nikdy jsem ale neuvažovala o tom, že bych školu neudělala nebo odložila. Prostě jsem nastoupila.

Když jsem se hlásila ke studiu s břichem, radili mi, abych přerušila. Tehdy tam jako vedoucí studijního ročníku pracovala paní, která si mě vzala stranou a řekla mi: Zkus to. Přerušit můžeš vždycky. Byla by to škoda. A já na to: O. K., já to zkusím. Měla jsem individuální studijní plán a prostě jsem tu školu udělala.

Na karlovarský festival přijede Johnny Depp

MFF KV

Bylo to v něčem výhodnější?

Až později. Po roce 1989 se najednou vše změnilo, otevřelo, bylo jinak. V té době jsem už měla desetiletého školáka, který byl samostatnější. Moje spolužačky měly většinou mimina. Najednou jsem byla trochu vepředu. Díky tomu mohlo přijít daleko víc věcí, o které bych třeba přišla, kdybych byla na mateřské.

Po fakultě jste psala do novin. Vždycky o kultuře?

Když byly Filipovi čtyři roky, věděla jsem, že z časových důvodů nemůžu jít do žádného deníku. Nastoupila jsem do Filmového podniku hlavního města Prahy, organizace, která se starala o všechna kina v Praze. Tehdy jich bylo 120.

Pracovala jsem jako referentka propagace, kterou jsem studovala na fakultě. Dnes je to reklama. My jsme to studovali v rámci možností, které se tehdy nabízely, jednou z nich byla třeba kritika buržoazní reklamy. Dozvídali jsme se, jak to na tom západě dělají špatně.

Foto: archiv Uljany Donátové

Se synem Filipem a nejmladší vnučkou Veronikou.

Ve filmovém podniku jsem spolupracovala i s Večerní Prahou. Těsně před revolucí mi nabídli, abych nastoupila do kulturní rubriky jako záskok za mateřskou dovolenou, a už jsem tam zůstala.

A jak jste se dostala ke karlovarskému filmovému festivalu, kde jste letos začala jedenadvacátý rok?

Po Večerní Praze, poté Večerníku Praha, jsem nastoupila jako scenáristka do produkční filmové společnosti VAC k Petru Vachlerovi. Starala jsem se mj. o pořad Kinobox. A už jsem tak trošku koketovala s filmovým PR. Tehdy to tady nikdo nedělal.

První film, na kterém jsem takhle pracovala, bylo Panství, které produkoval Martin Dejdar. Oslovil mě, abych pro ně vyráběla tiskový servis. Tím jsem se toho začala dotýkat. V té době jsem také jako novinářka jezdila na karlovarský festival a lidi kolem něj jsem znala.

Do Varů dorazí herec Ethan Hawke

MFF KV

Tehdy dělal tiskového mluvčího festivalu Pavel Melounek, který se rozhodl, že se bude věnovat produkci, a z této pozice odcházel. A v roce 2000 jsem na jeho místo nastoupila já. Říkala jsem si: „Pavel to vydržel pět let, tak když dám taky pět let, budu super.“ No a letos to je jedenadvacet let.

Byla to ohromná šance a já jsem vděčná panu Bartoškovi, že mi ji tehdy dal. Že si s paní doktorkou Evou Zaoralovou řekli, že to se mnou zkusí.

Foto: archiv Uljany Donátové

S Evou Zaoralovou a Jiřím Bartoškou při křtu první knihy Taková ženská jako já.

Řekla byste, že covidová krize, která trvala rok a půl, festivalový tým prověřila?

Určitě. Bylo to velice odvážné rozhodnutí vedení festivalu v čele s Jiřím Bartoškou, když řekl, že chce za každou cenu tým udržet. Díky tomu jsme mohli zůstat pohromadě.

Já vždycky uvádím tzv. červené koberce. Antonio Banderas na koberec přišel, objal mě a políbil. Emotivní, objímající Španěl, úplně boží

Letos, i když budou nějaká omezení, chceme, aby festival zůstal co nejblíže té podobě, na jakou jsou lidé zvyklí. Chceme ukázat, že i taková velká akce se dá udělat bezpečně pro diváky, pro hosty, pro všechny.

Budeme samozřejmě respektovat všechna nařízení, ale budeme se chtít přiblížit té atmosféře, která v Karlových Varech bývala.

A jaký je váš nejhezčí festivalový zážitek?

Bylo jich několik. Například setkání s Antoniem Banderasem. Já vždycky uvádím tzv. červené koberce. Když hvězda přijíždí, jsou tam novináři a já je představuju. Antonio Banderas na koberec přišel, objal mě a políbil. Emotivní, objímající Španěl, úplně boží.

Hezký zážitek mám i s americkým hercem Caseym Affleckem. Jeden rok byl na festivalu jako host a o dva roky později se vrátil se svým novým filmem, který režíroval. A když přijel podruhé, choval se, jako by se vrátil ke svým.

Foto: Petr Horník, Právo

Moc ráda vzpomínám na anglickou herečku a nádhernou charismatickou ženu Judi Denchovou. Čekala jsem na ni před tiskovou konferencí a měla jsem černé šaty a k nim své oblíbené červené lakové boty.

Paní Denchová vystoupila z auta, podívala se na mě a řekla: To jsou famózní boty! Já zčervenala jak ty boty, protože najednou se tahle hvězda zachovala jako normální ženská. To jsou takové drobné střípky, které jsou bonusem k mé práci.

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech odstartuje Zátopek

MFF KV

Co konkrétně na festivalu děláte?

S mým týmem poskytujeme veškerý servis domácím a zahraničním novinářům. Ve vrcholných dobách se jich na festivalu vystřídá sedm set. Dodáváme podklady k filmům, řešíme detaily ubytování, zprostředkováváme rozhovory atd. Jsem vždy u mediálních aktivit s velkými hvězdami a domlouvám se s jejich týmy.

Ale nevnímám to tak, že se tam s nimi budu fotografovat. Nikdy jsem to nedělala, nikdy to dělat nebudu. Jsem člověkem v pozadí a jsem tam proto, aby měli pocit, že organizace je natolik profesionální, že je žádným způsobem nelimituje, neobtěžuje a vše klape.

Jaký je to pro vás pocit, když se na festivalu objeví herci, kteří ještě nejsou známí a postupem let se z nich stanou hvězdy?

To se třeba stalo se Scarlett Johanssonovou. V době, kdy byla v Karlových Varech, začínala. A potom si říkáte, tenhle člověk u nás byl a teď je z něj taková hvězda...

Nebo Keira Knightleyová. Přijela se svým prvním filmem a na tiskové konferenci říkala: Jedu natáčet film s Johnnym Deppem, ono to bude podle nějaké disneyovské atrakce. Odjela a natočila Piráty z Karibiku. Když to člověk vidí, uvědomí si, jaký má karlovarský festival přesah.

Kromě festivalu zajišťujete, propagujete a mediálně zastupujete řadu uměleckých projektů, hlavně filmů. Je asi výhoda, že lidi z branže znáte tak dlouho...

Že se vzájemně známe, určitě pomáhá. Vědí, co ode mne mohou očekávat. I proto s některými spolupracuji opakovaně. Jsme v tom společně s kolegyní Zuzkou Janákovou, která také pracuje pro festival. Nyní máme například na starosti film režiséra Davida Ondříčka Zátopek, jehož premiéru kvůli covidu odkládáme už dva roky. Teď ale bude právě na karlovarském festivalu.

Prezident MFF Karlovy Vary Jiří Bartoška: Strategický investor nám dává velkou jistotu

MFF KV

Vybíráte si, koho budete zastupovat? Dokážete říct ne?

Už ano. Výběr je pro mě prioritně časový, aby mi film nekolidoval s festivalem. Přes to nejede vlak. Když to nejde, klidně doporučím i kolegy. Když ale práci vezmu, chci mít všechno pod kontrolou. Protože do toho dávám své jméno, a to je jediné, co mám.

Foto: archiv Uljany Donátové

Na červeném koberci

Pracujete s prezidenty, dalo by se říct s nadsázkou. S Václavem Havlem jste dělala na jeho filmu Odcházení, s Jiřím Bartoškou jste na festivalu přes dvacet let.

Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla pracovat s těmi, co jsou špičkami ve svém oboru. A co je tady víc než karlovarský festival ve filmu? Nic. Opravdu jsem panu Bartoškovi vděčná, že mi tu šanci dal. Ale že budu pracovat s Václavem Havlem, že budu v titulcích jeho filmu, to jsem si vážně nemyslela.

Byla to úplně jiná PR práce. Normálně děláme například novinářské návštěvy na natáčení, kam přijedou čeští novináři a nějaký televizní štáb. Do Skalice, kde se film Odcházení natáčel, přijely štáby a novináři z Reuters, ARD, ZDF, BBC. To jsem v životě nezažila. Takový zájem o to, že prezident režíruje film podle své hry. Bylo to jakoby z jiné dimenze.

Jaký byl Václav Havel?

Velký detailista. Všechno měl do posledního puntíku rozmyšlené. Jen pro vtipné dokreslení, Jan Budař, který ve filmu hraje a na holém zadku má nakreslené srdíčko, v nějakém rozhovoru vyprávěl, že mu ho nakreslil sám Václav Havel.

Zjistila jsem, že psaní je pro mě obrovský relax. Že si toho hodně ujasním, vytvořím si postavy, dám jim něco ze sebe, něco pokradu kamarádkám a předělám to do literární formy. Baví mě to, nabíjí a osvobozuje

Pracovat s ním na filmu bylo pro mě úžasným zážitkem. Byl okouzlující a charismatický, a to i ve chvílích, kdy mu třeba nebylo úplně dobře. Pro mě to bylo nezapomenutelné setkání.

Kde při tom všem berete čas na psaní knih? Ted’ vám vychází už třetí.

Ve volném čase, o víkendech. Někdo chodí sbírat houby, jezdí na kole či běhá, já píšu. Odpočívám duševně.

Před první knížkou jsem se dostala do takového bodu, že jsem neustále psala tiskové zprávy, materiály, a to pořád pracujete s fakty. Najednou jsem začala cítit potřebu vytvořit něco za sebe. Vyfabulovat si příběh, postavy, zhmotnit své životní zkušenosti.

Foto: archiv Uljany Donátové

V pořadí již třetí kniha Uljany Donátové

Psala jsem už od střední školy. Profesorka češtiny mi poté, co si přečetla moje slohy, řekla: Ale vždyť vy máte literární schopnosti, tak pište! Poslechla jsem ji a psala, ale roky jsem si nevěřila. Až po letech jsem sebrala odvahu a pustila se do toho. A zjistila jsem, že to je pro mě obrovský relax. Že si toho pro sebe hodně ujasním, vytvořím si postavy, dám jim něco ze sebe, něco pokradu svým kamarádkám a předělám do nějaké literární formy. Baví mě to, nabíjí a osvobozuje.

Píšete primárně o ženách a pro ženy. Na začátku své poslední knihy varujete čtenáře, že může skončit happy endem. Proč?

Happy endy nemám moc ráda. Mám ráda konce, které naznačí, že by to mohl být happy end, ale nemusel. A že se každý čtenář po dočtení knížky může rozhodnout, jestli chce šťastný konec, nebo ne.

Moje kolegyně Zuzka je můj testovací čtenář. Je výrazně mladší a vždycky se jí ptám, jestli mám na konec dát happy end. A ona říká: Trošku ho tam dej.

Čtou knihy vaše náctileté vnučky? Co na ně říkají?

Ta starší přečetla obě. Tu třetí ještě ne. Ale protože mám syna a tam jsem psala o dceři, potřebovala jsem vstřebat holčičí svět. Naštěstí mám dost kamarádek, které mají holky, ze kterých jsem různě vymámila zážitky s jejich dospívajícími dcerami.

U svých vnuček jsem zase odposlouchávala styl, jakým dnes patnáctileté holky mluví. Jak používají přeangličtělé věci. To, že je někdo „týpka“, jsem načerpala právě od nich. Když mi vyprávěly, co se dělo ve škole, s kamarády, na kroužcích, všechno jsem si ukládala do paměti.

Foto: archiv Uljany Donátové

S manželem a vnučkami Viktorkou a Klaudií

Váš manžel je ze sportovní branže, je spojen s fotbalem. Každý jste v jiném světě, jak to jde dohromady?

Seznámili jsme se v době, kdy jsme oba byli novináři. On sportovní, já kulturní. Myslím, že fotbalu docela i rozumím, znám fotbalisty. On asi není úplně můj čtenář, ale podporuje mě. Je také autorem několika knížek, ale píše historicko-encyklopedické věci. Teď vytvořil ohromnou knihu o historii fotbalových pohárů.

Manžel je sportovec, nenutil vás přidat se?

Dříve sportoval aktivně, ale mě k tomu nikdy nenutil. Respektoval, že nejsem sportovní typ. Já ho sice také nenutím chodit do kina ani do divadla, ale on tam se mnou rád jde. Netlačíme se k tomu, abychom se nějak přemáhali.

Když se vrátíme na začátek, váš rodinný kruh se přece trochu uzavřel. Muzikálem, ke kterému jste napsala libreto. O co jde?

Nakonec to tak trochu vypadá. Podle mého libreta se připravuje muzikál pro Divadlo Kalich, který by se měl dostat na program příští rok na podzim. Dostala jsem jasný úkol napsat příběh k písničkám, které už jsou dané.

Matka v trapu vidí na dno ženské duše

Kultura

A to jsou?

Je to průřez nejznámějšími písničkami Hany Zagorové. Pracovala jsem tedy s hudbou, která je vytvořená, známá, a příběhem, aby byl s písničkami v souladu.

Zatím mohu prozradit jen to, že bude o ženách. Pro mě to byla nová a zajímavá práce. Strávila jsem nad ní rok. Výhoda byla v tom, že písničky jsou textově velice silné a samy o sobě nabízejí příběhy. Proto jsou populární a přesahové. Právě kvůli té nadčasovosti má Hana Zagorová stále mladé publikum, které chodí na její koncerty.

Reklama

Související články

Výběr článků