Tereza Volánková: Lítám z extrému do extrému

A nejen to, zajímavá a pro mnohé dosud „neokoukaná“ herečka i režíruje, hraje na jednu strunu baskytary a umí také na počkání skládat písně podle přání publika.

V posledních letech si ji v různorodých rolích mohli užívat především moravští diváci či návštěvníci Brna. A za letošního půl roku stihla v Huse na provázku nastudovat premiérové představení Vykouření v režii Jiřího Havelky, Pozdravuju a líbám vás všecki Anny Klimešové a chystá se hra Hrdinky, kterou režíruje Palina Dabravolskaja.

„Do toho točíme už druhou sérii Dobré ráno, Brno!,“ podotýká herečka. Asistentka režie Alžběta v komediálním seriálu Jana Prušinovského je zatím její nejvýraznější filmová role.

Bylo natáčení alespoň z půlky tak zábavné jako výsledek na obrazovkách?

Byla to velká legrace. Navíc se až na pár výjimek sešla parta, která se znala, takže pro mě to bylo velmi uvolňující. Celkově jsme byli vlastně malý kolektiv, i ostatní, kteří nejsou z Provázku, velice rychle zapadli. V seriálu jsem se opět ocitla ve dvojici s Honzou Kolaříkem. Nepřestává mě fascinovat, jak často spolu tvoříme rozličné páry.

Hned po mém příchodu na Provázek jsme nazkoušeli představení Pravidla bincárny, ve trojici ještě s Dominikem Telekym. Tam oběma klukům hraju všechny ženský. O dvě sezony později jsme se stali moderátorskou dvojicí v Setkání spiklenců a pak přišlo Dobré ráno, Brno!. Asi k sobě s Honzou nějak zvláště pasujeme.

Jak vám byla (ne)sympatická postava Alžběty?

Seriál je obsazený docela typově, takže Alžběta jsem vlastně hodně já. Jen v jiných situacích, jež řeší tak, jak jí udává text. Vlastně asi neumím odpovídat na podobné otázky. Přijde mi vždycky trochu vtipné, když herci mluví o svých postavách ve třetí osobě. Nepředstavuju si, jak se Alžběta chová a co dělá mimo to, co se děje ve scénáři.

Improvizovali jste při natáčení?

Text je tak dobře napsaný, že ani moc nebylo kde. Honza Prušinovský nám dával prostor sem tam si něco přidat při zkouškách, a hlavně nás nechával rozehrávat scény, když už jsme čekali stopku. On taky vyčkával na to, co ještě vymyslíme. Což jsme si hodně užívaly se Zuzanou Zlatohlávkovou, která je velký střelec a často zkoušela, co by tam kde ještě šlo narvat.

Ne vždy jsme natáčely spolu, tak jsem některé její scény sledovala zpovzdálí a postrkovala ji, ať ještě udělá to nebo ono. Když jsem se pak na seriál dívala, hodně mě potěšilo, že tam Honza ty naše blbosti většinou nechal. Zní to velkolepě, ale není jich zas tolik, protože scénář už sám o sobě obsahoval toho humoru dost.

Na Provázku jste čtyři roky. Jak jste se tu ocitla v angažmá?

Jedinému člověku v životě jsem napsala, že bych s ním chtěla pracovat, a to byla Anička Davidová. Tehdy ve čtvrťáku na DAMU všichni obepisovali umělecké šéfy divadel kvůli angažmá a mě nenapadalo komu napsat, dokud jsem neviděla Tichého Tarzana, co tady Anička režírovala. Byla to věc, která mě uhranula, a šla jsem na ni tenkrát v rychlém sledu několikrát za sebou.

Díky společným známým jsem se odhodlala Aničce napsat. Odepsala mi, že pro mě zrovna nic nemá, protože je na volné noze, ale že na mě bude myslet. Když se pak asi po sedmi letech stala uměleckou šéfkou Provázku, ozvala se, že se chce sejít, a já trochu tušila, o co půjde. Daly jsme si sraz v Luhačovicích na festivalu, kde jsem zrovna hrála, a na její nabídku jít na Provázek jsem kývla.

Nešla bych ale asi za Aničkou takhle nastálo nikam jinam. A ani za nikým jiným na Provázek. Byla to velká souhra náhod. Mnoho lidí tehdy říkalo, že se mi splnil sen. Přitom v té době to už paradoxně můj sen asi nebyl. Jsem kousek od Brna, takže Provázek je pro mě společně s HaDivadlem místo, kam jsem chodila na střední škole.

Čím je Provázek unikátní?

Herci. Vždy jsem obdivovala to autentické herectví. Smutek nebyl nějaký obecný smutek, radost nebyla všeobjímající, taková radost, jak by se asi měla hrát. Ty postavy na Provázku byly živé. Velmi konkrétní. Největším vzorem pro mě byla a asi vždy bude Ivanka Hloužková. Tehdy ve dvaceti a i teď. Nejlepší herečka, co znám (Ivana Hloužková zemřela letos v březnu – pozn. red.).

Táhlo vás sem i zařazení divadla, které je společně s HaDivadlem založeno na experimentálním pojetí?

Rozhodně. Neumím si představit samu sebe v klasickém divadle, třeba v Národním, ať už v Praze, Brně či Ostravě. Baví mě improvizace a autorské divadlo. Koneckonců jsem vystudovala alternu (Katedra alternativního a loutkového divadla DAMU – pozn. red.). Se spolužáky jsme ve škole i po ní pracovali systémem vedené improvizace, kdy přijdete jen s nápadem a začnete zkoušet. Režisér zadává témata a improvizace následně kultivuje. Herci mají na výsledku autorský podíl. To se teď čím dál víc děje i na Provázku. A máme tady i čistě improvizační formát Změna programu vyhrazena.

Jak jste se dostala k herectví?

Mám dva o dost starší bratry. Oba v Rosicích, odkud pocházím, více či méně figurovali v amatérském divadelním souboru. Jedna jejich kolegyně pak založila i divadelní kroužek pro děti a já jsem tam začala chodit.

Herectví jsem studovat chtěla, ale nejsem ten tradiční holčičí typ, co hezky tančí a zpívá, takže na konzervatoř jsem si nevěřila. Tenkrát mě z toho triptychu tanec, zpěv, herectví bavilo jen herectví.

A protože jsem měla ráda také výtvarné umění a táta mě k němu vedl, rozhodla jsem se nakonec pro Střední školu uměleckých řemesel (dnes se jmenuje Střední škola umění a designu), obor Vědecká kresba a ilustrace.

Co je to vědecká kresba?

Ilustrace do učebnic, třeba děláte studii jitrocele. Učil mě akademický malíř Pavel Dvorský (přední český výtvarný umělec, grafik a ilustrátor knih, který se zaměřuje na studie zvířat, rostlin i lidí, zejména období pravěku, spolupracuje s archeology a antropology – pozn. red.).

Bavilo vás to?

Ve skutečnosti právě moc ne. Nebyla jsem typ, co si sedne a desítky hodin kreslí desetkrát, padesátkrát psa, jak různě leží. Byla jsem ve třídě koncipované jako trojobor, tak jsem záhy zběhla k počítačové grafice.

Dělala jsem třeba plakáty k představením našeho amatérského divadelního souboru. Užitá grafika mě vždycky bavila víc. Ale stejně jsem už na střední věděla, že nepůjdu na výtvarnou vysokou, ale budu zkoušet JAMU a DAMU, což se stalo.

Dopadlo to ale až na několikátý pokus…

Zkoušela jsem obě školy a mockrát, nevzdávala jsem se. Čtyři roky to trvalo. Mezitím jsem studovala divadelní vědu, společně se současnou kolegyní Růženou Dvořákovou. Nebyly jsme tedy oblíbené, protože jsme se přiznaly k tomu, že jsme na škole jen proto, že jsme se nedostaly na herectví.

Ona záhy odešla na JAMU, já tam ještě půl roku chodila, tedy spíš nechodila, ale přišlo mi tenkrát výhodné být student. Pak táta přišel s tím, jestli nechci zkusit vyšší odbornou školu. Herecké existují pouze dvě v republice. Rozhodla jsem se pro tu zlínskou, která mi připadala víc rodinná a taky byla podstatně blíž než pražská.

Uklidnila jsem se a při dalších přijímačkách na DAMU jsem nebyla v křeči. Zrovna otvíral ročník Jirka Havelka (divadelní režisér, dramatik a herec – pozn. red.) a klaplo to.

Jak se studuje u Jiřího Havelky?

Absolutně super. I když první ročník byl pro mě těžký, protože špatně snáším změny. Ze Zlína se najednou stala Praha, kde jsem neměla žádné kamarády, pouze samé nové tváře. I nároky na všechno byly najednou daleko větší. Zpětně to ale vnímám jako to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Když jsem nastoupila na školu a poznala předchozí ročníky a jejich pedagogy, myslím, že s nikým bych si nesedla víc. Zažít Jirku bych ostatně přála každému herci. On taky tlačí na dobrý výsledek, dělá to ale tím, že vyzývá k blbnutí a srandě. Všichni si hraní pak užívají. Existuje hodně režisérů, kteří dokážou svými požadavky herce spíš zablokovat.

On tedy herce odblokovává?

Ano, a stejně tak třeba i Petra Tejnorová, i ta pro mě byla stěžejní pedagog. Ať jsme dělali sebevětší blbost, nikdy neřekli stop, nechali nás, jen tu blbost více či méně zkultivovali nebo postrčili k nějaké další. Vždycky se prý najdou nějaké tlaky a třecí plochy mezi lidmi v týmech, souborech, při každém zkoušení. Já jsem s nimi ale tohle nikdy necítila.

Nechci ale zúžit studium na alterně jen na dva režiséry. Ještě mě bavily workshopy s Tomášem Měcháčkem. Klaunskou techniku, již nás učil, využívám všude. Jde o principy platné i v činohře. A vůbec jsem díky alterně potkala moře zajímavých lidí.

Se spolužáky jste založili soubor 11:55 (Zapětdvanáct), který funguje s obměnami dodnes. Koho to napadlo?

První impulz přišel možná zvenku. Lidé okolo DAMU říkali, jak dobře nám to spolu klape. Rozhodli jsme se, že představení z Disku přetáhneme do Venuše ve Švehlovce (multifunkční prostor v budově Švehlovy koleje na Žižkově, který je k dispozici uměleckým skupinám i jednotlivcům – pozn. red.), kde tehdy hledali soubor do rezidence. Což se podařilo, dokonce jsme mohli využít scénografii i potřebné rekvizity z Disku.

S vidinou toho, že jsme dostali požehnání od režisérů i dalších lidí, jsme do toho šli. Táhli jsme to sedm nebo osm let ve fakt velké partě. Dnes zůstalo jen čtyři pět lidí, ostatní postupně kvůli stálým angažmá odpadli. Nás totiž 11:55 nikdy neživilo, dokonce jsme do něj museli investovat i nějaký počáteční kapitál. A to nutně vedlo k tomu, že si lidé museli hledat práci jinde.

Kvůli závazkům po celé republice jsme loni ani nebyli schopní uvést derniéry inscenací s větším obsazením. Zkrátka jsme nenašli žádný termín, kdy by mohli všichni. Značka 11:55 ale funguje dál a malé jádro ji pořád drží. Třeba ještě někdy uděláme něco ve větším počtu. Moc bych si to přála.

Jste také příležitostná režisérka.

Nejvíc se cítím jako autor. Často jsem měla nápad, který jsem prostě chtěla realizovat, a tak jsem se dostala i k režii. Už na škole jsem natočila loutkový videoklip k písni Chcem byť sám Marka Brezovského. Později to vedlo až k tomu, že jsme sehnali peníze a natočili krátký film Nebezpečí klidu, který taky kombinuje živé herce a loutky. Obojí je k vidění na internetu.

Když jsem byla ve čtvrťáku na DAMU, oslovil mě jeden z pedagogů, že prý mám talent vést lidi a že až skončím, mohla bych něco předat i jeho studentům na workshopu. Přemýšlela jsem dlouho co, protože jsem nechtěla recyklovat sotva naučené techniky. Nakonec jsme společně nazkoušeli představení na motivy příběhů o Vinnetouovi, které si hrálo s perspektivou a filmovými principy. Celý ateliér byl zakrytý plachtou s malým okýnkem a v něm hráli živí herci detaily a loutky vzdálenější celky.

Režírovala jste i hru o ledním hokeji.

Ano, z pražské VOŠ mi nabídli, abych se stala jedním z pedagogů. Chtěla jsem, aby studenti měli zkušenosti i s jiným než školním divadlem. Vyhráli jsme s projektem rezidenční pobyt v NoDu (Experimentální prostor pražského klubu Roxy – pozn. red.).

Také se věnujete hudbě – hrajete na kytaru, zpíváte, dokonce prý skládáte písně na přání.

Ano, buď si ty písničky přáli moji přátelé, nebo si je ani nemuseli moc přát a já jsem jim je složila. Občas vystupuju jak cirkusák s tím, že si vyžádám od publika pár slov a složím z nich písničku třeba za 20 minut.

Hrajete na basu i v zoorockové skupině Hovada z Ruprechtic, o které je na YouTube dokonce i seriál. To je fiktivní projekt?

Ano i ne, my totiž opravdu existujeme. Ve skutečnosti však vystupujeme pouze v rámci představení Sentimetal divadla Vosto5 nebo na svatbách kamarádů. S nápadem natočit minisérii přišel v covidu Michal Bednář, kolega z 11:55. Máme asi osm písniček, a když je dobrý koncert, otočíme je i dvakrát. Všechny je hraju na jednu strunu. Hraju na baskytaru ještě méně, než režíruju.

I v soukromí jste prý plná paradoxů. Kdo nebo co je Tereza Volánková?

To je strašně těžká otázka. Pojednat sebe sama v rámci jedné odpovědi by mi možná přišlo vůči mně až neuctivé. Zároveň bych se nikdy nechtěla přeceňovat a brát moc vážně.

Ano. Jsem královna paradoxů, to mi přijde. O co víc se snažím najít rovnováhu, o to víc lítám z jednoho extrému do druhého. Ráda bych o sobě něco řekla s jistotou, ale trochu se bojím, jestli se pak nebudu nudit.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Husa na provázku