Stylistka Kamila Vodochodská: Módní bible neexistuje

Začněme prakticky - je nejteplejší období roku. Po jakých kouscích sáhnout? Co je in?

Mohu doporučit šaty, cullotes (kalhoty s širokými nohavicemi ve tříčtvrteční délce - pozn. red.), top či tílko, oversize košili, nepodšívkované sako, případně džínovou či koženou bundu nebo bombera. K tomu klobouk či kšiltovku, plisé sukni, lehčí svetr do pasu, pásek, batůžek nebo kabelku menších rozměrů. Vše doplňte oblíbeným šperkem, páskovými či nazouvacími pantoflíčky a teniskami.

Pokud se chystáte do společnosti, můžete si dovolit sukni, sako nebo top ve flitrovém či jinak strukturálně zajímavém provedení. Při výběru outfitů pro letní dny bychom měli zohlednit jejich variabilitu a vrstvitelnost, a to nejen z hlediska teplot, ale i stylu.

Podstatný je jistě i výběr materiálů.

Určitě je třeba vybírat vzdušné, prodyšné, savé, příjemné a lehké materiály. Základ šatníku by měly tvořit kvalitní bavlněné vlákno, len, konopí, hedvábí či tencel (nebo též lyocel), doplněné směsovými materiály s ecoviskózou, cupro vláknem (vlákno z recyklované celulózy - pozn. red.) či vláknem ramie (tropická rostlina z Asie - pozn. red.). Jemná vlněná příze či kvalitní kůže se pak mohou stát ideální druhou vrstvou.

O prázdninách často vyrážíme za zábavou, například na různé festivaly. Co si sbalit do kufru?

Velký festival, například filmový, si žádá krom lodiček i pečlivý výběr doplňků, jako je kabelka či šperky, kterými outfit stylově doladíme. Stěžejním kouskem by měly být variabilní šaty s vysokým kombinačním potenciálem a z kvalitního materiálu. Ať v černém, či barevném provedení.

Když přes šaty navrstvíme bundičku a obujeme tenisky, můžeme vyrazit na film či procházku po kolonádě. Díky lodičkám a doplňkům v podobě psaníčka, šperků a vhodného večerního make-upu a účesu budeme připravené na party či luxusní večeři. Jako další variantu bych doporučila sbalit kostým v trojkombinaci - kalhoty, sako a vesta.

Co jste schopná zjistit o člověku na základě toho, jak je oblečený?

Pokud bych řešila pouze vnější parametry, hned vidím, zda jsou zvolený střih a barvy vhodné k proporcím daného člověka, a na první dobrou často poznám (ne)kvalitu materiálu.

V okamžiku, kdy mám možnost s dotyčným mluvit, hraje roli velké množství věcí, včetně gestikulace a pohybů. Obvykle se ptám, jaký má člověk vztah k sobě, svému tělu, jaký je jeho módní příběh. Od narození se utváří mnoho z naší osobnosti, co velmi úzce souvisí s módním já v dospělosti.

Je módní kouč vlastně psycholog šatníku?

Do velké míry ano. Prostřednictvím módní terapie nejprve oblékám duši, a pak tělo. Pracuji s osobním růstem. Tím, že klienti pochopí vlastní strachy a bloky, dokážou je odstranit či nahradit, se se mnou dostávají ke změně šatníku. Roláky, šátky či uzavřené výstřihy i v největších vedrech jsou pro mě signál hlubšího problému. Může to být jizva či necitlivá poznámka, kterou někdo lehkovážně vypustil z úst, aniž si uvědomil, jak může být pro jiného zraňující.

U žen hraje velkou roli, jak otec hodnotil jejich styl oblékání a postavu v dětství a pubertě. Mnozí tátové to nemyslí špatně, ale komentáře typu Máš zadek jako kobyla nebo Ten pupek radši schovej v ženách zůstávají a ovlivňují, jak samy sebe vnímají. Podobný vliv pak mají také poznámky partnerů.

Přitom ženské tělo se až do pětadvacátého roku života mění. Jenže tou dobou už některé z nás zakrývají partie, které kvůli tomu nemají rády, a přitom jsou vlastně krásné. Tato a další traumata je nejprve potřeba odhalit, pojmenovat a teprve pak je lze změnit. Mluvím o ženách, ale týká se to i mužů.

Proměna šatníku tedy nemusí být relativně jednoduchá a rychlá záležitost, jak jsem si vždycky myslela?

Může a nemusí. Možností, jak se v módě vzdělávat a naučit se módní inteligenci, existuje více. Záleží, jakým směrem se chce člověk vydat. Ten, který jsem zmiňovala, trvá měsíce, jde o řetězovou reakci.

Zatímco se učíte, jak vytvořit funkční šatník, probíhá velký mentální posun. Kolikrát ženy s šatníkem změní kompletně i životní styl.

Výsledků se však dá dosáhnout i jinak a velmi rychle, pokud vám stačí pouze základy, které se dají načerpat na některém z mých workshopů, případně intenzivní víkendový kurz, osobní pomoc v podobě asistovaných nákupů přímo v obchodech, second handech.

Použila jste termín módní inteligence. O co jde?

Móda rovná se byznys obřích rozměrů, který usiluje o co největší zisk, a tedy i výrobu a spotřebu. Už se ale neptá na to, co je pro nás výhodné a co skutečně potřebujeme. Proto považuji za nutné mít dostatek informací, abychom se tlaku módního průmyslu dokázali ubránit a nenakupovali víc, než musíme.

A také abychom dokázali zohlednit i environmentální dopady, které má fast fashion (rychlá móda, tedy oblečení z globálních řetězců - pozn. red.) na planetu a naše zdraví. To ale vyžaduje, abychom se aktivně vzdělávali.

Triko není jen triko, ale je to půda, voda, (ne)chemické ošetření, rostlina, zpracování, zušlechtění, předení, tkaní, barvení, střihání, šití a celá řada druhů lidské práce, energie.

Věřím, že módní inteligence a práce na ní patří k základním lidským dovednostem, jež by měly být součástí naší výbavy. Usnadní nám orientaci ve světě a v životě, podobně jako emoční inteligence či finanční gramotnost.

K módě bychom tedy měli přistupovat pragmaticky jako k výběru auta či dobré práce?

V podstatě ano, měli bychom ji brát jako spotřební zboží. Přestože módu miluji a jsem přesvědčená, že mnoho z nás to má podobně, všem radím, aby si od ní drželi zdravý odstup a přistupovali k ní ryze prakticky. Neměla by nás brzdit, zbytečně nám brát energii a ždímat z nás peníze.

Naopak, měla by nám přinášet radost a pohodlí. Rozhodně nezatracuji chození po obchodech, pokud to někoho baví, základem je ale balanc, aby šatník zůstával udržitelný.

Vymezit se proti nadspotřebě a všudypřítomnému marketingu je osvobozující. Nakonec zjistíte, jak málo toho potřebujete, ale to málo musí být kvalitní. Je to dlouhá a často komplikovaná cesta, proto jsem zpracovala jednotlivé oblasti šatníku - od stylu, znalosti materiálů, proporcí a linií přes práci s obsahem skříně až po stylingové triky - do jakési módní cesty. Ta pomocí mnoha nástrojů dovede člověka k mnoha odpovědím. Nazývám ji malý efektivní šatník.

Princip udržitelných asistovaných nákupů teď naplňujete i přímo v obchodním centru na pražském Chodově, kterému děláte ambasadorku.

Díky nové službě pomáhám zákazníkům orientovat se v přehršli módní nabídky, efektivně si v krátkém čase nakoupit, radím také s péčí o vybrané kousky a s tím, jak je kombinovat.

Jaké módní zlozvyky nám komplikují život?

Mám pro to přesnější termín - zlonávyk. Veškeré estetické vjemy nejintenzivněji nasajeme do tří, maximálně šesti let věku. Ovlivňují nás emoce spojené s barvami a vše, co nás obklopuje, ať to jsou obrazy na stěnách, porcelán v sekretáři, nábytek v bytě či domě, kde vyrůstáme. Ale také oblečení rodičů i to, do čeho nás oblékali prarodiče nebo jaké věci jsme viděli u kamarádů.

Zkrátka veškeré okolní prostředí nás utváří a na jeho základě se poté formuje oděvní identita a v dospělosti definuje, co se nám líbí, k čemu naopak máme odpor. Spoustu estetických návyků máme nedobrovolně zakořeněných, a to jsou právě zlonávyky. Dobrá zpráva je, že se dají přeměnit v pozitivní.

Jde tedy o věc výchovy a generační záležitost?

Móda je celoživotní proces. Některé návyky bývají spjaté s historií a minulým režimem, kdy moc možností, jak se dobře obléci, nebylo. Proto nebyla oděvní identita tak silná jako dnes, kdy máme nesrovnatelně větší výběr všeho. Můžeme si vybrat z konfekce, butikových kousků, objednat si online, najít něco v second handu nebo si nechat ušít model od návrháře.

Vybavuji si, jak jsme v mé generaci toužili po teplácích Adidas. Protože tehdy nebyly standardně dostupné, spokojili jsme se s modelem z tržnice, který měl místo tří proužků čtyři. Dnes děti chodí do obchodů s rodiči, jsou konfrontovány s pestrou nabídkou, mohou si daleko snáze volit, co jim vyhovuje, učí se přemýšlet o módě, zacházejí s ní jako s prostředkem identifikace, vyjádřením sebe sama nebo příslušnosti k nějaké komunitě.

S módou je neodmyslitelně spojen vkus. Dá se naučit?

Vkus je dovednost, kterou tříbíme, budujeme, definuje náš styl. Ten si dost často lidé pletou s módou. Móda je to, co vidíme v obchodech, na přehlídkových molech, v magazínech. Styl je to, co s módou jako jedinci dokážeme vytvořit. To znamená, kam ji posuneme, jak nově zkombinujeme barvy či střihy, jak budeme vrstvit… Díky stylu můžeme být originální.

Existují ještě objektivní hranice toho, co lze považovat za vkus či nevkus?

Neexistuje módní bible, která by ukládala, co kupovat a jak se chovat. Na spoustu otázek a módních oblastí není jasná, jednoznačná odpověď, názor. Ano, existují stylingová pravidla, většinou ale celkovou vizáž hodnotíme subjektivně, tedy vlastními měřítky, zkušenostmi a viděním. Proto myslím, že by měla panovat svoboda, ať si každý nosí cokoliv, co se mu líbí a v čem se cítí dobře. Samozřejmě za předpokladu, že neukazuje agresivní, politické, sexuální výjevy, nepodněcuje k nenávisti či strachu.

Jestliže nejsem módní odborník, pak se mohu pouze vyjádřit ve smyslu, že se daný outfit dle mého úsudku povedl či nikoliv. Jsem přesvědčená, že nejhorší je nevyžádaná rada. Může udělat více škody než užitku.

Módu jste milovala odmala?

Obrovský a pozitivní vliv na mě měli prarodiče, dodnes před sebou vidím interiér jejich domu, knížky, gramofonové desky. Babička mě učila háčkovat a šít na stroji. Se sourozenci, bratranci a sestřenicemi jsme hráli divadlo a vymýšleli jsme i kostýmy. Fundusem nám pak byla právě babiččina skříň a její poklady.

U nás v rodině je estetično úplně všude - maminka pracuje s textiliemi u filmu, sestra má půjčovnu historických kostýmů, ač mají obě vystudované něco jiného. K módě mě to zaválo samovolně a jsem moc ráda. Kdyby ne, určitě bych skončila u návrhu textilních tapet nebo restaurování tapisérií či nábytku.

Co myslíte tím, že vás to k módě zaválo samovolně?

Chodila jsem v Praze na elitní gymnázium Jana Keplera se zaměřením na matiku, fyziku a cizí jazyky. Nebyla to lehká škola, ale díky ní mám široký všeobecný přehled, ze kterého čerpám dodnes. Chvíli to vypadalo, že budu psát, než jsem ve třetím ročníku rozpoznala, že psaní je jen cesta k módě. Rozhodla jsem se pro kostýmní výtvarnictví na DAMU, jenže během přípravných kurzů mi došlo, že to prostředí není nic pro mě.

Po ročním intenzivním kurzu angličtiny padla volba na Technickou univerzitu v Liberci, kde jsem na oboru módní návrhářství se zaměřením na technologii a design prožila velmi intenzivní téměř čtyři roky plné cestování na trase Praha - Liberec - Paříž.

Musela jste tak pendlovat?

Měla jsem v Paříži přítele, který studoval architekturu, do toho jsem v Praze spoluzakládala velkoobchod s látkami. Naivně jsem toužila zakotvit v Paříži, lákala mě bohémská představa, že by mě město módy přijalo. To by se sice mohlo podařit, jenže s úplně jiným kapitálem.

V průběhu studií jsem se vydala na pracovní pobyt do Spojených států, kde žije část mé rodiny. Právě tam jsem se naplno střetla s plýtváním a konzumem v extrémním měřítku a nastal prvopočátek mého boje proti nesmyslným nákupům. Vydala jsem se cestou módní osvěty. Zjistila jsem také, jak mě baví rozpoznávat v lidech jejich silné a slabé stránky a pomáhat jim růst.

Tuhle práci dělám přes dvacet let, jen s trochu menším nasazením než před lety. To jsem ještě nebyla dvojnásobná maminka. Teď musím mnohem citlivěji volit, kolik své energie a kam nasměruji a uvolním, aby zbylo pro mě samotnou, rodinu i přátele.

Byla jste vlastně jakousi průkopnicí v oblasti módy.

Pamatuji, že když jsem tehdy přišla na živnostenský úřad, ani pro mě neměli kolonku. Povolání stylist(k)a tehdy prakticky neexistovalo, nebyly školy, kurzy, žádné hodnotící parametry. Začínala jsem tedy s udržitelným stylingem, od toho byl jen krůček k poradenství, později koučinku, až k dnešním módním terapiím.

Neustále bořím vlastní kolonky, což souvisí s celoživotním vzděláváním v módním odvětví, v psychologii a dalších oborech. S mou koučkou Martinkou jsme došly k tomu, že bych se mohla přirovnat k trpaslíčkovi. A nesouvisí to jen s mým malým vzrůstem.

Jdu s lampičkou v jedné ruce, ve druhé motyčku, s níž prokopávám tunel kupředu. Jsem na nekončící cestě, na které si svítím a kopu zároveň. Jednou o tom všem chci napsat knihu.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Vizážisté a stylisté