Článek
„Do Rožnova jsem se nyní zpět vrátila s mužem a dvouletým synem. Mám trochu kočovnou povahu, předtím jsem pobývala v Ostravě, Zlíně a Praze, ale také ve Veverské Bítýšce, kde máme chaloupku,“ usmívala se umělkyně, která je nyní na mateřské dovolené.
Před ní pracovala v Ateliéru knižního designu Fakulty umění Ostravské univerzity jako asistentka Elišky Čabalové. Předtím v Ostravě vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu, obor umělecká a propagační grafika. Ve studiu grafického designu pokračovala i na univerzitě ve Zlíně a na studijní stáži v polském Krakově.
Zásadní vliv na ni měly v dětství výtvarné letní školy a tvorba v plenéru. „Učarovala mi dodnes. Zachycení okamžiku, světla a emoce krajiny v daný moment. S touhle mou vášní úzce souvisí i láska k toulání. Jít po krajině tam, kde srdce táhne,“ svěřila se malířka, která stále pracuje i na svých věcech.
Alena Mornštajnová: Psaním sice žiju, ale zároveň mám v životě i jiné věci
Obzvláště ráda se zabývá dětskou knihou a ilustrací. „To zřejmě souvisí s mou představivostí a snovým viděním světa. Oborově mě ke knize táhl chtíč něco zaznamenat, možnost předat dál. Také dávat věci do příběhů a mít v ruce dobré řemeslo,“ řekla.
Pod rukama jí už vznikly dvě knihy: Povíhádky z Bílé a Černé vody a Testament - Manifest: Památník Tomáše Bati.
Vznikla rodinná kniha
„Povíhádky jsou vlastně rodinnou knihou. Já jsem ji ilustrovala a vysázela, ale text napsal můj dědeček z Veverské Bítýšky Iren Bartošek. Pohádky psal, když mi byly čtyři roky. Každý den napsal jednu babičce, když měla těžké chvíle a pomalu se s námi loučila,“ líčila grafička a dodala, že děda jim je nejen vyprávěl, ale doslova hrál. Byl ochotnickým divadelníkem.
Kniha Povíhádky z Bílé a Černé vody
Kniha vznikala několik let. „Prožili jsme při tvorbě s dědóškem krásné chvíle. Chodili jsme po místech z jeho dětství a mládí,“ vyprávěla malířka, která knihu vydala na vlastní pěst spolu s rodiči.
„Rozhodla jsem se, že nebudu mít kuchyň, ale budeme mít knihu,“ smála se a podotkla, že to chtělo kuráž a trochu bláznovství, ale hlavně podporu rodiny, kterou má.
„Když děda knihu viděl, tak byl šťastný jako malý kluk. Dokud byl s námi, jezdili jsme na autorská čtení, která si užíval,“ vzpomínala. Z knihy se stal rodinný klenot, který si našel už spoustu čtenářů a má svůj web www.povihadky.cz.
Výtvarnice má v šuplíku od dědy svěřený i druhý díl Povíhádek. Jejím největším plánem je ale nyní být šťastnou a dobrou mámou.
Michaela Klevisová: Z mých detektivek dýchá klid
Spisovatelka Kateřina Tučková: Uvidím, kam mě pustí pupeční šňůra
