Hlavní obsah

Martin Donutil: Se Sárou nešlo o lásku na první pohled

7. 8. 2022, 6:33

Dar výřečnosti i herecké nadání zdědil po svém otci. Zanedlouho se otcem stane sám. Ví, že otázkám týkajícím se jeho slavného příjmení se nevyhne, ale bere je s noblesou. Popovídat si s mladším synem (31) Miroslava Donutila - Martinem - je zkrátka příjemný zážitek. Jaké prožil dětství a jak se seznámil se svou partnerkou?

Foto: Lenka Hatašová

Martin Donutil

Článek

Nedávno jste na sociálních sítích oznámil, že se stanete otcem. Jak se těšíte na novou roli?

Těším se velmi! Máme to štěstí, že se nám narodí doprostřed divadelního baby boomu, takže už teď nás spousta kolegů obohacuje o své nedávné zkušenosti. O další trošku dávnější nás obohacují naše maminky, takže doufám, že nebudeme úplně nepřipraveni.

Vaše partnerka Sára Affašová hraje stejně jako vy v Městských divadlech pražských. Potkáváte se na jevišti?

Skoro vůbec. Naše postavy se na jevišti většinou minou. Nebo spolu stráví jen chvilku. A tak čekáme, že nějaká příležitost ještě přijde.

Nejprve mezi námi se Sárou vzniklo přátelství a pak jsme začali zjišťovat, kolik toho máme společného

Kde jste se seznámili?

V divadle. Nejprve jsme se skamarádili a zjistili, že máme velmi podobný okruh známých. A že je až neuvěřitelné, že jsme se tím pádem nepotkali dříve, ale až tady.

Je to až zarážející, protože Sára dělala něco i v Brně, kde jsem působil, se všemi mými kolegy - vyjma mě. Kolikrát jsme se museli minout a o kousek se nepotkat! Až tady, v Městských divadlech pražských, nám to konečně vyšlo.

Kdy přeskočila jiskra?

Nejprve mezi námi vzniklo přátelství a až později jsme začali zjišťovat, jak moc toho máme společného. Nebyla to tedy láska úplně na první pohled, ale dospěli jsme k ní.

Foto: Lenka Hatašová

Láska na první pohled to nebyla. „Až později jsme zjistili, co všechno máme společné,“ říká.

Často si říkáme, že nechceme být jako naši rodiče, ale pak zopakujeme ten samý model. Vnímáte to taky tak? Třeba právě v partnerství?

Těžko říct, protože mně je teď jedenatřicet, a to byl táta ve věku, kdy jsem ještě nebyl na světě. Bylo mu čtyřicet, když jsem se narodil. Předpokládám, že v tom věku na sobě začnu pozorovat mnohem víc jeho vlastností. V tátovi zase vidím dědu, takže je jasné, že člověk genům neuteče.

Jaký podle vás bude váš otec dědeček?

To je jasný, že bude skvělej!

Někteří partneři spolu na jevišti být nechtějí, vy se Sárou ano. Proč?

Myslím, že si i herecky docela rozumíme, co se týče vkusu, výraziva i stylu. Nám by to naopak svědčilo. Herectví pro nás není třecí plochou, naopak.

Marek Němec: Naťuknout nějaký mindrák „on má, proč já nemám“ je tak snadné

Styl

Vaše partnerka je také tanečnice. Zatancujete si spolu?

Ano, Sára tancovala společenské tance při studiu herectví na DAMU. Já ale příliš taneční průpravy nemám, takže zatím moc tančit nechodíme. Ale slíbil jsem, že se naučím alespoň základy. A že si mě vezme do parády. Já se ji taky snažím namočit do svých koníčků, jako je fantasy nebo sci-fi.

Snažím se jí pouštět filmy, které pro mě byly nebo jsou zásadní. Od dětství mám rád hry, byl jsem vždy vášnivý hráč. Teď už na to nemám moc času, ale něco jsem jí ukázat stihl. Oba milujeme přírodu a máme to štěstí, že nám naši občas půjčí domeček na Vysočině, anebo tam jsme s nimi. Vyrazit do lesa nás baví oba.

V divadelní hře Hotel Good Luck hrajete dýdžeje, který je posedlý strachem ze smrti. Ze své sklepní rozhlasové stanice se vydává na myšlenkovou cestu skrz paralelní vesmíry. Je vám blízké se pohybovat v jiných světech, nebo jste spíš realista?

Jsem Blíženec, takže jsou mi blízké obě polohy. Přeskakuju mezi realistou a snílkem. Ne vždy to úplně kontroluju, což mě trochu vyhazuje z míry. Téma téhle hry mi úplně blízké není, protože tahle postava cestuje paralelními vesmíry. To bych sice někdy rád zažil, ale nikdy se mi to nepovedlo.

Hrajete i v inscenaci o Petru Panovi, který odmítal dospět. Rozumíte mu?

Úplně dospět stále odmítám a odmítat budu asi až do smrti. Když jsem byl dítě, míval jsem náhlé záchvěvy a přívaly spontánní dětské radosti. Vnímal jsem ale, že dospělí to tak neprožívají.

Zařekl jsem se a sám sobě slíbil, že to nikdy nedopustím. Že si tu dětskou radost nenechám nikdy proklouznout mezi prsty.

Nedávno zveřejnil, že bude v brzké době otcem.

Snažím se, aby to tak bylo pořád, a zatím se mi to daří. Na druhou stranu dospělost jde ruku v ruce se životem a ať chcete, nebo ne, zkušenosti nás k ní dovedou. Přinutí nás vnitřně dospět. Udržet si vedle toho i vnitřní dítě je však velmi důležité.

Kdy přišel moment, že jste si řekl ano, zvolil jsem svou životní dráhu správně?

Pochybnosti o své volbě jsem nikdy neměl, spíš mi nebylo jasné, co bych dělal jiného. Podle mého názoru si herec ale není úplně jistý nikdy. K úplné jistotě nedospěje nikdy, a když ano, má asi hodně vysoké sebevědomí nebo ego. Herec celý život pochybuje a taky se celý život učí.

Zažil jste období čekání na nabídku?

To víte, že zažil. Měl jsem ale to štěstí, že jsem čekal na filmovou nabídku. V divadelním angažmá jsem byl nejprve v brněnské Huse na provázku a odtud jsem přešel do Městských divadel pražských.

Divadlo mi herectví vždy zdárně vykompenzovalo, bohužel ne finančně, ale tak to v Čechách funguje. Film je placený mnohem líp.

Miroslav Donutil zahraje všechno, jenom hřebík přitlouct neumí

Styl

V Huse na provázku působil dlouho i váš otec. Nejen že nosíte slavné jméno, ale ještě jste vstoupil přímo do jámy lvové. Proč?

Dostal jsem se tam díky tomu, že jsem se tam coby student druhého ročníku konzervatoře jel podívat na premiéru hry České moře, které tam inscenoval režisér Vladimír Morávek. A moc se mi jazyk a styl divadla, stejně jako jeho prezentace, líbil. Velmi mě to tam oslovilo.

Ačkoli jsem si byl vědom, že to může působit jako klišé, že chci jít v tátových stopách, řekl jsem si: tak sem bych jednou chtěl. Nepočítal jsem však příliš s tím, že by se mi to skutečně mohlo někdy podařit. Ambici jsem měl, ale nebyl jsem si jistý, že by o mě stáli.

O několik let později, když jsem byl už v pátém ročníku, jsem pozval Vladimíra Morávka na naše absolventské představení, které se jmenovalo Žádná celá nekonečno.

Foto: Profimedia.cz

S maminkou Zuzanou, otcem Miroslavem a s o dvanáct let starším bratrem Tomášem.

Odhodlal jsem se k tomu na tátův popud, protože Vladimír Morávek v Praze zrovna zkoušel Cyrana a táta mě na to upozornil. On na to představení přišel a pak už to šlo ráz na ráz. Představení se mu líbilo, já jsem se mu evidentně líbil taky a asi stál i o to, aby fórek generační obměny a pokračování v Divadle Husa na provázku proběhl.

Nabídl mi angažmá, já neváhal ani vteřinu - a tak jsem šel do Brna.

A tam jste hrál i v Baladě pro banditu, která proslavila vašeho tatínka. Byl to vstup do téže řeky?

Na Baladě pro banditu jsem vyrostl. Tedy ne na té divadelní, ale filmové verzi. Když naši nebyli doma, rád jsem se na ni díval a plakal jsem, jak mi tam zabíjejí tatínka.

Avšak divadelní pojetí, které udělal Vladimír Morávek nyní, bylo natolik jiné, včetně aranží písniček, že jsem do stejné vody rozhodně nevstupoval. Navíc jsem nehrál Nikolu Šuhaje, ale jeho bratra Juru. Byl to pro mě hezký začátek sezony. Pěkný zážitek, který si s tou původní baladou moc nespojuji.

Jste trémista?

Teď už moc ne. Ale to se těžko posuzuje, protože každý herec v sobě trochu zdravé trémy má. A když nemá, je to trochu špatně. Když vylezu na jeviště a už vůbec nejsem nervózní, říkám si, že je to divné. A pak mě znervózní, že vůbec nejsem nervózní.

David Gránský: Jsem vděčný za to, co mám

Styl

Myslím si ale, že už s tím za ty roky, co jsem tomu vystavený, umím pracovat. A zvlášť za poslední dvě tři sezony, kdy byl covid, ale naše divadlo se nezastavilo a mělo dost premiér. Bylo to náročné období, kdy jsme hráli skoro každý den. A to se člověk ostřílí.

Po základní škole jste šel rovnou na konzervatoř. Měl jste o své cestě tak jasno?

Já spíš záměrně riskoval. Byl v tom vzdor syna vůči otci, který se ještě umocnil tím, že táta mě od konzervatoře zrazoval. Chtěl, abych nejprve vystudoval nějakou normální střední školu a až pak šel na AMU.

Ptal se mě, jestli jsem si jist, že herectví vůbec chci dělat, a říkal, že v patnácti je na takové rozhodnutí brzo. Ale já jsem se o to víc kousl a rozhodl se, že mu ukážu, jak se tam dostanu. Zkusil jsem to, a kdyby to na poprvé nevyšlo, asi bych to napodruhé nezkoušel.

Ale ono to vyšlo.

Ano, a já se ubezpečil v tom, že aspoň nějaké teoretické předpoklady pro tuto profesi mám a není to jen blud v mojí hlavě.

Foto: divadlo Rokoko

„Pronásledování a zavraždění J. P. Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade“, zní celý titul slavné hry z roku 1964, kterou uvádí divadlo Rokoko pod názvem Marat a Sade. Donutil v ní hraje Marata.

Mám pocit, že potomci slavných herců mohou od profese buď utéct hodně daleko, což je případ vašeho staršího bratra, nebo ji následovat.

O jiných alternativách jsem moc nepřemýšlel. Bylo mi patnáct, vytyčil jsem si cíl a za ním šel. Po celou střední školu jsem se seznamoval s tím, co herecká práce vlastně obnáší, a moc prostoru změnit výhybku nebylo.

Ale kdybych nebyl hercem, asi bych dělal něco jako kolem počítačů. To je můj koníček.

Počítačům se věnuje váš o dvanáct let starší bratr. A možná trochu lituje, nebo ne?

Jednou jsem to tak trochu naznačil v nějakém rozhovoru, že ho trošku trápí magické „co kdyby“. Co by se stalo, kdyby se rozhodl si herectví taky vyzkoušet, jestli by mu to třeba taky nešlo.

Chodili za mnou starší lidé, citovali tátovy historky, ptali se, jestli je znám, případně chtěli, abych jim je přehrál

Myslím, že ho trochu láká to pozlátko, jako jsou premiéry, a různé společenské akce, které lákají většinu lidí. Ano, to je zajímavé, leckdy i příjemné, ale ta práce je zhusta o něčem úplně jiném. O dřině.

Někoho by mohla lákat i popularita.

Tak to nám nehrozí. S tou jsme díky tátovi byli konfrontováni natolik a tak často, že po ní netoužíme. Brácha ji zažíval až v pozdějším věku, já úplně od malička. Je to věc, kvůli které by on herectví rozhodně dělat nešel a ani já to nedělám.

Zastavovali lidé tátu na ulici?

No jasně. Jako dítě jsem se divil, proč ho všichni zdraví. Jsou to snad všechno jeho kamarádi? Pak jsem si to začal uvědomovat čím dál víc.

Jasně, že jsou situace, kdy je to příjemné, a že je táta slavný, lichotí. A pak jsou chvíle, kdy už to obtěžuje, protože chcete klid.

Kolikrát jsme si s tátou sedli a chtěli si povídat, ale kolem něj se pořád střídali lidi, fotili se s ním a chtěli podpis. A já už ho chtěl mít chvilku pro sebe. Jenže to je těžké, někteří jsou zklamaní, že se s nimi táta nevyfotil.

Foto: Lenka Hatašová

Martin Donutil

Před tím se fotil s padesáti lidmi a na toho jedenapadesátého už bohužel neměl sílu, protože ho po šesté vyrušil v té samé větě. Popularita má tedy svá pro a proti.

Někteří potomci slavných rodičů se dokonce za jejich popularitu v pubertě styděli a chodili raději krok za nimi. Byl to i váš případ?

Tomu rozumím a puberta je v tom dost zlomová. Ano, ten zájem je někdy obtěžující a je z něj až trapně.

Chodili za mnou starší lidé, citovali tátovy historky, ptali se, jestli je znám, případně chtěli, abych jim je přehrál. A to nebyla role, do které bych chtěl být stavěn.

Mám pocit, že jsem chodil jak panáček a odříkal text, víc si z prvních deseti minut nepamatuju

Taky jsem měl pocit, že už dospívám a chci se prezentovat svojí prací, ale někteří lidé mě posuzují skrze tátu. Mě nevnímají. Přišlo mi, že jsem pro ně dost bezvýznamný nositel nějakého příjmení, skrze kterého by se mohli dostat k tátovi a získat jeho podpis.

Kolik vám bylo, když jste se objevil ve Sluhovi dvou pánů, kde váš otec exceloval?

Devatenáct.

Jaké to bylo?

Hrozně těžké. Do té doby jsem hrál jenom v divadle na konzervatoři, kde se návštěvnost pohybovala kolem třiceti, čtyřiceti lidí. Žádná sláva.

A pak jednou zazvonil telefon z Národního divadla coby pozvánka ke zkoušení. Byl jsem hozen do vody. Najednou bylo v hledišti 1100 lidí, přede mnou velký sál Národního divadla a všude zlato a červená. Kolem mě spousta očekávání, srovnávání a kritiky.

„Já ti pomáhat nebudu a ty mě přesvědč, že na to máš,“ prohlásil táta. Za to jsem mu dodnes vděčný

To jsem se hodně bál a je fakt, že si vybavuju jen, jak jsem vyběhl na jeviště, uviděl tu zlatou a červenou a něco se mi v hlavě zastavilo. Mám pocit, že jsem chodil jak panáček a odříkal text, víc si z těch prvních deseti minut na jevišti nepamatuju.

Váš otec umí být i přísný. Jak se tvářil na to, že jste si prosadil konzervatoř?

Dal ode mě ruce pryč a řekl, že jestli tam chci jít, ať si poradím sám. „Já ti pomáhat nebudu a ty mě přesvědč, že na to máš,“ prohlásil. Za to jsem mu dodnes vděčný. Dost mi to pomohlo a nakoplo mě to.

Foto: Lenka Hatašová

Martin Donutil a Sára Affašová

Jak se k tomu stavěla maminka?

Ta byla šťastná a podporovala mě. To tak maminky často mají, že podporují své syny ve věcech, pro které se rozhodnou.

Držela mi palce, a dokonce se mnou tančila v obýváku, když jsem se musel učit povinné tance. Když táta viděl, že jsem to dal a přijali mě, byl spokojený a už neprotestoval.

Jsme si vzájemně kritiky. Když vidíme nějaký tátův pořad, pustíme se do něj celá rodina

Ale maminka to se mnou měla i dost těžké. Táta jezdil po celé republice se svými představeními a doma často nebyl. Máma na mě byla v pubertě sama.

Brácha, ten už byl v té době skoro dospělý, měl svoje zájmy, svoje kámoše a pak už se i odstěhoval. A já nebyl zrovna hodné, poslušné a spořádané dítě. Takže maminka si se mnou užila svoje.

Fakt? Byl jste sígr?

Jo, byl. Maminka chápající je, ale se mnou si prošla těžkou školou.

Je táta vaším kritikem?

Kdysi jsme si slíbili, že k sobě budeme celá rodina naprosto otevření a kritičtí, a to bez jakéhokoliv ostychu. Jsme si tedy vzájemně kritiky. Když vidíme nějaký tátův pořad, pustíme se do něj celá rodina. Když vidí on mě po premiéře, nejprve mi řekne pár obecných informací. A pak si spolu sedneme a on mi vše řekne natvrdo. Jsem za to rád. Kdo jiný než rodina mi dá dobře míněnou a kritickou zpětnou vazbu?

Unesete to?

Ano.

A unese to i tatínek?

Ten určitě ano. (směje se)

Reklama

Výběr článků