Martin Donutil: Se Sárou nešlo o lásku na první pohled

Těším se velmi! Máme to štěstí, že se nám narodí doprostřed divadelního baby boomu, takže už teď nás spousta kolegů obohacuje o své nedávné zkušenosti. O další trošku dávnější nás obohacují naše maminky, takže doufám, že nebudeme úplně nepřipraveni.

Skoro vůbec. Naše postavy se na jevišti většinou minou. Nebo spolu stráví jen chvilku. A tak čekáme, že nějaká příležitost ještě přijde.

V divadle. Nejprve jsme se skamarádili a zjistili, že máme velmi podobný okruh známých. A že je až neuvěřitelné, že jsme se tím pádem nepotkali dříve, ale až tady.

Je to až zarážející, protože Sára dělala něco i v Brně, kde jsem působil, se všemi mými kolegy - vyjma mě. Kolikrát jsme se museli minout a o kousek se nepotkat! Až tady, v Městských divadlech pražských, nám to konečně vyšlo.

Nejprve mezi námi vzniklo přátelství a až později jsme začali zjišťovat, jak moc toho máme společného. Nebyla to tedy láska úplně na první pohled, ale dospěli jsme k ní.

Těžko říct, protože mně je teď jedenatřicet, a to byl táta ve věku, kdy jsem ještě nebyl na světě. Bylo mu čtyřicet, když jsem se narodil. Předpokládám, že v tom věku na sobě začnu pozorovat mnohem víc jeho vlastností. V tátovi zase vidím dědu, takže je jasné, že člověk genům neuteče.

To je jasný, že bude skvělej!

Myslím, že si i herecky docela rozumíme, co se týče vkusu, výraziva i stylu. Nám by to naopak svědčilo. Herectví pro nás není třecí plochou, naopak.

Ano, Sára tancovala společenské tance při studiu herectví na DAMU. Já ale příliš taneční průpravy nemám, takže zatím moc tančit nechodíme. Ale slíbil jsem, že se naučím alespoň základy. A že si mě vezme do parády. Já se ji taky snažím namočit do svých koníčků, jako je fantasy nebo sci-fi.

Snažím se jí pouštět filmy, které pro mě byly nebo jsou zásadní. Od dětství mám rád hry, byl jsem vždy vášnivý hráč. Teď už na to nemám moc času, ale něco jsem jí ukázat stihl. Oba milujeme přírodu a máme to štěstí, že nám naši občas půjčí domeček na Vysočině, anebo tam jsme s nimi. Vyrazit do lesa nás baví oba.

Jsem Blíženec, takže jsou mi blízké obě polohy. Přeskakuju mezi realistou a snílkem. Ne vždy to úplně kontroluju, což mě trochu vyhazuje z míry. Téma téhle hry mi úplně blízké není, protože tahle postava cestuje paralelními vesmíry. To bych sice někdy rád zažil, ale nikdy se mi to nepovedlo.

Úplně dospět stále odmítám a odmítat budu asi až do smrti. Když jsem byl dítě, míval jsem náhlé záchvěvy a přívaly spontánní dětské radosti. Vnímal jsem ale, že dospělí to tak neprožívají.

Zařekl jsem se a sám sobě slíbil, že to nikdy nedopustím. Že si tu dětskou radost nenechám nikdy proklouznout mezi prsty.

Nedávno zveřejnil, že bude v brzké době otcem.

Snažím se, aby to tak bylo pořád, a zatím se mi to daří. Na druhou stranu dospělost jde ruku v ruce se životem a ať chcete, nebo ne, zkušenosti nás k ní dovedou. Přinutí nás vnitřně dospět. Udržet si vedle toho i vnitřní dítě je však velmi důležité.

Pochybnosti o své volbě jsem nikdy neměl, spíš mi nebylo jasné, co bych dělal jiného. Podle mého názoru si herec ale není úplně jistý nikdy. K úplné jistotě nedospěje nikdy, a když ano, má asi hodně vysoké sebevědomí nebo ego. Herec celý život pochybuje a taky se celý život učí.

To víte, že zažil. Měl jsem ale to štěstí, že jsem čekal na filmovou nabídku. V divadelním angažmá jsem byl nejprve v brněnské Huse na provázku a odtud jsem přešel do Městských divadel pražských.

Divadlo mi herectví vždy zdárně vykompenzovalo, bohužel ne finančně, ale tak to v Čechách funguje. Film je placený mnohem líp.

Dostal jsem se tam díky tomu, že jsem se tam coby student druhého ročníku konzervatoře jel podívat na premiéru hry České moře, které tam inscenoval režisér Vladimír Morávek. A moc se mi jazyk a styl divadla, stejně jako jeho prezentace, líbil. Velmi mě to tam oslovilo.

Ačkoli jsem si byl vědom, že to může působit jako klišé, že chci jít v tátových stopách, řekl jsem si: tak sem bych jednou chtěl. Nepočítal jsem však příliš s tím, že by se mi to skutečně mohlo někdy podařit. Ambici jsem měl, ale nebyl jsem si jistý, že by o mě stáli.

O několik let později, když jsem byl už v pátém ročníku, jsem pozval Vladimíra Morávka na naše absolventské představení, které se jmenovalo Žádná celá nekonečno.

Odhodlal jsem se k tomu na tátův popud, protože Vladimír Morávek v Praze zrovna zkoušel Cyrana a táta mě na to upozornil. On na to představení přišel a pak už to šlo ráz na ráz. Představení se mu líbilo, já jsem se mu evidentně líbil taky a asi stál i o to, aby fórek generační obměny a pokračování v Divadle Husa na provázku proběhl.

Nabídl mi angažmá, já neváhal ani vteřinu - a tak jsem šel do Brna.

Na Baladě pro banditu jsem vyrostl. Tedy ne na té divadelní, ale filmové verzi. Když naši nebyli doma, rád jsem se na ni díval a plakal jsem, jak mi tam zabíjejí tatínka.

Avšak divadelní pojetí, které udělal Vladimír Morávek nyní, bylo natolik jiné, včetně aranží písniček, že jsem do stejné vody rozhodně nevstupoval. Navíc jsem nehrál Nikolu Šuhaje, ale jeho bratra Juru. Byl to pro mě hezký začátek sezony. Pěkný zážitek, který si s tou původní baladou moc nespojuji.

Teď už moc ne. Ale to se těžko posuzuje, protože každý herec v sobě trochu zdravé trémy má. A když nemá, je to trochu špatně. Když vylezu na jeviště a už vůbec nejsem nervózní, říkám si, že je to divné. A pak mě znervózní, že vůbec nejsem nervózní.

Myslím si ale, že už s tím za ty roky, co jsem tomu vystavený, umím pracovat. A zvlášť za poslední dvě tři sezony, kdy byl covid, ale naše divadlo se nezastavilo a mělo dost premiér. Bylo to náročné období, kdy jsme hráli skoro každý den. A to se člověk ostřílí.

Já spíš záměrně riskoval. Byl v tom vzdor syna vůči otci, který se ještě umocnil tím, že táta mě od konzervatoře zrazoval. Chtěl, abych nejprve vystudoval nějakou normální střední školu a až pak šel na AMU.

Ptal se mě, jestli jsem si jist, že herectví vůbec chci dělat, a říkal, že v patnácti je na takové rozhodnutí brzo. Ale já jsem se o to víc kousl a rozhodl se, že mu ukážu, jak se tam dostanu. Zkusil jsem to, a kdyby to na poprvé nevyšlo, asi bych to napodruhé nezkoušel.

Ano, a já se ubezpečil v tom, že aspoň nějaké teoretické předpoklady pro tuto profesi mám a není to jen blud v mojí hlavě.

O jiných alternativách jsem moc nepřemýšlel. Bylo mi patnáct, vytyčil jsem si cíl a za ním šel. Po celou střední školu jsem se seznamoval s tím, co herecká práce vlastně obnáší, a moc prostoru změnit výhybku nebylo.

Ale kdybych nebyl hercem, asi bych dělal něco jako kolem počítačů. To je můj koníček.

Jednou jsem to tak trochu naznačil v nějakém rozhovoru, že ho trošku trápí magické „co kdyby“. Co by se stalo, kdyby se rozhodl si herectví taky vyzkoušet, jestli by mu to třeba taky nešlo.

Myslím, že ho trochu láká to pozlátko, jako jsou premiéry, a různé společenské akce, které lákají většinu lidí. Ano, to je zajímavé, leckdy i příjemné, ale ta práce je zhusta o něčem úplně jiném. O dřině.

Tak to nám nehrozí. S tou jsme díky tátovi byli konfrontováni natolik a tak často, že po ní netoužíme. Brácha ji zažíval až v pozdějším věku, já úplně od malička. Je to věc, kvůli které by on herectví rozhodně dělat nešel a ani já to nedělám.

No jasně. Jako dítě jsem se divil, proč ho všichni zdraví. Jsou to snad všechno jeho kamarádi? Pak jsem si to začal uvědomovat čím dál víc.

Jasně, že jsou situace, kdy je to příjemné, a že je táta slavný, lichotí. A pak jsou chvíle, kdy už to obtěžuje, protože chcete klid.

Kolikrát jsme si s tátou sedli a chtěli si povídat, ale kolem něj se pořád střídali lidi, fotili se s ním a chtěli podpis. A já už ho chtěl mít chvilku pro sebe. Jenže to je těžké, někteří jsou zklamaní, že se s nimi táta nevyfotil.

Před tím se fotil s padesáti lidmi a na toho jedenapadesátého už bohužel neměl sílu, protože ho po šesté vyrušil v té samé větě. Popularita má tedy svá pro a proti.

Tomu rozumím a puberta je v tom dost zlomová. Ano, ten zájem je někdy obtěžující a je z něj až trapně.

Chodili za mnou starší lidé, citovali tátovy historky, ptali se, jestli je znám, případně chtěli, abych jim je přehrál. A to nebyla role, do které bych chtěl být stavěn.

Taky jsem měl pocit, že už dospívám a chci se prezentovat svojí prací, ale někteří lidé mě posuzují skrze tátu. Mě nevnímají. Přišlo mi, že jsem pro ně dost bezvýznamný nositel nějakého příjmení, skrze kterého by se mohli dostat k tátovi a získat jeho podpis.

Devatenáct.

Hrozně těžké. Do té doby jsem hrál jenom v divadle na konzervatoři, kde se návštěvnost pohybovala kolem třiceti, čtyřiceti lidí. Žádná sláva.

A pak jednou zazvonil telefon z Národního divadla coby pozvánka ke zkoušení. Byl jsem hozen do vody. Najednou bylo v hledišti 1100 lidí, přede mnou velký sál Národního divadla a všude zlato a červená. Kolem mě spousta očekávání, srovnávání a kritiky.

To jsem se hodně bál a je fakt, že si vybavuju jen, jak jsem vyběhl na jeviště, uviděl tu zlatou a červenou a něco se mi v hlavě zastavilo. Mám pocit, že jsem chodil jak panáček a odříkal text, víc si z těch prvních deseti minut na jevišti nepamatuju.

Dal ode mě ruce pryč a řekl, že jestli tam chci jít, ať si poradím sám. „Já ti pomáhat nebudu a ty mě přesvědč, že na to máš,“ prohlásil. Za to jsem mu dodnes vděčný. Dost mi to pomohlo a nakoplo mě to.

Ta byla šťastná a podporovala mě. To tak maminky často mají, že podporují své syny ve věcech, pro které se rozhodnou.

Držela mi palce, a dokonce se mnou tančila v obýváku, když jsem se musel učit povinné tance. Když táta viděl, že jsem to dal a přijali mě, byl spokojený a už neprotestoval.

Ale maminka to se mnou měla i dost těžké. Táta jezdil po celé republice se svými představeními a doma často nebyl. Máma na mě byla v pubertě sama.

Brácha, ten už byl v té době skoro dospělý, měl svoje zájmy, svoje kámoše a pak už se i odstěhoval. A já nebyl zrovna hodné, poslušné a spořádané dítě. Takže maminka si se mnou užila svoje.

Jo, byl. Maminka chápající je, ale se mnou si prošla těžkou školou.

Kdysi jsme si slíbili, že k sobě budeme celá rodina naprosto otevření a kritičtí, a to bez jakéhokoliv ostychu. Jsme si tedy vzájemně kritiky. Když vidíme nějaký tátův pořad, pustíme se do něj celá rodina. Když vidí on mě po premiéře, nejprve mi řekne pár obecných informací. A pak si spolu sedneme a on mi vše řekne natvrdo. Jsem za to rád. Kdo jiný než rodina mi dá dobře míněnou a kritickou zpětnou vazbu?

Ano.

Ten určitě ano. (směje se)