Marek Němec: Naťuknout nějaký mindrák „on má, proč já nemám“ je tak snadné

Jako herec několikrát. V roce 2001, když jsem byl ve druhém ročníku na DAMU, jsem účinkoval v inscenaci Májový Shakespeare, což byl kompilát nejznámějších a nejintenzivnějších dialogů z jeho dramat.

V Divadle v Celetné jsem hrál v Richardu III. a Hamletovi. V Divadle v Dlouhé uváděli Mnoho povyku pro nic, kde jsem hrál Benedikta a Beatrici hrála v alternaci s Helenou Dvořákovou dokonce moje studentka z DAMU Eva Hacurová.

Nechcete dělat chyby, je to pochopitelně zavazující. Měl jsem na jednu stranu trému, na druhou jsem jí chtěl ale ukázat, že má být na jevišti svobodná a hravá, což ona je i beztak.

Nakonec mě vlastně inspirovala sama, je velmi šikovná. Se svým studentem Adamem Ernestem jsem hrál i v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a taky jsem byl nervózní.

Začal jsem tam učit ve třiceti, byli jsme si se studenty generačně velmi blízko. Už ale neučím. Přišlo mi absurdní se půl dne věnovat jiným dětem než svým. Je jim teď jedenáct a šest, začaly mě před pár lety víc potřebovat jako tátu.

Jsme ale domluvení, že až mi děti odrostou, vrátím se tam. Je, myslím, logické snažit se své zkušenosti takzvaně posílat dál, pokud tedy máte tu ambici.

Mě navíc fascinuje, kde se to herectví v nás lidech bere, jaké má zdroje a jak ho aktivovat. Jak moc je například důležité rozvíjet osobnost mladého herce komplexně. Neexistuje žádný mustr, musíte být s nimi „teď a tady“ a to je velmi tvůrčí.

Snažil jsem se ze všech sil být studentům průvodcem po krajině herectví. Pomáhat jim se osvobodit. Podpořit sebevědomí. Neušlapat duše. Ukázat, že i nejtěžší témata se dají na divadle zvládnout na lehký plyn.

Chtěl jsem, aby se cítili komfortně, protože jsem si dobře pamatoval svoje útrpné okamžiky na DAMU. Pocházím sice z učitelské rodiny, ale žádnou pedagogickou průpravu jsem neměl.

Měl jsem chuť, energii a pár špatných zkušeností. Tohle řemeslo vyžaduje těžké náhledy do sebe sama, prohrabete se v sobě, a to není snadné.

Bezesporu na Janu Hlaváčovou. Spřátelili jsme se, byla příkladným pedagogem, měla přirozený talent předávat to, co uměla. Janě mohu děkovat i za svou pedagogickou zkušenost, vyžádala si mě. Já kývl a zčistajasna jsem se ocitl vedle ní a dalšího vynikajícího učitele herectví Ladislava Mrkvičky v roli ročníkového pedagoga.

Hned v prvním semestru jsme se pustili do Čechova. Myslel jsem, že jim budu nejprve koukat pod prsty, ale hodili mě do vody. A já naštěstí plaval.

Dosud jsem nikdy nechtěl kvůli dětem přes prázdniny pracovat, tentokrát byl Macbeth taková výzva, že jsem se rozhodl to risknout a utkat se s ním.

Budu ho hrát v Praze, Brně a Ostravě, celkem 39 představení. Dětem se to budu snažit vynahradit v září.

Kdybych měl zkoumat lidskou duši, na poli románu bych si vzal na pomoc Dostojevského, v dramatu Shakespeara. Přesně vystihl, jak se rodí zlo, láska, jeho rentgen lidské povahy je naprosto obdivuhodný.

Všichni dramatici se k němu nějak odkazují, ať vědomě, či netušeně.

Je velmi komorní, odehrává se prakticky na jednom místě, zároveň má hodně rychlý spád. Ze shakespearovských zloduchů mám rád Richarda, ten si páchání zla užívá, nachází v něm až slastnou potěchu.

Macbeth je jedinečný v tom, že divák může sledovat, jak zlu propadá a co to s ním dělá. Má svědomí, výčitky, obavy z budoucnosti, dochází mu, že pod vlivem své ženy si ukrojil příliš velký krajíc, který nemusí pozřít. Je to o ambicích, manipulaci.

Často to svádí k interpretaci, že jde o příběh silné ženy a slabého muže. To je to nejjednodušší: dáte do toho nějakou erotiku... My spíš ukazujeme takovou dobře fungující firmu Macbeth, s. r. o., která se pustila do velmi riskantní operace. Odhadnout své možnosti je velké téma i dnešní doby.

Jen to zlaté rouno se převléká. Někdo toužil v paleolitu po pazourku, někdo jiný stejně intenzivně jako Macbeth touží po královské koruně a dnes někdo jiný po cizím území. Shakespeare je tak moderní, že člověk má pocit, že žádný čas neuplynul.

Zlo plodí zlo. Macbeth říká, že „krvavý čin vždy učí vraždit jiné a jeho účin zasáhne nás“. Zároveň si nemůže pomoct, protože je ve vleku ctižádostivosti, pýchy. Zlo se nezastaví a určitě se nezastaví ani poté, co je Macbeth zabit.

Naťuknout nějaký mindrák „on má, proč já nemám“ je tak snadné. Protilátka je na to jediná: kultivovanost, kulturnost, vzdělání. Začíná to malými věcmi jako slušným chováním, obětavostí.

Jenže podívejte se třeba na debaty ve Sněmovně. Romanticky si představuju, že divadlem se dá mnohému zabránit, že naším úkolem je kromě zábavy i lidi varovat před určitou cestou, na kterou by se třeba chtěli vydat. Tuhle moc má umění obecně. Jen v různých dobách bývá různě vyslyšeno.

Ani ne, protože jsem se už všechno naučil. (směje se) Říkali jsme si s Romanem Zachem (představitelem další lékařské postavy v Modrém kódu, Sestřičkách a 1. misi), že si pořídíme venkovskou pojízdnou prodejnu s tlampačem a budeme jezdit dělat liposukce. Nebo naopak něco dopumpovávat. Taková zážitková nemocnice.

Ale vážně: těší mě, že se to někomu líbilo, bavil ho doktor, kterého jsem hrál. Byl jsem totiž šikovný doktor, i když s mírnou bipolární poruchou. V čase a podmínkách, které jsme měli k dispozici, jsme se to snažili dělat, jak nejlíp jsme uměli. Když člověk na diváky mluví z televize a oni si ho zapamatují, tak to je fajn. Vůbec se za to nestydím.

A víte, kolik lidí jsme od televize přivedli k divadlu tak, že se stalo jejich vášní? Z tohoto efektu seriálu mám fakt radost.

Tak to prostě je. Jsou období, kdy chodí policajti, pak zase doktoři. Je to trochu prokletí. Někdo pak je „primářem Sovou“ nadosmrti.

Těší mě, že to říkáte, ale moc jsem si toho zatím neužil. Moje postavy spíš trápily intelektuální problémy. Užil jsem si spíš Gogoly a Dostojevské. Dokonce i jako student.

No snad můj čas ještě přijde. Příští rok mě čeká v Divadle Ungelt milostný trojúhelník s Verunkou Khek Kubařovou, ta shodou okolností patřila do ročníku, který jsem poprvé režíroval, takže zase budu nervózní. Trojúhelník bude doplňovat Igor Orozovič.

Jsem každopádně vděčný za to, že se mi daří kombinovat „rychlokvašky“ s věcmi, které dávají skutečně smysl. A to vůbec seriály nehaním, nejsem pokrytec, byl jsem tam rád. A vějíř? To mám. Hrál jsem krásné role...

Dost věcí musím odmítat, protože ten čas není jenom o mně. Musím zohledňovat rodinnou situaci, děti. Pořád mě režírování baví (v Ungeltu například režíroval hru Zpívat jako Gigli, pro plzeňské Divadelní léto vlastní adaptaci Tylova Strakonického dudáka), možná už víc než hraní. I když mě vycucne víc než herectví. Umím to vždycky všechno nazpaměť.

Odehraju si všechny postavy, všechny peripetie, musím před premiérou unést nervozitu a pochyby, zda jsme šli správným směrem. Režie je každopádně intenzivnější zážitek. Když máte dobrou hru, všechno, co zrovna prožíváte, tam je.

Chtěl bych objevit co nejkrásnější text pro lidi, kteří umí dobře improvizovat, umí bourat hranice mezi jevištěm a hledištěm, dokážou podat dobré výkony.

Ve vodárenské věži na Letné máme divadélko Terminus, kde jsem ředitelem a režisérem, z herců jsou s námi Ondra Rychlý, Honza Holík, Barbara Lukešová, Honza Jankovský, Ladislav Hampl, Vašek Vašák a další. Měli jsme velké plány, ale dost nám je zhatil covid.

Chceme se zaměřit na monologické hry, připravili jsme třeba Utrpení mladého Werthera, které jsem před lety režíroval v Činoherním klubu v Ústí nad Labem.

Spíš bych mluvil o adaptaci na současnou dobu a podmínky. Nepotřebuju, aby se v rámci „aktualizace“ Werther zamiloval do Alberta, to mi přijde zbytečné.

Hlavně mi přijde nepatřičné s autorem dobré hry soupeřit. To ani nejde vyhrát.

Spíš než o aktualizaci chci usilovat o aktuálnost. Ta spočívá v myšlení a ve volbě scénických prostředků. Vidíme-li kolem sebe netečnost lidí, kteří necítí bolest ani radost, už se ničeho nedotýkají, nic neřeší, můžeme divákům naznačit, že takový svět není v pořádku, a zkusit jim to říct třeba skrze Goethova Werthera. Ta jeho přecitlivělost vůči všemu živému je vlastně to nejromantičtější, co může být. Stojí za to milovat, riskovat, aspoň to zkusit.

Nehraju tolik, abych to mohl objektivně posoudit. Mám ale pocit, že je dnes těžší dostat diváka do divadla, když tam ale je, je velmi vděčný. Je vidět, že mu divadlo chybělo a má pro něj smysl.

Praha je pro množství divadel a kulturních akcí specifická, publikum tu je najezené, abych to řekl slušně. Na regionech to je ale moc fajn. Lidi nás rádi vidí.

Někdy si říkám, že bych už neměl hrát v seriálech a měl bych se věnovat hlavně divadlu, ale na druhé straně vím, že se mnoha lidem nežije snadno, chtějí se pobavit, odpočinout si od svých starostí - a to jim seriály dopřávají.

Bez diváků ale divadlo nemůže existovat. Dokonce si myslím, že máme na diváka právo.