Kateřina Klausová: Jsem úrazová specialistka

Je pohotová a akční. Nebojí se skočit do neznáma a za pochodu zjišťovat, zda už našla to, co by chtěla v životě dělat. Když se během pandemie zavřely dveře divadel a přestalo se natáčet, neztrácela čas. Odbočila stranou a začala působit jako realitní makléřka. Letošní léto trávila kombinací herecké a PR práce.

Čas si ale najde i na aktivní relax s přítelem, se kterým se vzájemně inspirují. Ona jeho ke golfu, on ji k odvaze zariskovat.

Prozraďte, jaká je vaše představa ideální dovolené?

To se mění podle ročních období. Když je u nás v únoru hnusně, ráda vypadnu k moři nebo na pořádnou lyžovačku do hor, kde se úplně zničím. V létě se nejraději seberu a jedu na chatu plít záhony. Máme ji kousek od Prahy u Českého Šternberku. Naposledy jsem tam byla včera a skoro všechno mi kvůli suchu chcíplo, tak jsem nešťastná a potřebovala bych to rychle napravit.

Maminka mě odmala vedla k zahradničení a dnes jsem se dostala do fáze, že mě práce na zahradě opravdu baví.

U moře jsem byla během léta taky. Letěla jsem do Řecka, které miluju. Ale v horku je mi nejlíp na zahradě. Do řeky Sázavy ovšem leze jen přítel, já se těším, že si časem vybudujeme malé jezírko, biotop.

Asi se vás kdekdo ptá, jestli nejste příbuzná s předminulým prezidentem?

Nejsem. Sdílíme jen lásku ke golfu, aspoň jsem ho párkrát potkala na golfové akci. Ale i tenisové.

Náš rod pochází ze středních Čech, od Vraného a Čerčan. Já jsem klasická Pražačka, do mých pěti let jsme dokonce bydleli přímo na Václaváku. Pak se naši díkybohu přestěhovali na Hanspaulku. Spolu se starším bráchou, kterého jsem jako malá ráda kopírovala, jsme najednou získali prostor na divoké klukovské hry.

Rodiče nás vedli hodně ke sportu, táta hrál závodně tenis a golf, který hrajeme dodnes – ideálně celá rodina. A pak nás také nechali vyzkoušet, co nás bude bavit. Měli jedinou podmínku, a to abychom vystudovali vysokou školu.

Co vás na golfu baví?

Není to typický sport pro dynamickou dívku. Přiznám se, že se mi na něj v dětství kolikrát nechtělo, ale být uražená mi obvykle vydrželo jen na první jamku, od druhé už mě hra chytla.

Ta zkušenost je nepřenosná, zvenčí golf vypadá jako pohodový, až nudný sport, ale je dost brutální na psychiku, jdete vlastně sám proti sobě. Takže člověk se tím hodně vytrénuje. Jezdila jsem s bratrem po turnajích, kde jsem našla spoustu kamarádů, bylo to skvělé.

Golf ke mně zkrátka patří a je to láska na celý život. Výhodou je, že se skutečně může hrát do vysokého věku. Teď se těším, že zájem naučit se ho projevil i můj partner. Má už hole i bag (batoh, do kterého si golfista ukládá hole, míčky a veškeré vybavení – pozn. red.). A pro mě hra dostává zase nový rozměr.

Kdy jste se rozhodla, čím chcete být?

Já to nevím doteď. Rozhodně jsem nesnila o profesi herečky nebo zpěvačky. I když jsem odmala měla ráda pódium i zpěv. Vymýšlela jsem různé estrády pro rodinu. Netoužila jsem se ale přímo předvádět, bavilo mě dělat si ze sebe legraci. Měnila jsem se, převlékala.

Na herectví mě přitahovala kreativita, která člověka hodí pokaždé jinam. Ale herecký život jako takový je pro mě moc bohémský. Mám v sobě vštípený určitý řád, ráda vstávám a odškrtávám si udělané věci. Což se trochu tluče.

Když přijdete na casting, je tam deset takových jako vy a těžko ovlivníte, jestli se budete zrovna hodit. Proto k hraní pořád hledám druhou berličku.

Proto fakulta humanitních a sociálních studií Univerzity Karlovy? A dokonce Oxford?

Přesně tak. Nevěděla jsem, tápala. Přišlo mi, že humanitní studia rozšiřují gympl. Když jsem časem začala hrát a moderovat, hodilo se mi znát nejen svět před kamerou, ale i z druhé strany.

A jelikož jsem se chystala psát diplomku o brexitu, získala jsem možnost studovat a konzultovat měsíc přímo na Oxfordu.

Samotný akt brexitu mě osobně mrzí. Jsem vyloženě anglosaská, a kdybych si měla vybrat, tak Anglie u mě jednoznačně vítězí nad USA. Brexitem se vše trochu zkomplikovalo.

Vzpomenete si ještě na svoji první hereckou roli?

Jak jsem pořád dumala, kudy se vydat, a zdálo se mi, že utíká čas, narazila jsem na internetu na casting do muzikálu Mamma Mia!. Šla jsem jej nezávazně omrknout. Vzali mě, protože potřebovali nové tváře. Ale s podmínkou, že nedostanu hned smlouvu a můžou mě kdykoliv vyhodit. Snažila jsem se dohánět, co se dalo, ale udržet se mezi profíky, kteří roky tančí a zpívají, bylo krušné.

Oni uvidí choreografii a hned ji umějí, zatímco já se točila jako nudle v bandě. Hodně večerů jsem proplakala. Ale nakonec jsme si s kolegy dobře sedli, pomáhali mi a já se zlepšovala. Dost nováčků tehdy pohořelo.

Jsem produkci Mamma Mia! vděčná, že mi umožnili takhle nastartovat. I když nevím, jestli bych do toho dnes šla znovu.

Pak jste si zkusila i profesi televizní moderátorky v pořadu o golfu v České televizi.

Pořad Golf Minute Magazine jsem moderovala díky tomu, že jsem o tomto sportu dost věděla. Taky jsem účinkovala v řádce hudebních videoklipů a reklam, kde jsem se trochu otrkala.

Úplně první klip byl pro Bena Cristovaa. Nárazově jsem pak dělala i modeling, ale ten svět a způsob, jak se u nás dělá, mě nepřitáhl, navíc jsem myslím spíš komerční typ. Na to být světová topmodelka jako Linda Evangelista jsem předpoklady neměla.

Zato se rozjely seriály a filmy. Vnímáte fakt, že jste nevystudovala herectví, jako plus, nebo minus?

Spíš minus. Brala jsem sice hodiny herectví a zpěvu, ale nejvíc jsem se naučila na place, hlavně tím, že mi někdo vynadal. Nevěděla jsem, kde stojí kamera, co mám sledovat, na co dávat pozor.

U herců je poznat průprava ze školy, jistá manýra, což některým režisérům vadí. Třeba Miloš Forman měl rád neherce a dával jim přednost. Ale konkrétně u mě by asi bylo snazší mít tu školu. Docela by mě zajímalo, kam až bych se s ní dostala. Nebo taky ne.

Paradoxně jsem přijímačky na DAMU zkusila, jenže ve druhém kole jsem začala hysterčit a dala zpátečku s tím, že vlastně nevím, jestli tam chci. Takže dnes nemůžu nikomu nic vyčítat.

Jak vzpomínáte na roli hvězdné Adiny Mandlové ve filmu o Lídě Baarové?

Byl to velký stres, protože jsem skočila do své filmové kariéry rovnýma nohama. Sice jsem tušila, že je skvělé a úžasné získat takovou roli, ale zároveň jsem cítila obrovský tlak.

Všichni věděli, že jsem nováček bez zkušeností, a čekali, jak to zvládnu. No, zapomněla jsem hned první větu v prvním obrazu, který se točil, to se povedlo.

Zpětně nejvíc lituju, že jsem si natáčení víc neužila. Mám období první republiky moc ráda, ta doba se mi líbí oblečením, galantností, slušností… Znám většinu filmů, samozřejmě i s Adinou Mandlovou. Překvapivě jsem právě ji moc nemusela.

Teprve během přípravy na roli, když jsem četla její biografii, jsem se k ní dostala blíž. Oceňuji, s jakým nadhledem přijímala pomluvy a nárazy života, šla svojí cestou a lidi kolem neřešila. Někdy je dobré stát si za svým a na ostatní se vykašlat.

Kterou roli pokládáte zatím za nejdůležitější?

Určitě muzikálovou Popelku (Tři oříšky pro Popelku – pozn. red.) a Elišku ve filmových komediích Špindl a Špindl 2. Šlo o první opravdu velké role, na něž se nezapomíná.

Kamera vám sluší. Většinou představujete krásné povrchní blondýnky, neláká vás opak?

Donedávna jsem brala v podstatě každou roli – chápala jsem je jako školu, zkušenost. Ale jednoho dne jsem na takové postavy začala říkat NE, i když byly finančně zajímavé. Hrozilo, že bych v nich uvízla. Díky tomu jsem pokročila k holkám, které už tak hodné a naivní nejsou. Což mě těší.

Chtěla bych ukázat, že umím být před kamerou i hloubavá nebo nepříjemná, arogantní, zlá, klidně feťačka, alkoholička… Navíc nevím, proč se snažit působit jako hezká blondýna. Kdybyste mě viděla ráno po probuzení…

V seriálu Dobré zprávy jste už trochu pokročila.

Jasně, tam už jsem byla ke své radosti za potvoru. Role Sabiny mě dost zaujala, zkusila jsem si v ní nanečisto těhotenství. Chodila jsem s obrovským umělým břichem i v civilu, trénovala jsem jízdu tramvají, zavazování tkaniček, abych pak v roli působila věrohodně. Lidi na ulici se ke mně chovali hezky, ale stejně: být těhotná je záhul. To umělé břicho by si měli vyzkoušet i muži.

Neodradilo vás filmové těhotenství od reálného?

Ne. V životě už jsem si prošla kruhem – chci dítě, nechci dítě. Teď jsem ve fázi, že dítě chci, ne třeba hned, ale uvědomuju si, že mi není patnáct či dvacet. Takže když se to stane, tak se to stane. Chtěla bych ideálně dvě děti, aby měly parťáka. Můj přítel je pro, má sestru a jejich vztahy jsou taky fajn.

Co dělá váš přítel a jak jste se potkali?

Je architekt. Potkali jsme se v kavárně, kde jsem si ho okamžitě všimla a spadla mi z něj čelist. Takže jsem mu poslala přes servírku číslo. Předtím jsem si dlouho nemohla nikoho najít. Pořád to nebylo to pravé ořechové, tak jsem si řekla: Proč ne? Co se stane, když oslovím kluka, který se mi líbí?

To neznamená automaticky, že jsem z něj vyřízená a může být na koni. Buď mi odepíše, že má holku, nebo půjdeme na rande. Nic jiného v tom není. Tak jsem zariskovala. Je tak krásný, že mi za tu nejistotu stál. A jsme spolu tři roky. Zjistila jsem, že je dost stydlivý, tudíž by mě sám asi neoslovil.

Jak bere vaši hereckou profesi a skutečnost, že se v rámci ní svlékáte či líbáte s někým jiným?

Na to, že jsem herečka, je pyšný. Ale když se s někým začnu v rámci scénáře líbat, je nevrlý a nelíbí se mu to. Naštěstí je schopný to vstřebat. Nejlíp nám je asi u té Sázavy na chatě, kdy on štípe dříví, seká zahradu, pak si dáme venku oběd, upečeme buřty… Ale já s ním dělám ráda všechno. Těšíme se, že si večer pustíme seriál, budeme si povídat.

Říká vám něco svatba? Ve Slunečné jste si ji už zkusila.

Zrovna včera jsme se o ní s přítelem bavili. Vždycky jsem chtěla mít pohádkovou svatbu, čtyři koně a tři děti, ale postupem času jsem ubírala. Ovšem představa, že mám prstýnek a jméno člověka, kterého miluju, se mi hrozně líbí. Že jsme společně. Uvidíme…

Idylku vám v  poslední době narušilo několik úrazů. Jste smolařka?

Jsem úrazová specialistka. Začalo to rozdrceným kotníkem. Tehdy jsem měla neodolatelnou touhu projít se po státnicích parkem, jenže vedle mě zastavila parta výtržníků v autě s černými skly a začala mě otravovat.

Utíkala jsem, upadla – a dalších šest měsíců jsem chodila o berlích. První týden jsem brečela a pak jsem celou situaci vzala jako zdvižený prst. Myslím, že jsem v té době na sebe moc tlačila – a dostala jsem varování, ať se už uklidním.

Vloni na Den dětí jsem pro změnu cvičila doma jógu. Najednou mi křuplo v krku a přišel blackout. Probrala jsem se s vyraženými zuby a rozseknutou bradou. A do třetice jsem si uřízla kus prstu, když jsem si koupila struhadlo mandolínu a krájela na ní okurku.

Byla fakt ostrá, takže mi chybí kus prstu. Naštěstí nejsem klavíristka… Doufám, že další varování už nebude potřeba.

A boxovat jste začala kvůli sebeobraně?

Rozhodnutí chodit na thajský box nijak nesouviselo s úrazy nebo zdatností. Líbila se mi možnost vybití a zpocení, což jsem dnes nahradila třeba běháním. Jógu cvičím pořád a k ní si čas od času přidám rychlý sport.

Teď se chci vrátit k lezení na stěně, které jsem se naučila při škole. Zjistila jsem, že jak se člověk bojí, aby nespadl, vybičuje se k maximálnímu výkonu. To mě baví moc. Výsledkem je super pocit.

Takže ke křehké květince máte daleko?

Rozhodně. Kdo mě vidí poprvé, zařadí mě většinou do kategorie křehkých žen. Já si přitom vždycky připadala jako kobyla. Nejsem žádná víla, měřím 174 centimetrů a všichni kamarádi jsou menší a drobnější.

Souvisí s tímto vnímáním sebe sama i porucha příjmu potravy, ortorexie, kterou jste v dospívání trpěla?

Spíš ne. Nejednalo se přímo o poruchu příjmu potravy, ale měla jsem k ní náběh v rovině myšlení. Nepotýkala jsem se s bulimií ani anorexií, trpěla jsem „jen“ obsedantním chováním.

Jedla jsem normálně, ale jídlo jsem vytloukala sportem, musela jsem po něm hodiny cvičit. Usilovala jsem o přehnaný řád, měla jsem diktátora v hlavě. Znala jsem kalorické hodnoty všeho a propočítala si dopředu, kolik čeho smím sníst.

Asi za tím byla nejistota dospívání. Měla jsem potřebu aspoň něco kontrolovat. A právě sport a jídlo se dobře tabulkově hlídá.

Jak jste se vyléčila?

Jednoho dne jsem si pustila na rádiu Wave podcast Balanc, díky němuž jsem se rozhodla jít na psychoterapii. Na ní jsem se dozvěděla o spoustě věcí, které se postupně nabalují. A chvíli trvá, než si je uvědomíte a přiznáte.

Dnes jsem vybalancovaná a jím všechno, kromě artyčoků a možná dvou jídel. Jsem také strašně mlsná. Bráchovi jsem jako malá vždycky snědla celého Mikuláše, pak mě honil po celém bytě…

Přiznám se ale, že sama zatím nejsem úplně kuchařka, protože nejlíp vařila a vaří moje maminka. S přítelem nejvíc ujíždíme na obloženém studeném talíři, dobrý chleba s máslem, šunkou a sýrem, pribináček a čaj jsou ideál. Zato jsem mistr na snídaně, to je moje parketa – 365 dnů v roce do postele, pokaždé jinak. Od vajíček před jogurty, kaše a cereálie až po vdolečky a koláče.

Líbí se mi váš aktivní přístup k životu. V době pandemie jste si našla práci jako realitní makléřka a dnes děláte PR.

Covid byl dobrá šance zkusit něco nového. Na Netflixu jsem tehdy viděla něco o realiťácích. Mám totiž ráda byty a se zájmem nakukuju, jak bydlí jiní. Tak jsem pak zašla do jedné realitky, kde mě zaučili – a pracovala jsem pro ně skoro dva roky.

Vlastní bydlení je díky partnerově profesi trochu oříšek, ale postupně se nám daří vytvářet společný styl. Je svěží, mladistvý, ani hipsterský, ani zámecký. Máme rádi eleganci, občas střihnutou něčím bláznivým.

A PR? Pracuju pro společnost v oblasti kosmetiky a kávy. Pořád se tam něco děje, učím se produkci, tvorbu videí. Mám úžasnou šéfovou – vytvořila mi podmínky, že můžu v pohodě hrát.

Takže vám rozkročení na více stran snad konečně vychází. Kde vás v nejbližší době uvidíme?

Hlavně v seriálech. Poběží Dobré zprávy, Dvojka na zabití a brzy nový krimiseriál Dobro došli. Tam vás určitě překvapím. Divadlo se po covidu vrací jen pomalu k dřívější návštěvnosti i provozu, žádný muzikál, kde bych toužila hrát, na obzoru nevidím.

Těším se i na další zajímavé role. Teď jedna sice nevyšla, ale snad si něco vyprosím na vesmíru. Věřím, že pozitivním myšlením si pomůžeme víc, než když jsme negativní. Vyzařujeme pak lepší energii. Nejde to vždycky, ale já se o to snažím.