Lenka Krobotová: Chtěla bych, aby se v nás diváci poznávali

Byla Lady Macbeth mezi rolemi, které byste si ráda zahrála?

Před několika lety jsme na tradičním soustředění mého domovského Dejvického divadla na Sázavě dělali konstelační cvičení s Janem Bílým. Tam jsme si v rámci úvah o případné shakespearovské koláži měli utajeně každý vybrat nějakou jeho postavu. Já si zvolila Lady Macbeth.

Nikdo nevěděl o volbě toho druhého a skrze mimoslovní komunikaci jsme spolu navazovali kontakt a postupně odpadávali. Skončila jsem s Ivanem Trojanem ve chvíli, kdy on řekl: Končím, jsi silnější.

A když jsme si řekli, kým kdo z nás byl, tak jsem zjistila, že Ivan byl Macbeth. Tak jsem si tu postavu možná už tehdy tak nějak přitáhla. Lady Macbeth se nedá jen tak lehce odmítnout. Navíc jsem k ní dospěla ve správném věku, v ideální partě lidí, která spolu dobře ladí, a s režisérem Jakubem Kroftou, s nímž jsem moc chtěla pracovat. A ještě na velkém jevišti, po němž občas zatoužím.

Co vás na hře i postavě nejvíc zajímá?

Na každém Shakespearovi mě fascinuje, jak dokáže být současný. A u Macbetha to platí dvojnásob. Obraz manželského páru, který podlehne pokušení získat moc, kterou má na dosah, je dnešku velmi blízký.

Na Netflixu jsem viděla nejméně dva seriály, které s Macbethem velmi rezonují. U jednoho jsem měla dokonce pocit, že byl přímo touto hrou inspirovaný. I v něm je manželský pár, který bez sebe nemůže být, ale ona je vždy o krok dál a velmi nenápadně, svižně a chytře usměrňuje svého manžela.

I téma karmy, toho, že všechno, co činíme, se nám vrátí, je z Macbetha a objevuje se stále. Na Shakespearovi je krásné, že i ve zdánlivě známé a prozkoumané hře stále objevujete něco nového, verše, které mi připadají, že mluví přímo k dnešku.

S dneškem koresponduje i téma silných žen, které vstupují do politiky i vedení velkých firem, ale také křižují Evropu jako uprchlice před válkou.

Dokážu si Lady Macbeth představit jako úspěšnou manažerku velké firmy. Doufám, že se nám podařilo tyto současné souvislosti do inscenace dostat. Chtěla bych, aby se v nás některé páry třeba i poznaly. Je důležité, aby se diváci s postavami identifikovali, chápali jejich motivace a cítili se tak trochu jako ony.

V jednom z rozhovorů jste o sobě řekla, že máte produkční schopnosti. Cítíte v nich i propojení s Lady Macbeth?

Určitě. Produkční schopnosti jsem v sobě objevila s narozením dětí, kdy se člověk musí rychle naučit organizačně zvládat řadu věcí. Ale jistě je to i věc vrozené výbavy. Lady Macbeth je velmi schopná produkční. Perfektně zvládá krizové situace a vždy je o krůček před Macbethem, s věcností, chladnokrevností a praktičností mu udílí konkrétní pokyny, aby jí dal dýky, pomazal sluhy krví, šel se umýt. Manipuluje ho slovem. Jednání a manipulace slovem je další téma, které by mělo divákům ze Shakespearova textu zasvítit známou barvou.

Lady Macbeth je jedna z nejtemnějších Shakespearových postav. Nicméně ani ji Shakespeare nevylíčil jen jako ztělesněné zlo, ale dal jí šanci pocítit soucit diváků.

Temnota té postavy je herecky velmi lákavá. Každý z nás má v sobě temné stránky a démony, ale hledá hranice, hledá, co je se nebát a kdy a jak dát věcem volný průchod. V Lady Macbeth se potkávají obě možnosti volby, kterou v sobě máme. A to na ploše několika replik.

Když přesvědčuje Macbetha, aby zavraždil krále Duncana, mluví o sobě jako o matce, která kojila dítě, nicméně, kdyby se zapřisáhla tak jako Macbeth, neváhala by si ho odtrhnout od prsu a zabít. Takže má za sebou i zkušenost mateřství, není to jen bezpohlavní stvůra.

Ve hře se ale říká, že Macbeth děti nemá. Kam tedy zmizelo její dítě?

Možná zemřelo nedlouho po porodu, tak jako umírala většina dětí v té době. Ale ona v té vyhrocené situaci použije tenhle hrozný příměr a sáhne jím Macbethovi na city, protože on možná ztrátou dítěte trpěl. A možná právě to, že s Macbethem nemají děti, je motivací k jejímu jednání, jímž se snaží naplnit jejich životy a vztah jiným způsobem.

V Lady Macbeth je mnoho odstínů a barev, které tu složitou bytost skládají dohromady. A je zajímavé sledovat její vývoj, to, jak se chytí do pasti, kterou sama nastražila. V poslední scéně se snaží zbavit krve, kterou cítí stále na rukou. Je už pološílená, na hranici smrti.

Vlastně se nedozvíme, jak zemřela. Možná si sama vzala život, jak v posledním monologu říká Malcolm, ale možná zemřela prostě pod tíhou svědomí.