Katarína Železná: Tátův talent v atletice jsem nezdědila

Záda. Bolí mě už roky, když se správně a dostatečně nehýbu. Jsem rostlá trochu „šejdrem“ a taky hypermobilní, což znamená, že moje klouby jsou extrémně uvolněné. Když nic nedělám, moje tělo se rychle ozve.

Nepřidaly mi ani hodiny u počítače ve špatných polohách. Navíc jsem jako dítě vždycky byla mezi vrstevníky nejvyšší, proto jsem se hodně hrbila. Nechtěla jsem nikdy a nikde vyčnívat. Stačilo, že jsem se jmenovala Železná, ne?

Skoro 180. Vypadá to, že se můj růst zastavil až v poslední moment. (smích) A na podpatky to vážně moc není.

Učíme klienty být kreativní a dostat pohyb už do běžného pracovního dne, a ne jen na jeho konec. Pandemie nás totiž o přirozený pohyb připravila.

Mnozí z nás už rok nechodí normálně na autobusovou zastávku, s kolegy na oběd, večer nevyrazí do kina a ani pro rohlíky si už nedojdeme. Vozí nám je. Počet kroků, které uděláme jaksi mimoděk, se výrazně zmenšil. Je důležité si to uvědomit a začít vše řešit dřív, než se začnete kvůli dlouhému sezení u počítače „rozpadat”. Do dne zařadit pravidelné protahovačky a cviky, jež vás udrží „vcelku“.

Kdybych to měla nějak shrnout, řeknu: dělala jsem všechno, co dělal starší bratr. Táta byl často pryč, trénoval, závodil. Pro mámu bylo jednodušší, když nás posadila do auta a my jsme si koníčky užili na jednom místě. Prostě, když brácha hrál lední hokej, já krasobruslila.

Nejde, ale já na zimáku nechtěla jen sedět a čekat, než bratr dotrénuje. A krasobruslení se mi zalíbilo. Vydržela jsem u něho dva a půl roku. Tuhle mou „kariéru“ ale zhatily naše časté cesty do zahraničí. Pak se taky ukázalo, že zima mému tělu nesvědčí, mívala jsem angíny.

Nelitovala, nakonec jsem skončila u atletiky, kterou jsem milovala. Ne kvůli tomu, že ji dělal taťka, ale kvůli lidem a všem těm zážitkům. Věřím, že každý sport člověka formuje jako osobnost a mě kromě mámy a táty vychovávala i atletika.

Ale s celým mým sportováním je to asi takhle. Po tátovi jsem zdědila leccos, například velkou vůli a cílevědomost, ale jeho talent mě zcela minul. Byla jsem průměrná atletka. Sport tak zůstával hlavně milovaným koníčkem, i proto jsem toho zkoušela tolik.

Vlastně se divím, že jsem právě u atletiky, kde táta vynikal, vydržela od svých dvanácti do osmnácti let.

S trochou nadsázky to lze říct. Když mamka měla porodní kontrakce a já chtěla na svět, táta se jí zeptal, jestli ještě stihne dotrénovat. Stihl a do porodnice jsme nakonec dojeli včas.

Skoro všude. V rámci jeho soustředění jsme žili třeba na Novém Zélandu, v Chile, na Martiniku. Ale přesně si vše nepamatuju. Občas říkávám, že mé dětské vzpomínky zmizely proto, abych musela do podobných destinací jet znovu...

Na závody nás taťka ale moc nebral. Bylo to pro něj stresující. Prožívali jsme je pak nejčastěji doma, před televizí. A řeknu vám, byly to nervy. Tahle zkušenost je až nepřenosná, tedy pro lidi, kteří s vrcholovým sportovcem nežijí.

Asi v nervozitě, v napětí. Vy dobře víte, jak vámi milovaný člověk trénoval, co si všechno odepřel. Myslím si, že ani táta si nedokáže představit, co jsme prožívali. On stál na stadionu. Čekal na závod, který rozhodoval o tom, kdo bude nejlepší, zlatý. My seděli daleko od něj. Hypnotizovali televizi. A já se občas i modlila, a to nejsem věřící. (smích)

V téhle souvislosti si pamatuju hlavně olympiádu v Sydney. Čekaly jsme s mamkou na závod, když najednou někdo zazvonil. Nenápadně jsme vykoukly z okna a zjistily, že je dům obklopený novináři.

Ne, chtěly jsme si vše užít, vychutnat samy. Chodily jsme pod okny i na toaletu, aby nás neviděli. A je to čekání na štěstí přestalo bavit.

Ne. Bylo to ještě složitější. Nemohly jsme to doma u televize moc vydržet. Do toho zavolala babička, pro kterou jsme musely na letiště. Tak jsme sedly do auta a v době tátova posledního, rozhodujícího hodu pro ni jely. Máma pustila rádio a jak byla nervózní, jela moc rychle. Čehož si všimli policisti, zastavili nás a chtěli jí dát pokutu.

(smích) Nedali, protože v momentě, kdy se o tom jednalo, zavolal náš kamarád, že táta má zlatou! Máma se začala radovat, opakovala: Můj muž má zlatou. Prosila policisty, že zaplatí cokoli, aby ji rychle pustili, ať můžeme slavit. A oni nám tu pokutu odpustili.

Záleželo na okolnostech. Někdy jsme se s mámou a bráchou vsadili, jak to dopadne, kolik třeba táta hodí metrů, kdo bude za ním. Jeden z nás pak vždycky slavil dvojnásobně, že taťka vyhrál a že on/ona vyhrál/a sázku. (smích) A jednou jsme při oslavách naskákali oblečení do bazénu... (smích) Ty emoce byly až neuvěřitelné.

Talismany jsou naše prokletí, tedy mé a taťkovo. Takže ano, mám u sebe svého oblíbeného sloníka. Nosím ho ve speciální krabičce. Na taťku ale v tomhle nemám.

Než někam odlétal, zavolal si nás a vybral všechny talismany, které jsme před něj vysypali. Obvykle šlo o malé keramické figurky. Jednou jsem mu dala i tygří oko. Nosíval ho na krku v modrém pytlíčku, když házel, a občas říkával: Jestli v té rychlosti spadnu, ten kámen mě asi zabije.

V tomhle na něj byl většinou spoleh. Ten modrý sloník, kterého nosím, s ním vyhrál všechny olympiády. No a taky si vybavuju, že jednou mi jiného slona domů nepřivezl, protože ho dal jinému závodníkovi, který žádný talisman neměl. Nejdřív mě tím jako dítě naštval, ale dokázal mi vysvětlit, že tím udělal vlastně dobrý skutek. (smích)

Víte, taťka jako dítě prohlásil, že jednou bude olympijský vítěz. Já to udělala podobně, když jsem naprosto vážně asi v deseti letech řekla, že budu novinářka. Pak jsem na to úplně zapomněla, a ještě rok před maturitou jsem vůbec nevěděla, co budu dělat.

Radila jsem se doma a jednou mi tenhle sen bratránek připomněl. Tak jsem podala na žurnalistiku přihlášku, vzali mě a já ji studovala v Olomouci, v Praze a dva roky i v Dánsku a v Nizozemsku, kde jsem k ní přidala ještě komunikaci se zaměřením na kampaně, reklamu.

Zkoušela jsem to při škole ve sportovní redakci jednoho velkého deníku, ale zjistila jsem, že by to dlouhodobě nebylo pro mě. Nedokázala jsem si představit, že budu každý den po celý život psát články.

Chtěla jsem profesně sportem žít, ne ho jen pasivně sledovat. Prošla jsem poté několika jinými zaměstnáními, spolupracovala jsem s Českým olympijským výborem.

V rámci soutěží Asociace školních sportovních klubů rozhýbávala děti. Vždycky jsem ale chtěla vybudovat něco vlastního a založení Fitgee bylo splnění si snu. Teď rozhýbávám dospělé, a to třeba i ty, kteří si vztah ke sportu nikdy nenašli.

Během pandemie chodím hodně běhat. V průběhu dne se taky snažím doma protáhnout a zacvičit si. Zkrátka dostat pohyb do pracovní doby. A loni jsem začala jezdit na koni.

Skoro každý pohyb je lepší než žádný. Důležité je, jak se na něj připravíte. Nemůžete vstát z gauče po tom, co jste roky nesportovali, a uběhnout dvacet kilometrů. To vám tělo vážně nepoděkuje.

Půjdete-li na to ovšem postupně, budete přidávat kilometr za kilometrem, tak to naopak klapne. Nikdo z nás nemůže jít z nuly na sto. Platí to i naopak. Když si profesionální sportovec zvyklý na pravidelný zápřah sedne na tři roky na gauč, taky zchátrá.

Měli bychom se naučit vnímat své tělo a začít mu naslouchat. Během nemoci nám říká, že potřebuje odpočívat. Ovšem když nás z prosezeného dne bolí záda, tak nám tím zase často dává najevo, že máme změnit svůj denní režim. Zkrátka pořád jen nesedět a začít se více hýbat. Přitom spousta lidí při takových obtížích udělá pravý opak a třeba si i lehne.

(smích) Ne, stopky můj čas neřídí. Ale vím, že když pracuju na počítači, měla bych se od něj zhruba po hodině zvednout, udělat si několikaminutovou pauzu, trochu se projít, protáhnout se. V kanceláři tohle děláte přirozeněji. Jdete třeba na vzdálenější toaletu, do kuchyňky uvařit si kafe, čaj. Vyběhnete nějaké ty schody.

I v případě home officu byste podobné přestávky měli do své pracovní doby zabudovat. Představte si, že byste jedli celý den v kuse fast food, večer byste si dali salát a čekali, že ta miska zeleniny vše zachrání. Nezachrání! Stejně tak je to se sezením a hrbením se.

Nemůžete sedět osm deset dvanáct hodin denně a čekat, že to tělu vynahradíte hodinou sportu po práci. Občas vše lidem vysvětlujeme na příkladu mytí nádobí.

To je naše oblíbené firemní přirovnání. Budete-li celý den dávat špinavé nádobí do dřezu, večer v něm najdete kupu. Vy na něj kouknete a řeknete si: Na to už nemám sílu. A druhý den je ho ještě víc. Když budete příbory a talíře odmývat, budete mít pořádek hned.

Podobné je to s pohybem. Zacvičíte-li si několikrát denně pětiminutové sestavy, provedete kompenzační cvičení k sedavému zaměstnání, máte večer alespoň to minimum hotové. Neřešíte, že nemáte na pohyb náladu, čas, energii. Abyste se cítili dobře, nemusíte denně chodit do fitka. Bohatě stačí udělat pro sebe aspoň něco.

Kupodivu dobře. Rozjezd podnikání byl ale náročnější, než jsme čekali. První velké zakázky jsme měli domluvené na loňský duben, květen, kvůli pandemii ale padly.

A na první velkou jsme měli dokonce vyrazit do deseti měst mimo Prahu, ta padla také. Ale stále jsme věřili, že lockdown nebude trvat věčně. Každý den jsme si říkali: lidi budou muset cvičit i doma, na home officech, aby je nebolela třeba ta záda.

Několik měsíců. Jaro bylo téměř mrtvé. V létě jsou dovolené, ale na podzim si začali lidi sedící hodiny a hodiny za stolem uvědomovat, že potřebují být v kondici. Občas taky nevěděli, co se sebou dělat v době, kdy se ani ven volně nemohlo.

Naštěstí si vše uvědomili také někteří jejich nadřízení a objednali si naše online protahovačky i webináře. Do kanceláří chodit nesmíme, dlouho asi ani chodit nebudeme, takže jedeme „virtuálně“.

Ano. Ovšem já lekce nevedu, na ně máme odborné lektory. Já spíš aktivně přednáším s fyzioterapeutkami. Musíme lidi motivovat, inspirovat a nabídnout jim jednoduché tipy bez ohledu na to, kolik mají času po práci, jak jsou pohybově zdatní či co mají právě na sobě. Když to během webináře či semináře dokážeme, není už úniku ani výmluvy a oni opravdu začnou.

Je to člověk se sedavým povoláním, sportovec i nesportovec, kterého už sem tam cosi bolí, případně se snaží, aby ho nic nebolelo. Aby náš program měl smysl, absolvuje náš webinář či seminář a pak s námi cvičí pravidelně. Důležité je vytvořit si návyk! Jedna lekce protahovaček pro sedavé zaměstnání obvykle trvá dvacet minut. Někdy si zapne i kameru.

Obvykle ano. Lektorka tedy ani neví, kdo s ní na dálku cvičí. Všechny naše cviky jsou ale jednoduché, takže to není problém. Zvládne je kdokoliv, kdykoliv a kdekoli, v saku, sukni i košili třeba i v tramvaji. Když někdo pak tu kameru zapne, sem tam lektorka zjistí, že s tátou a mámou cvičí děti. Z firemního teambuildingu se tím stává rodinný. (smích)

Na dýchání. Spousta lidí nedýchá správně. Když se to naučíte, máte velkou šanci, že vás nebudou bolet bedra. Pošlete-li vzduch do těla správně, přirozeně ho zpevníte. Pak budete i líp sedět, a to nejen u počítače. Kdekoli.

Prsní svaly. Většina z nás se nad klávesnicí nahrbí a předsune ramena, čímž si zkracuje prsní svaly. Aby fungovaly tak, jak mají, a vy jste se nehrbila i při jakékoliv další činnosti, měla byste je pravidelně protahovat.

Jestli máte prsní svaly zkrácené, zjistíte jednoduše. Zkoušela jste spojit někdy ruce za zády tak, aby jedna šla seshora a druhá zespodu?

Vidíte, přesto patříte mezi ty lepší kancelářské síly. Máme vypozorováno, že padesát procent lidí takhle nespojí ruce vůbec. Nedokážou se konečky prstů druhé ruky dotknout právě i kvůli zkráceným prsním svalům. Tohle se přitom dá jednoduše změnit, stačí se na vše zaměřit a pravidelně se protahovat.