Hlavní obsah

Jindřiška Deckerová: K programování patří i dorty a slzy

24. 5. 2022, 11:12

Ještě na gymnáziu snila o archeologii. Po vzoru Indiana Jonese chtěla objevovat skryté poklady. Po maturitě ale pragmaticky zamířila jinam, k počítačům. „Žen u nich přibývá,“ líčí doktorandka pražské Fakulty elektrotechnické ČVUT Jindřiška Deckerová, vítězka prestižní soutěže IT SPY. Ovládla ji jako první žena v její historii.

Foto: Petr Horník, Právo

Jindřiška Deckerová

Článek

Vyrůstala jste v malebném kraji, na Domažlicku, které není zrovna centrem IT ani vědy. O jakém povolání jste jako malá snila?

Chtěla jsem být jako Indiana Jones. Mít doktorát z archeologie a po víkendech cestovat, objevovat poklady. Možná to bylo i tím, že má panický strach z hadů, stejně jako já.

Byl proto pro mě odmala vzor, že i ne úplně perfektní člověk dokáže dělat skvělé věci. Jisté taky je, že mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že budu jednou dělat robotiku, informatiku, že mě budou živit počítače, programování.

A kdy přišel ten zlom?

Až ve třeťáku na domažlickém gymplu. Měli jsme si vybírat bloky předmětů, které směřovaly k tomu, co budeme chtít dělat. Volila jsem mezi technickým a humanitním zaměřením.

Hodně lidí mi tehdy tvrdilo, že historie je sice super, ale že se s ní neuživím. Tak jsem si řekla: O. K., dám si tu matiku. Nikdy jsem s ní neměla extra problémy, šla mi tak nějak hladce. Začala jsem programovat, zaměřila se víc na logické úlohy a matematické operace. Čímž jsem plynule přešla až k programování.

Následovala přihláška na pražské České vysoké učení technické.

Ano, nejdříve jsem ale zamířila na FIT (Fakulta informačních technologií – pozn. red.). Tam mi to ovšem moc nešlo, po dvou letech mě vyhodili. Já se tam ostatně moc dobře necítila od samého začátku studií. Musela jsem si zvykat, že už nejsem „ta skoro nejlepší“, jako tomu bývalo na gymplu. Konkurence byla mnohem větší, podobné prostředí mi nesedělo.

Pouze mužská doména? Na ČVUT probíhá Letní škola IT pro středoškolačky

Věda a školy

To zní, jako byste byla ráda, že vás vyhodili.

Já ráda vlastně byla! Přešla jsem na fakultu elektrotechnickou, konkrétně na obor Otevřená informatika. Nyní na katedře počítačů, v Centru umělé inteligence (AIC) dělám doktorát. Nejdřív jsem tu ovšem studovala software, k robotice jsem se dostala až v rámci bakalářské práce a výzkumu.

A víte, co je paradox? Učím tu teď céčko, předmět o základech programování v jazyku C, kvůli němuž mě z předchozí školy vyhodili… Prostředí FEL mi zkrátka sedlo víc, včetně lidí. Tím neříkám, že je tu studium lehčí.

Přestup se vám evidentně vyplatil. Do 12. ročníku soutěže IT SPY o nejlepší diplomovou práci z oblasti IT se loni zapojilo téměř 1300 studentů z 13 českých a slovenských vysokých škol. Vy jste ji vyhrála. Víte, proč porota vybrala zrovna váš projekt?

Prý jsem byla nejlepší… (smích) Ale po vyhlášení výsledků jsem se na totéž ptala jednoho z členů poroty. Řekl mi, že měli víc kandidátů, diplomek, které je zaujaly. V soutěži bylo mimo jiné hodně těch, které se zabývaly aktuálními tématy, jako jsou umělá inteligence nebo kybernetická bezpečnost.

Šlo o důležitější témata, než bylo to vaše?

Spíš bych to definovala slovem populárnější. Porotu podle toho, co vím, přesvědčila má prezentace, jež, podle jejích slov, podtrhla kvalitu mé diplomové práce. Prý viděli, že problému skvěle rozumím, jsem ho schopná vysvětlit a jeho výsledky se dají využít v praxi.

Foto: Petr Horník, Právo

Jindřiška Deckerová

Tím se dostáváme k tomu, co jste v diplomce řešila. Dokážete to zjednodušit i mně, laikovi s humanitním vzděláním?

Nepodceňujte se. Každý vědec by měl umět výsledky bádání podat i laikům. Já se o to aktivně snažím. Ve své diplomce jsem hledala nejkratší cestu pro návštěvu několika regionů. Odborně se tomu říká problém obchodního cestujícího.

Podle situace, kdy obchodník potřebuje objet řadu měst a přemýšlí, jak si nejlépe naplánovat cestu. Také jsem určovala přesné místo návštěvy každého regionu. Využívala jsem několik aplikací, základní byla sběr dat.

Uvedete mi příklad?

Máme třeba Amazonský prales, velké jezero. Pošleme nad ně dron, jenž postupně zmapuje stav jeho znečištění, a to tak, aby ta cesta, kterou dron urazí, byla nejkratší.

Jestli aktivity hackerů schvaluju? Myslím si, že musíme udělat vše, co je v našich silách, aby neumírali nevinní lidé

Ještě se chytám. Co pro vás ovšem dělali ti roboti?

Roboti? Nic. Využívala jsem poznatků z dronů, které kolegové ze skupiny multirobotických systémů mají. Používají je mimo jiné pro mapování památek, soch. Obvykle jsou v terénu aktivní dva. Jeden dron objekt nasvěcuje, druhý ho kousek po kousku skenuje.

Vědci, výzkumníci, co je obsluhují, musejí postupovat velmi pečlivě. Hodně například počítat, myslet na kapacitu baterie dronů, držet nastavenou výšku. Takto zachycená data posléze dávají dohromady.

A jsme u třetí aplikace, kterou jsem pro svou diplomku potřebovala: jak naskenované kousky poskládat „za sebe“, aby se robotický manipulátor pohyboval v nejkratších vzdálenostech, co nejjednodušeji.

Lze vše využít při pohybu armád?

Armáda využívá řadu různých technologií. Můj výzkum se však spíše hodí pro robotické plánování v průmyslu. A dá se potenciálně využít například pro rozvoz balíků, kde se plánují nejlepší cesty pro kurýry.

Foto: soukromý archiv Jindřišky Deckerové

Ve výzkumu jí pomáhají kolegové a jejich roboti, kteří jsou schopní pohybovat se i v nepřístupných terénech. Doma jsou ale v laboratoři pražského ČVUT.

Do války Ruska s Ukrajinou vstoupili i hackeři, kteří mají obdobné znalosti jako vy. Podporujete jejich aktivity?

Já nejsem odborníkem na kybernetickou bezpečnost ani na hackování. Ani bych neřekla, že na to mám znalosti. Můj obor je od toho docela daleko. Možná proto mi to přišlo jako z filmu, když jsem na sociálních sítích viděla výzvy právě Anonymous (uskupení vyhlásilo válku Rusku – pozn. red.).

Vlastně jsem si nikdy nemyslela, že by se něco podobného mohlo stát takhle blízko. A jestli jejich aktivity schvaluju? Myslím, že musíme udělat vše, co je v našich silách, aby neumírali nevinní lidé.

Každý máme stejnou příležitost. Stereotypy, že jen holky můžou být zdravotní sestry, muži IT specialisté…, nemají ve 21. století místo

Přidala byste se k nim aktivně?

Neřeknu vám jednoznačné ano či ne. Nikdy jsem o tom neuvažovala. Jak jsem říkala, kyberbezpečnost není ani mým vědeckým tématem.

Dobře, tak pojďme jinam. Vaše branže má pověst ryze mužského oboru. Kolik žen s vámi sedí ve vaší pražské laboratoři na Českém vysokém učení technickém?

Dvě, jedna z nich je právě na Erasmu, na studijním pobytu v cizině. Není to tedy moc, ale ani málo. Na fakultě je spousta žen, dívek, tohle číslo neustále stoupá. Každý máme stejnou příležitost. Stereotypy, že jen holky můžou být zdravotní sestry, muži IT specialisté…, nemají ve 21. století místo.

Takže IT už není doména mužů?

Stále převažují, ale rok od roku se to mění. Ano, když se kouknete po zdejších chodbách, uvidíte hlavně kluky, chlapy. Převažují i celkově na fakultě elektrotechnické (FEL), ovšem studentek je teď už zhruba do 15 %.

Na sociálních sítích jsem nenašla nic z vašeho soukromí. Hlídáte si ostražitě vlastní online/elektronickou stopu?

Vypadá to, že? Ale já ani nemám pocit, že bych něco aktivně v tomhle směru dělala. Ač se pracovně věnuju umělé inteligenci, nejsem moc technicky zdatný člověk. Nedávno jsem měla problém i zapojit monitor…

Na ČVUT vznikla laboratoř robotických agentů. Studenti je v ní učí spolupracovat

Domácí

Ano, z pohledu běžného uživatele internetu jsem poučenější, jenže já se obecně snažím být opatrná. Soukromý život na sociálních sítích moc nesdílím. A pokud, mám nastavené své sociální profily tak, aby na ně mohli jen mí kamarádi.

Máte Facebook, Instagram, Twitter…?

Všechny tři. K obsahu prvních dvou se dostanou jen ti, kteří mají. Pro něž je mnou sdílený obsah určený. Ostatní na nich uvidí jen fotografii kytiček. Nepotřebuju, aby někdo cizí věděl, co dělám, kde jsem, čím se bavím ve volném čase.

S účtem na Twitteru je to jiné. Založila jsem si ho naopak s cílem být veřejně aktivnější, pomoci propagaci vědy. Jde o ideální platformu, alespoň mně to tak přijde.

Na Tinderu je příliš mnoho informací. Listujete pak mezi portréty, procházíte profil za profilem, a nakonec máte největší radost z toho, když narazíte na fotku psa

Teď mě ještě napadá, seznamovala jste se někdy přes sociální síť, online seznamku?

Zkoušela jsem Tinder. Ale na to jedno rande, na něž jsem vyrazila, jsem stejně šla s člověkem, jehož jsem skoro znala. Měli jsme společné známé. Možná bychom se tak časem k sobě dostali, potkali se. Zmíněná aplikace vše pouze výrazně urychlila.

Jinak mi Tinder přijde – jak to jen česky říct? – overwhelming. Jednoduše je tam příliš informací, které najednou vyskočí, a já je nedokážu hladce zpracovat. Neumím si mezi těmi muži vybrat.

Ani jejich fotky vás nepřesvědčí?

Když ony kolikrát neodpovídají tomu, jak ti muži hledající ženy skutečně vypadají. Což předem víte. Listujete pak mezi portréty, procházíte profil za profilem, a nakonec máte největší radost z toho, když narazíte na fotku psa.

Foto: Petr Horník, Právo

Jindřiška Deckerová

Psa?

Zní to asi divně, ale mě opravdu v dobách, kdy jsem byla na Tinderu, nejvíc potěšil mezi adepty na seznámení právě pes. Čímž jsem zároveň zjistila, že Tinder není pro mě.

Seznamky tedy ne. Co děláte, když si potřebujete odpočinout od „pracovních“ jedniček a nul?

Pořád něco nového zkouším. Hrála jsem na klávesy, na ukulele, chodila na badminton, lézt na bouldery. Právě lezení považuju za další testování vlastních hranic. Mám totiž strach z výšek. A ten patří do kategorie strachů, u nichž mám občas pocit, že je musím překonat, že s nimi musím něco dělat. No a taky ráda chodím v přírodě, čtu si.

Toto si všechno dokážu reálně představit. Ovšem vaši práci stále moc ne. Co k ní hmatatelně potřebujete?

Klid, místo, nejlíp stůl, pak počítač, tabuli, čistou hlavu, v níž mi v ideálním případě běhají skvělé myšlenky. Týkají se algoritmů, jak je mohu vylepšit, opravit, jak mohu už zjištěné aplikovat na jiný problém.

Patří do tohoto světa vůbec emoce?

Jasně, ovšem někdy je ani prožívat nechci! Konkrétně jde o slzy. Jsou dny, kdy programuju, zkouším, jak vše funguje. Jindy stojím u tabule a myšlenku u ní vymýšlím, zapisuju. No a někdy i brečím, že mi data nesedí, že budu muset vše procházet znovu od začátku a hledat chybu, opravit ji, pustit data znovu, což trvá. Můj pracovní seznam je poměrně dlouhý. Končí – ideálně – sepsáním vědeckého článku, který otiskne ceněný odborný časopis.

V soutěži robotů ČVUT poprvé zvítězil dívčí tým

Věda a školy

Věčný hon za áčkovými časopisy, jež, otisknou-li váš vědecký text, jsou vysvědčením kvality. Jak je těžké tam článek prosadit?

Hodně. Nám to naposledy trvalo rok a dva měsíce. Když přišlo z Expert Systems with Applications, že článek berou, oslavili jsme to.

Gratuluju. Zmínila jste i slzy a frustraci, když se nedaří. Co vás z nich vytáhne?

Občas si dám něco sladkého, dort, spolehlivě funguje taky kafe s kolegy. Občas si tady, u kávovaru na katedře, kde spolu mluvíme, popláčeme všichni. Svěříme se s tím, co nám (zase) nevyšlo, a je nám hned líp.

Je tedy podmínkou vaší práce i to, že sedíte v Praze, na katedře?

Ne, mohu pracovat odkudkoli. Což všichni v mém oboru vždycky věděli, ale nejdál se tahle praxe posunula během covidu. K tomu, aby vám někdo s vašimi problémy, dotazy poradil, stačila schůzka na Zoomu.

Ve své profesi se tedy obejdu vlastně téměř beze všeho, jen ten počítač nosím skoro pořád. V současnosti na něm zpracovávám téma v rámci doktorátu.

A nelitujete aspoň někdy, že neděláte vědu jako historička, archeoložka?

Ani ne. Já jsem k tomu oboru taky přičichla. Na gymplu jsem provázela u nás v Poběžovicích na zámku, než ho zavřeli. Historii jsem nikdy neopustila. Během volna si ráda zajdu i na prohlídku zámku, do muzea, na výstavu.

Stejně mám nějak pocit, že váš život běží od termínu k termínu. Jste plánovací typ?

Kdysi jsem si svůj život plánovala. Ovšem ne vždy mi plány vyšly. Proto jsem se z termínů posunula k cílům. Už nejedu stylem: do 26 let budu mít doktorský titul, do 28 let budu vdaná, do 30 let budu mít dvě děti. Ono to ani nejde, jak jsem zjistila.

Máte pravdu. Pojďme k vašim cílům. Zkuste mi říct pár nejbližších.

Dodělat doktorát do třiceti let, to by se podle mě mohlo stihnout. Výzkum běží, těžím i ze své diplomky, snad to půjde rychle. A soukromí? Chci si pořídit britskou krátkosrstou kočku. Už jsem si zamluvila koťátko a co nevidět bych je měla mít doma. Plemeno jsem vybírala pečlivě.

Britky jsou poměrně líné, zvyklé poradit si s časem, když jsou samy. A jelikož jsem hodně v práci, dokonale se ke mně hodí. Moc se na ni těším.

Reklama

Související témata:

Výběr článků