Eva Kubátová: Svými knihami nám přibližuje neznámé Mexiko

Eva Kubátová je neskutečným živlem, kterému při zaníceném povídání o všemožných mexických reáliích nestíháte sledovat veškeré myšlenkové pochody, a přejete si mít alespoň špetku její energie. Není však roztržitá, jak by se mohlo zdát. O všech tématech dosavadních čtyřiapadesáti kapitol „abecedáře mexické kultury“ mluví uspořádaně a precizně.

Jen namátkou. Pod souhláskou W ve druhém, letos vydaném díle Mexikopedie najdete mezi mladými oblíbený anglicismus whaaat neboli cože, jehož protáhlost znamená obří údiv. Autorka totiž v této části líčí věci, nad kterými jí v Mexiku zůstává rozum stát.

Vedle množství odpadků na ulicích, citrusových popálenin nebo ničivých zemětřesení, která se v zemi dějí se znepokojivou pravidelností ve stejný den, a to 19. září – bylo tomu tak v roce 1985, 2017 i 2022, připomíná také neschopnost Mexičanů říct ne nebo nevím.

„Musela jsem si zvyknout, že od Mexičanů neuslyšíte, že něco nejde, že to nezvládnou nebo že někam nedorazí včas,“ říká. Vymyslela si proto „pravidlo tří vteřin“. Pokud vám po položení otázky do této doby Mexičan pohotově neodpoví, už se odpovědi nedočkáte, anebo byste jí neměli věřit. „Když se v restauraci zeptáte číšníka, zda ono jídlo náhodou nepálí, počítejte si jedna, dva, tři, přičemž jestli se vrchní dlouze zamyslí a teprve pak prohlásí, že ani moc ne, vězte, že to bude strašně pikantní!“ směje se.

Evin manžel se prý v tomto ohledu už počeštil. Na domluvené schůzky přichází na čas a dokáže i odmítnout něco, co sám nechce. Pouze ve vztahu ke tchyni dělá výjimky. „I když už má plný pupík, moje maminka mu dál při návštěvách nabízí jídlo a muž stejně španělsky odpovídá podría, což znamená, dal bych si,“ kroutí hlavou.

Kdo by čekal, že se v Mexikopedii dočte o smrtonosné migrační trase přezdívané Bestie, skrze kterou přes celý stát proudí uprchlíci z níže položených zemí do USA, nebo o čistkách kartelů, bude zklamán. Eva Kubátová ve svých publikacích ani o jednom z mediálně vděčných fenoménů záměrně nereferuje.

„Musím to zaklepat, nikdy se mi v Mexiku nic nepříjemného nestalo. Je ale pravda, že jsem vždycky cestovala opatrně a dodržovala základní bezpečnostní pravidla. Ta v zásadě spočívají ve splynutí s davem, pomáhá, když jste takzvaně šedá myš. Na promenádování v krátkých šatičkách zapomeňte, oblečte se ideálně do džínsů, trička a tenisek,“ vyzývá cestovatele.

Mexiko čekají v příštím roce prezidentské volby. Tentokrát jim dominují i výrazné ženské kandidátky. Eva Kubátová osobně fandí bývalé primátorce hlavního města Claudii Sheinbaumové. „Myslím, že je Mexiko na prezidentku už připravené. V Evropě máme pocit, že jde o macho zemi, přitom je tamější společnost vlastně matriarchální. V rodinách rozhodují a domácnosti řídí ženy,“ podotýká.

Slábne prý i vliv křesťanství, které si lidé s Mexikem většinou pojí – stačí se podívat na jakýkoli film zachycující Hispánce a zpravidla v něm narazíte na krucifixy pověšené v kuchyni i obřadné vykuřování zlých duchů. Mexičané jsou podle Evy buď, anebo. Neexistuje tam naše šedá zóna víry v něco vyššího, co nepotřebujeme pojmenovat.

„Můj muž se tomuhle přístupu strašně směje. Říká, že Češi jsou nejpobožnější ateistický národ na světě. Vidí, jak dnes a denně kleju a rouhám se, neustále se obracím ke svatým, do kostela však nechodím,“ upřesňuje.

Posedlost Mexikem u rodilé Pražanky předznamenala první zahraniční dovolená s rodiči na pobřeží Costa Brava severně od Barcelony. Přibalila si s sebou kapesní slovník španělštiny a coby kratochvíli se drtila slovíčka, přičemž pro ni bylo ze všeho nejdůležitější se naučit, jak se řeknou její milované jahody se šlehačkou, které ochutnává všude, kde se ocitne.

Románský jazyk, kterým nyní hovoří téměř šest set milionů lidí po celém světě, ji nakonec uchvátil. Když přišla na přetřes volba střední školy, dostala od táty nevyžádanou radu, které si cení. Ponoukl ji, aby na gymnázium, které si vybrala, dojížděla maximálně pět stanic metrem. Jednak proto, aby dlouhými přejezdy neztrácela čas a zároveň eliminovala riziko, že by se jí po cestě něco přihodilo.

Zvítězilo česko-španělské Gymnázium Budějovická, které bylo z Vyšehradu, kde tehdy žila, co by kamenem dohodil. Vysokoškolská hispanistika se od maturitního studia přirozeně odvinula, přesto Eva zatoužila přibrat si k ní ještě „nějaký divnojazyk“. A tak se na olomoucké Univerzitě Palackého naučila i nizozemštinu. Doktorát má z iberoamerikanistiky zaměřené na region Latinské Ameriky, a jak s nadsázkou říká, vystudovala obory, které po třetím pivu nejdou vyslovit.

Profesí vystřídala vícero. Je prototypem člověka, co rád dělá víc věcí naráz, i když podvědomě tuší, že je to občas nezdravé. Už při studiích pracovala jako asistentka v České televizi a chvíli byla učitelkou španělštiny. Zásadní pro ni před dvanácti lety byl nástup do Ústavu pro studium totalitních režimů, později přešla do neziskové organizace Post Bellum, kde se doteď zabývá projektem o kubánských pamětnících.

Kde se tedy vzalo Mexiko? Odpověď je veskrze jednoduchá, může za to chlap. Budoucího manžela Israela potkala v roce 2013 při první návštěvě země, kam vycestovala na studijní grant kvůli výzkumu v archivu. A bylo takříkajíc vymalováno. „Po pár minutách konverzace jsem věděla, že to bude na celý život. Oba už jsme byli dospělí, pracující a bez závazků, byla to ta správná chvíle. Za čtrnáct dnů jsem ho měla v Praze,“ vzpomíná.

Zaměstnavatel Evě umožnil pracovat odkudkoliv. Měla tak příležitost do Mexika vyrážet za partnerem, za kterého se po dvou letech vztahu na dálku provdala, i na několik měsíců, kdy zemi obrážela a poznávala všemi smysly. Myšlenka psát blog nazvaný Mexikopedie a později ho zhmotnit v podobě knižní série se nicméně zrodila až s narozením dcery Anny Carmen, která brzy oslaví šesté narozeniny.

„Vytvořila jsem takovou tabulku témat, která jsem jí chtěla předat. Je to léta letoucí promyšlené, od každého písmene abecedy mám v rukávu kapitoly na pět dílů, byť si myslím, že třetí už bude poslední,“ dodává. První Mexikopedie vyšla v roce 2020, následující letos.

Motivací vedle zasvěcení potomka bylo pro autorku i to, že stále čelila těm samým dotazům. Dokola musela odpovídat na to, jestli je Mexiko bezpečná země a jaké je soužití s Mexičanem, přičemž by uvítala, kdyby byli ostatní spíš zvědaví na to, kde ochutnala nejlepší tacos nebo kde se jí v zemi nejvíc líbilo.

Aktuálně je fascinovaná státy Hidalgo a Querétaro severně od Mexico City a jimi procházející 2500 kilometrů dlouhou předkolumbovskou obchodní stezkou, po níž se za koloniálních dob převáželo zlato.

„Jak s oblibou říkám, jsem geograficky a tematicky promiskuitní. Moje preference se pořád mění. Kdybyste se mě zeptala před rokem, odpověděla bych vám úplně jinak,“ přiznává.

Zatímco v první Mexikopedii naleznou čtenáři pod písmenem V rituální tanec voladores, při kterém se ptačí muži z města Papantla modlí za dostatek vláhy, v případě třetího počinu půjde o mexické víno z Kalifornského poloostrova a z již zmíněného státu Querétaro. Querétarskému vinařství se říká extrémní, protože se réva pěstuje na vyprahlých místech. Tím je vlastně symbolem houževnatosti Mexika.

Mexikopedie je primárně určená Čechům, kteří díky ní zjistí, proč Mexičané uctívají patrona ztracených případů, svatého Judu Tadeáše, jak chutnají tamní speciality jako kozlí vývar nebo mravenčí vajíčka či kterak se po latinskoamericku slaví Vánoce. Přečetlo ji ale už i pár česky mluvících Hispánců, kteří se o naši zemi upřímně zajímají, a to nejen proto, že luxusní ulice v Mexico City se jmenuje Avenida Presidente Masaryk, tedy třída Prezidenta Masaryka.

Na této ulici dokonce najdete Masarykovu sochu v nadživotní velikosti – totožnou, jakou máme v Praze na Hradčanském náměstí. Podle díla Otakara Španiela z roku 1931 obě v roce 2000 odlili Josef Vajce a Jan Bartoš. Mexiko, které se definitivně osamostatnilo od španělské nadvlády v roce 1821, dodnes obdivuje pokrokové myšlenky prvního československého prezidenta. Populární je mezi Mexičany i české pivo, Pražské Jezulátko nebo mučedník Jan Nepomucký.

Když se Evy zeptám, jak o Češích tedy smýšlejí, reaguje, že to snad ani nechci vědět. „Řada Mexičanů se mě ze začátku navážno ptala, v kolika pornofilmech jsem hrála. A když jsem poprvé žádala o pracovní vízum, mexický úředník na migračním mi řekl, že na tanec u tyče mi nikdo povolení nedá,“ vypráví historku, která se možná zdá podivná, ale nakonec pochopitelná.

Na vysvětlenou: pár let po sametové revoluci do Mexika zamířila vlna migrantů ze střední a východní Evropy a spousta dívek skončila ve striptýzových klubech a nevěstincích. Odtud pramenil scestný stereotyp, jemuž je podobný i ten, že se každá Češka nechá ochotně polévat tequilou, jakého mohou mylně nabýt po zhlédnutí Samotářů režiséra Davida Ondříčka z roku 2000.

Filmovou postavu Vesny v podání herečky Labiny Mitevské přemluví přítel, aby si lehla na bar a demonstrovala takzvaný body shot, údajné obřadní pití pálenky z agáve. Byť o něm v Mexiku nikdy neslyšeli, Eva při svých návštěvách Latinské Ameriky ráda vypráví o pro její generaci zásadním snímku.

Mexikopedická trilogie se pravděpodobně uzavře, ale Eva Kubátová z jejího konce smutná není. „Projekt žije vlastním životem prostřednictvím pořádaných akcí od přednášek přes výstavy po dušičkové slavnosti. Mexiko si děláme u nás,“ doplňuje, že kvůli blížícímu se zápisu dcery na základní školu se s rodinou od počátku letošního roku usadili v Česku. „Manžel už rodiče dávno nemá a ti moji mají právo užívat si vnučku,“ míní.

V hlavě už nosí nápad na další činnost. S mužem plánují sepsat Českopedii ve španělštině, jelikož po letech strávených za oceánem se s vlastí sžívá a znovu ji objevuje. Abecední koncept knížky zůstane stejný: A jako absint, B jako babička, C jako cibulák. „Když vymyslíte fenomén začínající na D, napište mi, budu ráda,“ vzkazuje Eva Kubátová.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Mexikopedie 2 - Eva Kubátová