Dumpster diving u nás: Z popelnice toho už moc neuvaříte

Možná i proto má v Severní Americe a západní Evropě už čtvrtstoletí tradici fenomén „dumpster diving“ neboli potápění v popelnicích s cílem najít upotřebitelné potraviny. Princip je jednoduchý: lidé se živí převážně tím, co najdou v odpadových kontejnerech supermarketů nebo restaurací.

Nejde přitom jen o bezdomovce nebo sociálně slabé jedince, do popelnic se často „potápějí“ mladí idealisté na protest proti konzumní společnosti, plýtvání jídlem, vodou i zemědělskými kapacitami a také proti produkci zbytečných emisí souvisejících s náklady na dopravu nesnědených potravin a jejich likvidaci.

Přímo dumpster diving sice žádný český zákon nedefinuje, podle zákona o odpadech však zůstávají zbytky v popelnicích vlastnictvím původce až do chvíle, než je převezmou popeláři. Pokud si je vezme někdo jiný, dopouští se krádeže.

Vzhledem k zanedbatelné hodnotě odpadu jde obvykle o přestupek, když však cena neprávem nabytých věcí přesáhne deset tisíc korun nebo dumpsteři překonají s použitím síly překážku - třeba přestřihnou zámek nebo přelezou plot -, jde o trestný čin. Za ten lze vyfasovat až dva roky natvrdo. A platí na něj i oznamovací povinnost.

Když tedy na reportáž k popelnicím vyrážíme, je ve mně malá dušička. Navzdory tomu, že mě doprovázejí dva kamarádi, kteří rozhodně dumpsteři nejsou: Ivan přezdívaný Krokodýl, v civilu herec malých rolí, jenž výpravu pojal jako profesní fotografování, a Roman neboli Drťajs, dálkový řidič, který prostě nesnáší plýtvání jídlem. Jak často prohlašuje: „Jedenácté boží přikázání praví -nevyhodíš jídla!“

My krást nejdeme, obsah popelnic hodláme jen nafotit a ponechat na místě. Jenže člověk nikdy neví, kdy se nachomýtne bdělý občan, který splní svou oznamovací povinnost. A vysvětlujte pak bdělému policistovi: „Já to jídlo nekradu, jen se hrabu v popelnici!“

Zpočátku vypadá dumpster diving jednoduše. Stačí zadat do internetového vyhledávače slova „dumpster“ a „mapa“. Vyskočí hned tři speciální aplikace, v nichž jsou vyznačeny dostupné popelnice s vyhozenými potravinami. Vybaveni rukavicemi, rouškami a online mapou vyrážíme na okružní jízdu po zadních traktech supermarketů v Praze 4. Vybrala jsem speciálně ty, které mají v mapových aplikacích hlášky typu „odemčený, úlovky dobrý“.

Lehce sněží a teplota se pohybuje okolo nuly. Hned první kontejnery za Albertem na Ryšánce nás však zklamou: jsou bezpečně ohrazeny zamčenou kovovou mříží. Víc štěstí máme v Budějovické ulici, kde v zadním traktu za restauracemi zůstalo pár popelnic volně přístupných.

V té chvíli se chladné počasí ukáže jako velká výhoda. Popelnice jsou sice prázdné, jejich dno však pokrývá tenká vrstva podivné organické hmoty, u které nelze zrakem rozeznat, jestli už zažívacím traktem neprošla - a díky mrazu to naštěstí nejde poznat ani čichem.

Zpovzdáli nás bedlivě pozoruje postarší pán s plátěnou taškou v ruce. Nemám proč, přesto se pod jeho upřeným pohledem zastydím. Hrabat se v popelnicích je prostě nechutné, i kdyby tím měl člověk zachránit planetu. A také je to neefektivní: obešli jsme celkem čtyři zázemí supermarketů - výsledek nulový. Popelnice byly buď zamčené, nebo prázdné. Uživit se z nich rozhodně nedá.

„Jít naslepo podle mapových aplikací už dnes nemá smysl. V celé Praze není víc než deset míst, kde se dá dostat k vyhozenému jídlu. A nebudu říkat, která to jsou, protože by vzápětí byla zamčena také,“ okomentovala náš neúspěch bakalářka žurnalistiky Anna Sochorová, která je nyní na studijním pobytu v Itálii. Ještě loni v létě však chodila v Praze dumpsterovat pravidelně.

„Roli hrála i vysoká cena potravin, ale hlavně mi šlo o princip. Vadí mi plýtvání jídlem, natáčela jsem o něm i bakalářský film. V naší společnosti totiž funguje spousta předsudků: jeden den prošlé mléko se vyhodí, křivou okurku lidé nekoupí,“ vysvětlila.

„Když jsem šla na dumpster poprvé, byla jsem úplně šokovaná, kolik jídla se vyhazuje. V popelnicích se dala najít spousta ovoce a zeleniny: třeba dvacet hlávek zelí. Nebo dvacet vaniček jahod. Ale i drahé exotické ovoce: liči, avokáda… Odnášeli jsme si několik plných igelitek,“ vzpomínala.

To už je však věcí minulosti. Většina supermarketů začala chránit kontejnery s potravinovým odpadem řetězy nebo klecemi na zámek. Brání se tak šíření nepořádku a shromažďování pochybných existencí v okolí popelnic.

Některé supermarkety navíc hledají další rozumné cesty, jak zabránit plýtvání. Tesco nabízí přebytečné potraviny určené k rychlé spotřebě ve speciálních regálech za podstatně sníženou cenu. V Lidlu lze koupit tříkilové papírové tašky plné různorodého ovoce a zeleniny za 25 korun. Potraviny na hranici spotřeby nabízí s výraznou slevou také řetězec Penny.

Spousta lidí totiž nerozlišuje mezi „datem spotřeby“ a „minimální trvanlivostí“ a často tak vyhodí potraviny, kterým vůbec nic není. Datum spotřeby - v obchodech najdete nápis „spotřebujte do“ a konkrétní den - se uvádí u čerstvých potravin, které rychle podléhají zkáze. Po uplynutí tohoto data už se konzumace nepovažuje za bezpečnou. Pak ale existuje spousta trvanlivých potravin s uvedeným datem minimální trvanlivosti: konzervy, sušené ovoce, luštěniny, rýže, káva, čaje, sušenky… Ty nevyžadují speciální podmínky skladování a uvedené datum pouze vytyčuje hranici, dokdy si potravina zachová nezměněnou kvalitu. Ta může ovšem přetrvat daleko déle.

Potraviny s prošlou lhůtou minimální trvanlivosti, ale zdravotně nezávadné lze i nadále prodávat. Musí však být označeny a mít v prodejně vyhrazené samostatné místo. Tuto možnost nevyužívají jen velké řetězce: vznikají také nové sítě prodejen zaměřené na zlevněné zboží, například Nejlevnější potraviny, Bertka, Dobré ceny či Zlevněnka.

„Vykupujeme od výrobců a zahraničních distributorů potraviny, které mají zkrácenou dobu expirace nebo se nevyprodají v termínu, protože jsou turbulence na trhu. A pak je dodáváme do Zlevněnek a podobných obchodů. Pomáháme tak tomu, aby se potraviny zbytečně nevyhazovaly,“ vysvětluje fungování David Černý, majitel firmy Alloutlet.cz, která provozuje také e-shop Expira.cz.

Plýtvání podstatně omezila novela zákona o potravinách a tabákových výrobcích, která vešla v platnost v lednu 2018. Podle ní musejí prodejci potravin s plochou nad 400 m2 darovat přebytečné, zdravotně nezávadné potraviny s poškozeným či chybně potištěným obalem nebo blížícím se datem spotřeby potravinovým bankám.

Ty zkontrolují nezávadnost přebytků, roztřídí je, dočasně uskladní a pak distribuují dál. Část rozdělí mezi neziskové a charitativní organizace, část - základní potraviny a čerstvé potraviny určené k rychlé spotřebě - pak nabízejí na výdejových místech formou balíčků určených lidem v nouzi.

„Zachraňujeme potraviny, což spadá pod ministerstvo zemědělství. Předcházíme vzniku odpadu, což je záležitostí ministerstva životního prostředí. A předáváme potraviny potřebným, což je v působnosti ministerstva práce a sociálních věcí,“ vypočítává Vendula Seifertová z České federace potravinových bank.

Vyřešit organizační zádrhely spojené s vyjasněním kompetencí bylo zpočátku složitější, v současné době však potravinové banky fungují dobře. „Podporu máme od všech tří ministerstev. Jen za loňský rok jsme dostali dotace na provoz v celkové výši devadesát pět milionů korun a další peníze na investice do skladů,“ dodává Vendula Seifertová.

Šlo by to však ještě lépe. „Ze supermarketů máme spoustu čerstvých potravin: ovoce, zeleninu, pečivo i mléčné výrobky. Chybějí nám však trvanlivé potraviny. Proto mě mrzí, že dárcovská povinnost neplatí také pro výrobce. Když něco pokazí - mají třeba jen o půl procenta jiné složení výrobku nebo o gram jiný objem -, je pro ně pohodlnější výrobky zlikvidovat. Přitom by možná stačilo podstatně zvýšit poplatek za likvidaci potravin, aby se jim vyplatilo dovézt je k nám,“ vysvětluje Věra Doušová, která řídí Potravinovou banku pro Prahu a Středočeský kraj.

Přijít k výdejovému okénku potravinové banky ovšem nestačí. Aby při rozdělování nevládlo právo silnějšího nebo rychlejšího, rozhodují o tom, kdo je potřebný, sociální pracovníci. Na vydání potravin je třeba doporučení sociálního odboru, úřadu práce nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

I když však do potravinové banky přijde hladový člověk bez doporučení, s prázdnou neodejde. „Zaevidujeme ho a jídlo mu dáme, přestože nemá žádné doklady. A v poslední době jsme přestali vyžadovat doporučení také od seniorů, zejména pokud jsou ovdovělí,“ říká Věra Doušová.

„Důchodci totiž často mají na různé dávky nárok, ale neumí si ho vyřídit, protože nemají internet. Nebo přijdou na úřad práce, kde je strašná fronta, a vzdají to. Cítí se tak zahanbeni, že raději nic nechtějí. A z jednoho důchodu se v Praze vyjít nedá,“ podotýká.

Dalo by se očekávat, že možnost získat levné potraviny začnou lidé zneužívat. Překvapivě opak je pravdou. V dlouhodobé evidenci máme jenom asi pět procent těch, kteří nikdy nepracovali, nepracují a pracovat nebudou,“ připomíná Věra Doušová.

Jak dodává, po seniorech jsou druhou nejpočetnější skupinou potřebných matky samoživitelky s dětmi do tří let: „Stále častěji k nám chodí ženy, které normálně vaří a starají se o děti, jak nejlépe umějí. Ale sociální dávky, na nichž jsou závislé, se jim opozdily třeba o dva měsíce a nemají z čeho vyžít.“

Z hlediska prodejců potravin je tedy plýtvání ošetřeno a u výrobců by stačilo zvýšit poplatek za likvidaci potravin. Stále však zůstávají neřešena přebytečná hotová jídla, která rychle podléhají zkáze, ať už z restaurací, hotelů, cukráren, závodních či školních jídelen.

„Už jsem se nemohla dívat na to, jak se s obědy plýtvá,“ sdělila Novinkám vedoucí školní jídelny jedné pražské střední školy. Přála si však zůstat v anonymitě. „Studenti si často neodhlásí obědy třeba na celý týden. Něco si pak vezmou domů kuchařky, ale i tak zbývá spousta jídla. Kuchařkám je líto ho vyhodit, tak ho rozdávají kantorům. Ti pak nosí ze školy domů výslužku v naturáliích jako za Marie Terezie: jablka či hrušky, ale také mandarinky a pomeranče,“ uvedla.

Částečné řešení nabízí projekt Nesnězeno: mobilní aplikace, přes kterou si lidé mohou levně koupit hotová jídla. Restaurace a další zařízení jejím prostřednictvím nabídnou porce, jež by jinak neprodaly, se slevou minimálně třicet, ale klidně i padesát a víc procent. Nesnězeno dostane ze zlevněné částky provizi. Zájemcům pak stačí otevřít aplikaci, vybrat nejbližší podnik, zaplatit a dojít si levné jídlo vyzvednout. Namátkou z nabídky: polední menu (veganské špagety, dušené vepřové s rýží, svíčková nebo kuře v sýrové omáčce) za osmdesát až sto korun, dva luxusní dezerty za čtyřicet korun…

Další možnost, jak šetřit jídlem, nabízejí soukromé facebookové skupiny sdružující alternativně smýšlející jedince. „Dnes jsme objeli babičky a přivezli si strašně moc jídla, které nemůžeme sníst. Nabízím kousek štrúdlu, ovoce pro děti (banány, jablka, hrozny a mandarinky), svíčkovou (pouze omáčka ve sklenici), sklenici sušených rajčat v oleji, čtyři menší vepřové řízky, kousek bramborového knedlíku. K vyzvednutí zítra ráno v ulici Zdaru nedaleko Pankráce…,“ nabízí inzerát na jedné z nich.

A takových inzerátů najdete stovky. Potravinoví záchranáři se přesunuli od popelnic na Facebook. Jednou z hlavních příčin plýtvání je totiž chování lidí samotných. Podle statistik vyhodí jednotlivé domácnosti ve vyspělých zemích na celém světě ročně potraviny v hodnotě stovek miliard korun. S tím si žádný zákon neporadí. Nad obsahem své nákupní tašky, lednice a popelnice se musí zamyslet každý sám.