Návrhářky pomalé módy: Jsou mimo trendy a jejich oblečení vydrží věky

Módní značku SegraSegra založily a už patnáct let vedou sestry Eliška a Dagmar Mertovy. Prosadily se funkční a zároveň sportovně-elegantní městskou módou pro cyklisty a také netradičním materiálem, který využívají hlavně na tvorbu doplňků.

Na skládce by staré cyklistické duše ležely bez užitku a rozkládaly by se stovky let, ale díky sestrám jejich pružný a odolný materiál se sametově hebkým povrchem ještě poslouží třeba jako peněženka nebo ledvinka.

Do obchodu v Praze na Letné naproti obchodnímu centru Stromovka se přestěhovaly teprve před pár lety z Karlína. Cítí se tu líp, charakter čtvrti je jim bližší, ostatně obě tu i bydlí. Karlín pro ně prý byl trochu moc „office“.

„První společný projekt jsme rozjely už jako studentky,“ vzpomíná Eliška, která se po maturitě rozhodla pokračovat ve studiu oděvní tvorby, zatímco Dagmar se zaměřila na reklamní grafiku. „Dáša měla vytvořit pro školní projekt vizuální identitu pro fiktivní oděvní značku. Ušila jsem jí k tomu pár triček. Spolužákům se líbily a rychle se rozprodaly, a tak jsme obratem udělaly další.“

Dnes se na návrzích oblečení podílejí v první fázi obě, pak už se však jejich role rozcházejí – Eliška kreativně zpracovává a realizuje návrhy, Dagmar se stará o vizuální komunikaci a sociální sítě.

Při studiu se dostaly díky programu Erasmus do zahraničí, Dáša do Skandinávie a Eliška do Německa, kde si zvykla hodně jezdit na kole, u kterého zůstala i po návratu do Prahy. Přitom zjistila, že dojet do školy, do práce nebo na nákup je sice pohodlné a nemusí se kvůli tomu převlékat do sportovního, jenže často by také ocenila přinejmenším bundu a případně i kalhoty z funkčních materiálů. Tedy z látky, která je voděodolná a zároveň prodyšná. Začala si je sama navrhovat a šít, protože tenkrát móda zaměřená na městskou cyklistiku ještě neexistovala. „Sem tam se sice objevily dílčí kusy v kolekcích větších značek, třeba bunda, ale naprosto převažovalo sportovní oblečení – legíny, kraťasy, trika, dresy,“ doplňuje Dagmar.

Cestovaly po světě a rozhlížely se, co se kde nosí, přičemž jejich podnikatelský rozjezd hodně ovlivnil pobyt ve Spojených státech. Protože tehdy ještě letecké společnosti neměly váhové limity na zavazadla jako dnes, přivezly si domů spoustu látek, ze kterých pak šily svoje první kolekce.

„Byly to takzvané deadstockové látky, nakoupily jsme je v obchodě s vyřazeným zbožím. Daly jsme za ně málo peněz a zužitkovaly je do posledního kousku, což je dnes trend, který patří k udržitelné módě, jenže tehdy to byl ještě neznámý pojem. Začaly jsme s tím tedy zcela přirozeně a už nám to zůstalo,“ vysvětluje Eliška.

Oblečení od značky SegraSegra si získává zákazníky nejen nadčasovým vzhledem a odolnými funkčními materiály, ale také různými střihovými vychytávkami. „Například když natáhnete ruce na řídítka, nevyjedou vám rukávy vysoko nad zápěstí,“ upozorňuje Dagmar. Hlavně u pánských bund dbají i na rozšíření v ramenou, aby se nenapínaly na těle, když se cyklista opře do řídítek a trochu víc „zabere“. U kalhot šijí vždycky delší nohavice, které se dají vyrolovat, a na většině oděvů používají reflexní proužky.

Během let se jejich kolekce rozrostla ještě o bundy pro maminky, které nosí děti v šátku, a později také o sportovně-elegantní šaty, rovněž z funkčních materiálů. Na jejich produkci má přirozeně vliv i zájem zákazníků, a tak v poslední době přestávají šít zateplené zimní bundy.

„Donedávna byly tyto bundy základem naší kolekce, jenže jak se mění klima a skutečně chladných dní v zimě ubývá, zájem o ně klesl na třetinu. Zato roste prodej celoročního oblečení, kdy vám stačí nepromokavá bunda bez zateplení a v chladnějších dnech pod ni přidáváte další vrstvy,“ popisuje Dagmar.

K bundám sestry nabízejí celoživotní servis, takže když se na ní zákazníkovi za pět nebo i deset let něco potrhá, opraví mu to. Poradí si i s větším poškozením. „Vždycky se to dá nějak vymyslet,“ dodává.

„V devadesátých letech se začala do Česka dovážet použitá móda z ciziny a hodně lidí se začalo oblékat v second handech. Jako dospívajícím holkám nám proto bylo blízké i přetváření už zakoupených oděvů z druhé ruky. V posledních letech se z toho stal rovněž trend, o kterém se mluví jako o upcyklaci,“ vzpomíná Eliška.

V pomalé neboli udržitelné módě je to čím dál používanější pojem, který znamená proměnu a povýšení odpadu nebo nepotřebného materiálu na novou věc, čímž se prodlouží její život. Do produkce značky se upcyklace promítla ve chvíli, kdy Eliška při pobytu v Berlíně objevila v cykloservisu hromadu vyřazených duší. Materiál ji zaujal, navíc byl zdarma. Zároveň to je prvek, který jejich tvorbu ještě víc propojil s koly a nabízí vysokou oděruvzdornost i dlouhou životnost.

„Samozřejmě vždycky záleží na tom, jak člověk s věcmi zachází. Co mně vydrží deset let, může někdo jiný zničit mnohem dřív. Zákazníkům se proto snažíme vysvětlovat, že udržitelná móda není jen taková, která je vyrobená v Česku a z kvalitních materiálů nebo v nějaké menší produkci, spotřebitel se o ni musí umět i starat,“ líčí Eliška.

Právě zvažují proměnu obchodu, protože by si rády v pronajatých prostorách vybudovaly větší dílnu a přestaly výrobu některých věcí zadávat jinam. „Zrovna řešíme, jak to financovat, jestli si vzít úvěr… Přece jen máme obě rodinu, a tak jsme opatrné,“ říká Dagmar.

Shodují se, že mít vlastní firmu jim dává větší svobodu a možnost sladit práci s rodinným životem. „Na druhou stranu, když máte vlastní podnikání, od práce si moc neodpočinete, a pokud se řeší nějaký problém, leží to jen na vás. Ale protože se s Dášou známe od dětství, není to tolik riskantní. Myslím, že rodina je prostě soudržnější i v podnikání,“ uzavírá Eliška.

Právě na upcyklaci postavila svoje podnikání návrhářka Martina Feitová. Brzy to bude už deset let, co se zastavila ve svém oblíbeném bistru na kávu a dozvěděla se, že sousední obchod je k pronájmu. Donedávna zaplněná výloha dětského second handu byla najednou prázdná a nabídla kolemjdoucím pohled do místnosti, jejíž velikost se mladé ženě zalíbila.

„Bylo to pro mě tak akorát,“ vzpomíná majitelka Recycle Store ve Veverkově ulici v Praze na Letné, jak se coby maminka desetiměsíční dcery rozhodla rozšířit svoje dosavadní podnikání ze sociálních sítí a e-shopu i do tradičního, kamenného obchodu.

Nejen vystavené unikátní kousky, které vyrábí většinou zcela sama, ale také jednoduché zařízení jejího obchodu – věšáky, stůl a křeslo – prozrazují, že systematicky využívá starší věci. Kovové konstrukce vyrobil přítel, nepravidelně tvarovanou mramorovou desku na stůl sehnali v bazaru, rozložité kožené křeslo je také z druhé ruky.

Na rozdíl od sester Mertových, které k módní tvorbě zamířily už ve škole, Martina Feitová se k ní dostala později. „Začala jsem studovat žurnalistiku, pak jsem ale ze školy odešla, cestovala po světě a pracovala v různých profesích. Při tom všem jsem opakovaně zjišťovala, že oblečení, které si roky vytvářím sama pro sebe, se lidem líbí a mají o něj zájem. Nakonec se ukázalo, že se tím dokážu uživit. Dostala jsem se k tomu tedy postupně, přirozenou cestou,“ vzpomíná.

Už před lety ji zaujal vintage styl, tedy móda a design, které tvoří použité starší kvalitní věci, ale ještě ne tak staré, že by se daly považovat za starožitnosti. Ráda proto chodí do second handů, zejména k dovozcům použité módy do jejich velkoskladů. Hledá tam zajímavé kousky, ale nakupuje i nejčastěji zastoupené běžné zboží – košile, džíny, saka a bundy. Všechny věci pak přetváří na originály. Aktuální módní trendy ji přitom nezajímají.

Z hromady oblečení na ukázku vytáhne nedokončenou sukni z úzkých dílů, na kterou rozstříhala několikery pánské džíny. „Jsem hodně intuitivní, a i když při šití myslím na to, že by si u mě měl vybrat každý, tak podvědomě to dělám všechno asi pro sebe a vyhledávají mě lidé, kterým se můj styl líbí. Ale to je myslím typické pro spoustu módních tvůrců,“ objasňuje vysoká štíhlá blondýna, kterou kvůli jejím neotřelým outfitům nejednou osloví lidé na ulici.

Šije především pro ženy, ale moji domněnku, že extravagantně vyhlížející oblečení vyhledávají především mladší zákaznice, mi nepotvrdí. Chodí sem ženy různého věku, zrovna před pár dny si tu prý koupila šaty asi sedmdesátiletá paní.

Během pandemie Martina opustila ateliér a přestěhovala si šicí stroj do obchodu. „Myslím, že zákazníkům to nijak nevadí, naopak, jsou zvědaví a rádi se podívají, jak pracuju, a já tu nesedím mezitím naprázdno,“ míní. Radši pracuje sama, zadávat práci šičkám by nebylo nic pro ni. Většinou se totiž nechá inspirovat tím, co jí právě padne do ruky.

„Čím dál víc mě oslovuje co nejjednodušší způsob života a táhne mě to co nejblíž přírodě, ale je mi jasné, že svým podnikáním jsem vázaná na město,“ uzavírá.

Když se přibližně v polovině studia designu a oděvní tvorby začala návrhářka Martina Benešová z České Lípy podrobněji zajímat o současnou textilní výrobu, šokovalo ji, v jakých podmínkách ve světě vzniká.

„Zhrozila jsem se především nad detaily o dětské práci v továrnách v Bangladéši, ale i špatnými pracovními podmínkami vůbec. Také způsob pěstování bavlny, která je dnes nejrozšířenějším přírodním vláknem na světě, velice škodí přírodě. Pěstuje a zpracovává se totiž hlavně v krajích, kde je nedostatek vody, přestože se jí k tomu spotřebuje opravdu mimořádné množství,“ líčí.

A tak se obratem rozhodla používat už jen ekologicky pěstovanou bavlnu, ale především další přírodní vlákna, jako je len, konopí či ramie, které se říká čínská tráva. Jsou velmi odolná, při správné péči vydrží opravdu dlouho a v případě ramie se její vzhled a vlastnosti praním nezhoršují jako u bavlny, ale naopak zlepšují. „Je čím dál měkčí a lesklejší, příjemnější. V létě skvěle chladí podobně jako len, jenže na rozdíl od něj v zimě nehřeje. Donedávna byla ještě považována za nákladnější materiál, ale je stále populárnější a cenově dostupnější,“ vysvětluje.

Na svém e-shopu MYM-eco nabízí kolekci, která vychází z její diplomové práce. Každoročně do ní zařazuje tři čtyři nové střihy a vytváří různé variace.

„I to je součástí pomalé, udržitelné módy – snaha nechrlit stále nové a nové sezonní trendy kousky, které se po chvíli stáhnou z obchodů; a neprodané zbytky nakonec skončí v odpadu, třeba i někde v poušti nebo v oceánu,“ objasňuje mladá návrhářka, která je ochotná zákazníkům ušít i oblečení na míru. Navrhuje zatím především pro ženy, ale v zakázkové tvorbě občas šije i pro muže.

Typická pro ni zatím byla přírodní barevná škála založená na odstínech bílé, béžové a šedé, aktuálně však začala pracovat ještě s dalšími barvami, například růžovou, modrou a černou. Novou barevnost se rozhodla ukázat začátkem února i na módní přehlídce ve Cvikově. Svoje modely prodává na e-shopu, ale dodává je i do libereckého designového obchodu Hrst a k tomu ještě jezdí po trzích, hlavně těch specializovaných na udržitelnou módu, jako jsou například Slow Days v Praze. Všimla si, že se kolem ní během posledních pěti let utváří okruh stálých zákazníků, kteří se k ní vracejí, i když je to – zcela v souladu s pomalou módou – po delší době.

Je však trpělivá, a jak říká, věří, že na každý hrnec se najde ta správná poklička. A protože ji vyhledávají spíš zákaznice, které dobře vědí, co chtějí nosit a proč, návrhářka o pomalé módě také veřejně přednáší.

„Snažím se ale oslovovat i budoucí oděvní designéry a motivovat je k tomu, aby produkovali nositelné, trvalé a smysluplné věci místo výstředních experimentů, kterými se na sebe někteří snaží upoutat pozornost,“ dodává. Vede ji k tomu i představa rostoucí komunity lidí, kteří se o pomalou módu zajímají a navzájem se podporují.

Na otázku, jestli na ni občas nepadne skepse, že globální průmysl má proti lokálním ekologickým značkám tak obrovský vliv, odpoví, že splíny skutečně nezná: „Asi i proto, že jsem si zvolila cestu, která mi vyhovuje naprosto ve všem. Vždyť i já sama žiju pomaleji, za ničím se nehoním.“