Hlavní obsah

Dabérka Stanislava Jachnická: Za svůj hlas jsem se styděla

13. 6. 2021, 7:21

Do češtiny namluvila například ztřeštěnou Phoebe z kultovního seriálu Přátelé. Kariéru dabérky si herečka Stanislava Jachnická (55) pochvaluje. Umožnila jí věnovat se dětem, což se prý vyplatilo. „Tady u toho stolu se celá rodina scházíme, je nám spolu dobře,“ usazuje mě v moderním půdním bytě, který poskytuje výhled na severní část Prahy.

Foto: Petr Horník, Právo

Stanislava Jachnická

Článek

Když slyšíte svůj hlas z televize, jaký z něj máte pocit?

Zrovna nedávno jsem na tohle téma slyšela podcast. Mluvilo se v něm mimo jiné o tom, že lidem se jejich vlastní hlas většinou nelíbí. Pravda je, že když jsem s dabingem začínala, tak se mi můj hlas taky nelíbil. Styděla jsem se a říkala si - ne, tohle určitě není dobrý.

Ale postupně jsem se ho naučila vnímat jinak, profesionálně. Někdy se i pochválím. (směje se) Třeba když slyším svůj starší dabing, na který jsem už zapomněla.

Staráte se o svůj hlas?

Snažím se být zodpovědná. Pokud mám před sebou náročnější práci, chystá se třeba premiéra v divadle, denně jsou zkoušky a ještě do toho dabuju, šetřím se pak aspoň doma a zbytečně nemluvím. Dodržuju rozumnou životosprávu, nekouřím, snažím se nenachladit. Někdy cucám panthenol nebo si vypiju vincentku.

Hodně mi pomáhá kryoterapie, což je vlastně léčba mrazem v komoře, kde je nějakých minus sto dvacet stupňů.

Myslela bych, že mráz hlasu uškodí.

A to byste se divila, kolik v kryocentru potkávám operních zpěváků. Když mám problém s hlasivkami, zajdu tam klidně dvakrát denně tři dny po sobě. Vydržím čtyři minuty, což je doporučené maximum. Překrvené, zvětšené hlasivky se mrazem krásně stáhnou a domknou. A pokud na vás něco leze, mráz nemoc zastaví. Je to samozřejmě jiný, suchý druh mrazu.

Otužilci, kteří lezou do ledových rybníků a řek, popisují euforii. Funguje to i v tomto případě?

Funguje, kolikrát jsem šla do kryokomory unavená, vůbec se mi nechtělo dovnitř. Ale když potom vylezete, cítíte, jak se vám vyplavily endorfiny. Je to návyková věc, prostě droga. Zkusila bych i to otužování v rybníku, jenže poblíž žádný nemáme a dojíždět se mi nechce, na to jsem líná. Třeba se k tomu ještě někdy dostanu.

Díky dabingu sledujete filmy pohodlněji, víc si je užijete. Posadíte se a vypnete hlavu

Odpůrci dabingu tvrdí, že kvůli namlouvání filmů do češtiny neumějí Češi anglicky. Co si o tom myslíte?

To je teď moderní, tohle říkat. Ona je to do určité míry pravda. Sama s angličtinou zápasím. Když můžu, dívám se na filmy v angličtině s titulky. Na druhou stranu je tu ještě generace, která anglicky neumí vůbec a už se to učit nechce.

Dabing má i své výhody. Sledujete díky němu filmy pohodlněji, víc si je užijete. Posadíte se a vypnete hlavu, což při sledování zápletky a čtení titulků nejde. Pokud jazyk neovládáte perfektně a díváte se na komedii nebo sitkom s rychlými dialogy, budete mít bez dabingu problém zachytit pointu vtipů. To je případ seriálu Přátelé - je vtipný a mluví se v něm rychle.

Přátelé se konečně zase sešli v jedné místnosti. I ti čeští

Podcasty

V Přátelích jste nadabovala Phoebe. Jak moc se liší hlas její představitelky, herečky Lisy Kudrowové, od toho vašeho?

Na HBO Go je k přehrání i nedabovaná verze, takže kdo chce, může si to porovnat. Myslím, že kdo si zvykl na tu dabovanou, tomu budou znít originální hlasy nezvykle.

Lisin hlas se od mého liší docela dost. Ona sice nemá takový ten typicky pištivý hlásek Američanek, ale dost vysoký přesto je. A víte, že umí dobře zpívat?

Foto: Profimedia.cz

Šestice seriálových Přátel roku 1995: Joey, Phoebe, Ross, Chandler, Monica a Rachel

To jsem nevěděla, v Přátelích její zpěv funguje spíš jako parodie...

Lisa Kudrowová zpívá snad ve všech svých filmech, a dobře. Jen v Přátelích zpívá schválně falešně. Na začátku jsme nevěděli, že bude v seriálu její zpěv tak často. Takže když přišla první pěvecká scéna, řekl mi režisér: „Tím se nebudeme moc zdržovat, nazpívej to přibližně jako ona.“ Nijak jsme to netrénovali.

Když jste se dověděla, že budete dabovat Přátele, tušila jste, o jak úspěšný projekt půjde?

Vůbec ne! Mysleli jsme, že je to nějaký průměrný seriál. Netušili jsme, že se bude točit tak dlouho, a myslím, že tohle nevěděli ani v Americe. Až po první a ještě víc po druhé sérii přišel boom. Nic úspěšnějšího už asi nenadabuju.

Dneska jsme s holkama, které dabovaly ostatní postavy Přátel, kamarádky, pořád se stýkáme. S Miriam Chytilovou (v Přátelích mluví Rachel) jsme si teď dokonce na Instagram vymyslely stránku Dabérky z garáže. Půjde o online kurz dabingu, ale samozřejmě vtipně pojatý, zaměřený na nešvary, co se v dabingu občas stanou. (odmlčí se) Ale nevím, jestli to mám zmiňovat. Co když to bude trapný?

Ale nebude... Vzpomenete si ještě, jaký jste měla z Přátel pocit po nadabování prvního dílu?

Myslíte, že si to pamatuju? Mám dojem, že nás to bavilo. Vystupovali tam mladý lidi, tři kluci, tři holky, bylo to vtipný. Sešli jsme se jako dobrá parta. Byla to příjemná práce, taková za odměnu. On je pro dabéra fajn každý seriál, protože to máte vždycky jistotu práce na delší dobu.

Byla vám postava Phoebe sympatická?

No jasně! Mám ráda tyhle praštěný, prdlý lidi. Líbí se mi, když je někdo crazy a mimo. Hned bych se s ní skamarádila!

To jsou ty nejčastější otázky novinářů: „Jste Phoebe něčím podobná? Skamarádila byste se s ní?“

Chandler z Přátel v novém dílu přiznal děsivou věc, o které neměli ostatní herci tušení

Koktejl

Co se dá dělat, zajímá nás to...

Jasně, chápu. My měli takový nápad, myslím dokonce, že to snad napadlo mě (směje se), že pojedeme do Ameriky, setkáme se tam s herci z Přátel a natočíme s nimi rozhovor. Ale neměl to kdo zaplatit, tak z toho sešlo.

Vzpomínám si, že když jsme Přátele v devadesátých letech sledovali, jejich životní styl nás fascinoval. Mimo jiné v té době nebylo úplně běžné, že by parta dospělých a pracujících kamarádů sdílela jeden byt. Jak jste tohle vnímala vy?

Mně to nijak zvláštní nepřipadalo, žila jsem jeden čas podobně. Po škole jsem dostala angažmá v pardubickém divadle a tam jsem bydlela spolu s dalšími kolegy na takzvaném herečáku. Jeden dům, dvě patra, každý měl svůj pokoj, ale dveře do nich byly permanentně otevřené a sociální zařízení společné. Vzpomínám na to období moc ráda.

Foto: archiv Divadla Rokoko

Divadelní herectví má jako koníček. V inscenaci Idiot pražského Divadla Rokoko.

Poslední díl seriálu byl v televizi odvysílaný v roce 2004. Když se Přátelé po letech objevili na Netflixu, začaly se ozývat hlasy, že jejich obsah zastaral. Ve společnosti se mezitím změnily hodnoty, třeba pohled na homosexualitu a mezilidské vztahy...

(skočí do řeči) Tohle mě hrozně štve! Nevím, jestli to mám vůbec komentovat. (chvíli přemýšlí) Natočilo se to v určité době a ta se do toho seriálu otiskla, to je přirozené.

Dneska se do všeho šťourá, člověk aby se bál cokoli říct, na všechno si musíte dávat pozor. Například genderové otázky, debata kolem nich mi připadá úplně mimo. V Čechách to ještě není tak strašné jako v Americe. Doufám, že tady zůstanou lidi normální, protože jinak... (odmlčí se) Vytrácí se přirozenost života.

Připravuje se film, v němž se má šestice z Přátel znovu objevit. Umíte si představit, že tvůrci na tak povedený projekt úspěšně navážou?

Mně by se líbilo vidět, jak tahle parta v životě pokračuje, jestli mají děti a tak. Jsem zvědavá, co z toho projektu nakonec vyleze. Určitě se na to sejdou kvalitní scenáristi, dají si pozor, aby to mělo ten ohlas, který to má mít. Těším se. A taky doufám, že to budu dabovat. (směje se)

To je snad jasná věc! Lisu Kudrowovou dabujete pokaždé, nejen v Přátelích, nebo ne?

No, už se mi asi ve dvou filmech stalo, že ji daboval někdo jiný. Nemusím si nafoukaně myslet, že je tady tahle herečka jen pro mě. Taky už jsem třeba dabovala Jennifer Anistonovou (představitelku Rachel z Přátel), bylo to v takovém psychologickém filmu.

Připravuje se herec na roli v dabingu? Snaží se proniknout do psychologie postavy, nebo je to čistě technicistní práce?

Většinou se nijak nepřipravuju. Přijdu do studia a tam mi režisér řekne, co budu ten den dělat. Když jde o větší roli, vysvětlí obsah filmu, poví mi něco k postavě, případně k ději, který předcházel momentu, od kterého se tam moje postava vyskytuje.

Pokud jde o těžkou roli nebo oscarový film, je možné se na něj předem podívat. Ale hlavní je, abych do studia přišla rozmluvená a měla v pořádku hlas.

Chodili jsme na praxi na poštu. Sedět za přepážkou a dávat razítka se mi tenkrát líbilo

Za tu dobu, co dělám dabing, jsem se naučila rychle zkoncentrovat. Zběžně svůj text projedu, abych zjistila, jestli v něm není něco, co bych neuměla okamžitě správně vyslovit, třeba nějaké složité jméno.

Než jste se dala na herectví, vystudovala jste střední ekonomickou školu. Plánovala jste stát se úřednicí?

Kdepak, plánovali to rodiče. Byl to obor zaměřený na telekomunikaci a spoje, chodili jsme na praxi na poštu. Sedět za přepážkou a dávat razítka se mi tenkrát líbilo, ale dělat to celý život jsem nechtěla.

Měla jsem po škole nastoupit do telekomunikační ústředny a bála se toho, nebyla bych v tom šťastná. Věděla jsem, že se na DAMU musím dostat, že nemám jinou možnost.

Nový díl Přátel rozpoutal šílenství. Pokračování ale provázel i nepříjemný problém

Koktejl

Jak holku, jejíž budoucnost viděli rodiče na poště, napadlo zběhnout k herectví?

Chodila jsem odmala na balet do lidové školy umění, vystupovat před diváky mě bavilo. Díky vystoupením s baletem jsem poznala vůni zákulisí, kostýmy, publikum a jeho potlesk. Ale nikdy jsem nerecitovala ani nechodila na dramaťák, takže ani nevím, jak ten nápad stát se herečkou vznikl.

Zato si pamatuju, že jsem se strašně styděla o tom mluvit. Protože být herečkou, to znamenalo být v televizi, a tam se přece nikdo jen tak lehce nedostane.

Foto: Petr Horník, Právo

„Dneska se do všeho šťourá, člověk aby se bál cokoli říct, na všechno si musíte dávat pozor. Například genderové otázky, debata kolem nich mi připadá úplně mimo,“ říká Stanislava Jachnická.

V deváté třídě jsem čekala, že se stane zázrak, někdo mě objeví a já se tou herečkou stanu. Na střední jsem pochopila, že to jen tak samo nepřijde. Začala jsem chodit na dramaťák a připravovat se ke zkouškám na DAMU. Zároveň jsem dál tancovala.

Věnovat se profesionálně tanci vás nenapadlo?

Věděla jsem, že v tom nejsem tak dobrá. Že nemám ty správné fyzické dispozice.

Počkejte, až vám bude padesát, ten věk je cítit. Udělám prudší pohyb a zablokuju si záda

Při focení pro Právo jste ale udělala provaz, navíc na úzké zídce. Z toho bych usoudila, že máte dispozice docela dobré. Nebo se to dá natrénovat?

Tohle se natrénovat dá. Vzpomínám si, že jako dítě, asi tak do patnácti let, jsem se provaz hrozně chtěla naučit, a nešlo mi to. Pak jsem začala dělat intenzivněji výrazový tanec, měli jsme denně trénink, hodně jsme se protahovali, no a za rok už jsem ten provaz udělala.

Pohyb mám ráda, i když už nejsem v té formě, co jsem bývala. Počkejte, až vám bude padesát, ten věk je cítit. Udělám prudší pohyb a zablokuju si záda.

V době protikoronavirových opatření jsem zlenivěla a jeden čas chodila jenom na procházky. Teď chodím běhat a po běhu se protahuju. Nebo si sama cvičím takovou kombinaci jógy, posilování, tance, podle toho, co zrovna cítím, že moje tělo potřebuje.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že děláte kickbox, ten je fyzicky hodně náročný...

Teď už bych se asi bála jít na trénink, vypadla jsem z toho. Právě ta fyzická náročnost mě na tom bavila. Začínala jsem s ním někdy po třicítce. Tou dobou tu byl aerobik a další lehčí aktivity pro ženy, takový lechtání, to mě nebavilo. Bavilo mě buď tancovat, nebo se u sportu pořádně unavit.

U kickboxu cítíte, jak se tělo rychle zpevňuje. Rozvíjíte se i mentálně, protože trénujete postřeh, musíte koordinovat práci rukou a nohou. Fyzička jde rychle nahoru. Taky bikram jógu, která se cvičí v místnosti vytopené na čtyřicet stupňů, jsem měla ráda.

(Zvoní jí mobil, zvedne ho a krátce mluví se synem.) To byl náš Matyáš, jede sem teď i se svojí slečnou. Aspoň uvidíte, jak je vysokej, neprojde normálně dveřma. Hraje profesionálně volejbal.

Kolik mu je?

Bude mu dvaadvacet. Dceři je devětadvacet. Mám ty děti hodný, nijak nerebelujou. Já taky nikdy nebyla velkej rebel, ale rebely jsem vždycky obdivovala. Když to jenom trochu šlo, nedodržovala jsem úplně všechno, co jsem měla. Ale vždycky to mělo svoje hranice, žádné útěky z domova se nekonaly.

Jak se takové hodné děti vychovají?

Nejvíc záleží na tom, jak se k nim člověk chová a jaký sám je. S manželem jsme je nasměrovali na sport, ten zaměstná nejen tělo, ale i hlavu. Věnovali jsme se jim, jezdili na výlety. Zní to jako klišé, ale opravdu platí, že co do dětí investujete, to se vrací.

Jsem ráda, že jsem dělala hlavně dabing. Díky tomu jsem se dětem mohla věnovat víc, než kdybych byla ve stálém divadelním angažmá, kde máte dopoledne zkoušku a večer hrajete. I když třeba se synem jsem si mateřskou zase tolik nevychutnala, týden po jeho narození jsem dabovala porod Phoebe. (směje se)

Naše děti jsou dost rozdílné, dcera má velkou knihovnu a ráda čte, teď dodělává doktorát z biologie, zato syn snad nikdy žádnou knihu nepřečetl. Baví mě, jak jsme rozdílní. Dcera vědkyně, syn sportovec, já herečka a manžel stavební inženýr.

Více o Stanislavě Jachnické se můžete dozvědět v seriálu o českých dabérech Kdo to mluví na www.televizeseznam.cz.

Reklama

Související témata:

Výběr článků