Andrea Elsnerová: Ráda peču vánočky a koukám na pohádky

V den naší schůzky pršelo a podzim ukazoval odvrácenou tvář. „Mně to nevadí. Mám ho ráda, bydlím v Modřanech a za domem je les, stačí vyběhnout se psem a můžu obdivovat nádherně zbarvené listí. Je to uklidňující balzám pro duši, jak les usíná, nabudí podobný pocit ve mně. Ale líbí se mi pozorovat i pozdější plískanice, sedět hezky v teple za oknem, popíjet dobrý čaj a těšit se na Vánoce, ty miluju,“ zasní se herečka.

Dokážete se vyhnout předvánočnímu stresu?

Pro mě je prosinec radostný měsíc, Praha se rozzáří světýlky, zavoní svařák, koukám na pohádky s kolegy, které jsem zažila a už nejsou (Andrea hrála např. v oblíbené pohádce RumplCimprCampr – pozn. red.), ve vzduchu je cítit tetelení kolem dárků. Obdivuju prozíravce, kteří si dělají zásoby celý rok, když uvidí něco vhodného, koupí to klidně v červnu. Já ten typ nejsem, ale snažím se to dohnat aspoň během listopadu. Vyrazím do ulic…

Nedávno běžely v televizi opět Četnické humoresky, jaké reakce zažíváte?

Je zajímavé, že mě kolemjdoucí poznávají spíš podle hlasu. Řeknou: já vás znám, vy někoho dabujete… Občas jmenují i postavu nebo herečku. To mám radost. Na Humoresky reagují jednoznačně příznivě, mnozí si je pouštějí z DVD dokola a pamatují si z nich možná víc než já. Těší mě, že ty příběhy nestárnou.

Asi se ptají, zda i v civilu vaříte?

Ano. Vařím strašně ráda, pokud mám čas. Základ si najdu na internetu a s nadšením experimentuju. Úplně nejvíc mě baví péct sladkosti. Naučila mě to babička, jezdila jsem za ní na Vánoce na Moravu a pekly jsme vždycky spoustu cukroví a vánočky, umím je plést z různého počtu pruhů.

Vaření a pečení je důležitou součástí naší rodiny, táta je profesí kuchař, skvěle vaří i otčím a sestra.

V seriálu jsem připravovala hlavně hospodská jídla, ale autorkou byla samozřejmě opravdová kuchařka. Pamatuju na obrovské hrnce voňavého guláše, z kterého se najedli herci i štáb. Nejdřív dlabali jako diví, ale po pátém opakování scénky funěli. Nejvíc Ivan Trojan. I další jídla, třeba moravské klobásky, byla neskutečně dobrá, ovšem nic pro dietáře. Jako děvče ze Zábřehu jsem na to zvyklá.

V časném mládí jste vrhala koulí, musela jste mít páru. Netlouklo se to se zájmem o divadlo?

Tlouklo. Na Moravě jsme měli obrovskou zahradu, kterou protékal potok a jako dekorace tam stál vodník a čáp. Nejraději jsem se v ní ztratila a žila ve svém pohádkovém světě, mezi vílami…

Ovšem po rozvodu rodičů a stěhování do Prahy mě maminka jako značně živé dítě přihlásila do atletického klubu Aritma. Nejlíp mi šel pětiboj, který obsahoval právě i házení koulí. Přestože jsem nebyla žádný silák, měla jsem v ruce asi ten správný švih.

Zároveň jsem na základce potkala výbornou paní učitelku, která vedla dramatický kroužek. Byla moc šikovná, hrála s námi pohádky, vyráběla loutky, zpívali jsme. U mě viděla, že se nestydím, a vzala mě pod křídla. Díky ní na konci devítky vyhrálo divadlo a svět fantazie – místo na sportovní školu jsem si podala přihlášku na konzervatoř.

Nelitovala jste někdy? A sportujete i dnes?

Určitě nelituju, jako sportovkyně už bych byla za zenitem, v důchodu. Asi bych trénovala mládež, to by mě bavilo… Hýbu se ráda dodnes, jeden čas jsem pravidelně běhala, což mě opustilo. Teď si cvičím doma protahovací cviky z jógy a hodně chodím po Praze pěšky, mezi divadlem a dabingem. A se synem vedeme otevřený zápas v badmintonu – děláme rekord, kolikrát pinkneme, než spadne míček na zem. Zatím 113krát.

Ale házet koulí už bych neuměla. Před časem mě s ní chtěli vyfotit a přiznám se, že jsem ani nevěděla, jak ji správně uchopit. Už jsem to vytěsnila.

Po škole a třech sezonách v divadle v Mladé Boleslavi jste přešla na Vinohrady, kde jste 23 let. Je věrnost váš povahový rys?

Ano, je to věc povahy. Když už někde jsem a znám své kolegy, dělá mi to dobře. Jsem taková konzerva, potřebuju mít v okolí jistotu. Vinohradské divadlo je krásný dům, kde funguje genius loci a úžasný soubor.

Během let se sice dost proměnil, ale na chodbách visí fotky všech bardů, kteří zde hráli. Když jdu kolem, zdá se mi, jako by tu pořád byli. Mě tehdy přijali moc krásně, od počátku jsem obdivovala a milovala Danielu Kolářovou a Haničku Maciuchovou, to byly mé vzory.

Divadlo bych nevyměnila, změna v tomto směru mi nechybí, ale celkově v životě je nutná. Ráda cestuju a právě při tom objevuju nové věci.

Kam se chystáte?

Chtěla bych se podívat do Paříže, tam jsem ještě nebyla. Tatínek taky krásně vypráví o Norsku, ale já mám nejraději Itálii a teplo. Miluju umění a Itálie je pro mě kolébkou malířství a sochařství. Jak to jde, vracím se tam. Do Neapole s visícími šňůrami prádla, do Říma, Florencie…

Zmínila jste dabing. V čem vás v nejbližší době uslyšíme?

Namlouvám televizní seriál Hříšníci, v Americe diváky oceňovaný skoro 90 procenty! Je o rodině otce alkoholika a šesti sourozenců, kteří žijí za hranicí bídy, v rozpadajícím se domě. Maminka feťačka se objevuje jen zřídka… Chvíli brečíte, tečou vám slzy, protože je to dojemné, a v okamžiku se chechtáte jako blázen, jak je to neskutečně vtipné. A náročné psychicky i fyzicky.

Scenáristé se vyřádili a jsem neustále překvapovaná, co se nejen mojí postavě, nejstarší sestře, děje. Vždycky vylezu ze studia a mám pocit, že jsem prožila aspoň dva životy. Ale o tom je dabing, a proto ho miluju – je to cesta na jinou planetu.

Prolétla jste se od kreslených seriálů jako Futurama až po filmy s Natalií Portmanovou. Setkaly jste se?

Bohužel ne, neumím anglicky, tak bych měla obrovskou trému. Ale mám ji moc ráda, a jak jsem ji už dělala hodněkrát, naposledy ve filmu Thor: Láska jako hrom, zdá se mi, že ji dobře znám, mám ji načtenou. Asi bychom si rozuměly a mohly být kamarádky. I když ona je chytřejší než já, vystudovala několik škol.

Je určitě bezvadná a pokorná holka, dříč, perfekcionistka – má ráda věci přesně. U některých herců cítím občas místo textu role improvizaci, je to takové ušpiněné. Zatímco u Natalie je vše čisté, jak má být. Nic nespadlo pod stůl.

Jste zřejmě podobné typy.

V přístupu k práci jsem taky perfekcionistka. Při studiu role se pohybuju v mezích vytyčených režisérem, potřebuju hranice. Ale ten prostor pak plním svým vnitřním životem, myšlenkami, emocemi a cítím se v tom ohraničení svobodná. Někdy se mi to děje až po bůhvíkolikáté repríze, když postavu detailně znám a vím, že neuhnu špatně. Nejsem herec, který si jen tak vymýšlí.

Kterou z postav, jež jste ztvárnila, máte nejraději?

Líbí se mi unikat do dob minulých, do historie, asi by mě nebavilo moc hrát něco ze žhavé současnosti. Koresponduje to i s věkem. Mívala jsem hodně ráda komorní hru Měsíční běs, o Arménovi v Americe, který si směl vzít pouze Arménku. Nechal si ji – mne – dovézt z Arménie a probíhalo jejich složité sbližování. Měli jsme moc krásné ohlasy.

Pak nezapomenu na Figarovu svatbu s Jirkou Dvořákem… Teď miluju dvě postavy: partnerku Karla Čapka Olgu ze hry Český román, jsme na tu roli tři podle věku a já hraju nejstarší, která prožívá i spisovatelův smutný konec. Druhou je Angustias z Domu Bernardy Alby od F. G. Lorky, což byla poslední premiéra minulé sezony.

Jsem svědek, že se moc povedla.

Díky. Je to velké drama, přesto jsme se u zkoušení hodně nasmály. Jsme na scéně samé ženy bez muže, nicméně o něm, o jednom konkrétním, stále sníme. Matka pěti dcer, hraju opět tu nejstarší, chce po smrti manžela svůj dům neprodyšně uzavřít a dcery v něm.

Všechny jsou ovšem už dospělé, touží po svobodě, vlastním životě a lásce. Bernarda se rozhodne povolit jim sňatky jen s muži jim rovnými, protože je pyšná na své společenské postavení. Tím ale potlačuje jejich ženskou přirozenost a touhu, která se v průběhu hry utrhne ze řetězu…

Angustias nepoznala nikdy lásku, dokážete ji pochopit?

S tím nemám problém. Někde uvnitř se vrátím do své puberty, kdy jsem ještě neměla žádného přítele a jen jsem po tom toužila. To se hezky hraje.

Co pro vás znamená láska dnes?

Láska hýbe světem, je to ta největší energie, která lidi pohání. Osobně se nezamilovávám snadno, rozhodně ne od pohledu. Potřebuju znát charakter toho člověka. Jako mladá, než přišly zkušenosti a rozum, jsem se dokázala zakoukat jen tak do hezkého kluka, který se mi líbil. Ale s věkem to už nefunguje, víte, že vnější slupka nic neznamená a to mnohem důležitější se skrývá uvnitř.

Nikde jsem nenašla zmínku o vašem partnerovi. Existuje?

Momentálně žádný není, na toho pravého teprve čekám. Věk nehraje roli, může se to stát v padesáti. Mám ráda muže, kteří mají smysl pro humor a je s nimi legrace, to je hlavní. A taky životní nadhled, přístup, že žádná situace není ztracená, lze se na ni podívat z jiného úhlu a ideálně z ní i něco vytěžit.

Nevím, proč a zda se ti správní nepohybují v mém okolí, žiju rychle a nejsem možná ani schopná to vnímat. Je to i mnou, nějakým podvědomým rozhodnutím, že si k sobě nikoho nepustím. Ale jako fatalistka věřím, že pokud se mám s někým potkat, tak se s ním potkám. V tramvaji, kdekoliv…

A co Matějův otec? Vídají se, nebo syn vyrůstá jen v ženském prostředí?

Ano, vídají se. Jeho otec je zvukař a pohybuje se v podobných sférách jako já. Matěj je samozřejmě zvyklý hlavně na ženský kolektiv, což zatím přináší pozitiva: díky tomu extrémně dobře vnímá ženy a dokáže s nimi pracovat. Když sleduju, jak empaticky jedná třeba s babičkou – umí ve správný okamžik potěšit, říct, že jí to sluší…

Podědil herecké geny?

Rád se předvádí a je středem pozornosti, ale uvidíme. Každopádně myslím, že půjde cestou nějakého svobodného povolání, není typ, který by dokázal sedět celý den v kanceláři.

Chodí do školy Montessori, v čem je podle vás lepší než běžná základka?

Líbí se mi, že na děti není vyvíjený tlak, který si pamatuji ze školy a který mě zbavoval radosti z učení. Naopak jde vše hravou formou, děti se dívají na učivo z různých pohledů, mají víc svobody, chodí často do přírody. Místo známek funguje slovní ohodnocení. Taky vyrábějí různé věci, takže Matěj nosí pořád nějaká přáníčka, což mám ráda.

Možná kdybych takovou školu absolvovala kdysi já, nestala bych se herečkou, ale hlásila se třeba na Hollarku a stala se malířkou. Určitě by to bylo lepší na psychiku, byla bych vyrovnanější. Herectví je ode zdi ke zdi, je obtížné najít sám sebe a být ukotvený. Zvlášť během zkoušení nové role na ni tak intenzívně myslím, že klidně přejedu v metru.

Malování je tedy váš koníček?

Miluju vůni olejových barev a terpentýnu. Jsem samouk a maluju jen takové naivistické obrázky pro radost. Vždycky se mi v hlavě vynoří nějaká představa, obraz, který se pak snažím přenést na plátno a většinou se mi ještě dost mění pod rukama. Záleží na náladě a na hudbě, kterou přitom poslouchám.

Prapočátky leží v dětství, kdy mě strýček brával na klín a kreslil, co jsem si přála – koně, rytíře. Pak vždycky strčil do ruky tužku mně. Ale protože mě baví výrazné barvy a zachycování emocí, brzy jsem se vrhla na ty olejovky.

Co ještě naplňuje váš čas pro sebe?

Knihy, zrovna čtu fantasy s názvem Čtenářka. Ráda putuju z žánru do žánru, podle ročních období – v zimě vyhrávají detektivky, v létě romány. Na pustý ostrov bych si ale vzala spíš duchovní literaturu. Taky máme pejska a nově kočičku, to je další radost do života. A moc ráda jezdím do svého rodiště, i když ne tak často, jak bych si přála.

Ale pořád cítím moravské kořeny, prvních šest let života je zásadních, takže pokud někdo řekne, že jsem Pražanda, něco se ve mně vzepře. Stále toužím po té velké zahradě, o kterou bych se mohla starat. Mám po mamince a babičce zelené prsty, miluju kytky a vím, že hrabat se v hlíně je pro mě léčivé.

A nesplněný herecký sen?

Ty jsem nikdy moc neměla. Věřím, že to tam nahoře někdo sleduje a řekne si: hele, teď už by si mohla zahrát tohle… Ale přání se plní, to jsem si potvrdila. Před časem jsem viděla výborný severský seriál Zločin, u kterého mě nadchla jedna postava nadabovaná Terezkou Bebarovou. Pomyslela jsem si, že bych si ji taky s chutí namluvila. A představte si, že Američané natočili remake a mě do té role v dabingu obsadili! Aniž jsem se o tom někomu zmínila. V oblasti práce se mi to děje, v osobním životě bohužel moc ne…

Na co se těšíte kromě Vánoc?

Začínáme zkoušet s Radovanem Lipusem dramatizaci Škvoreckého příběhů o Danu Smiřickém. Bude tam spousta písniček, tancování, živé hudby, kluci trénují hru na saxofon. Moje role není velká, ale aspoň na mě nebude ležet tíha zodpovědnosti a maximálně si to užiju.

Vzpomínám, jak jsem kdysi hrála u Kachyni v sérii Prima sezona – dívku Marii. Učili jsme se tančit swing, různé zvedačky, nádhera. Takže se moc těším.