Článek
Tehdejší kouč hokejové reprezentace Alois Hadamczik po zápase tvrdil, že jde o nejčernější den jeho trenérské kariéry. Litoval, že tentokrát nedal na svůj trenérský instinkt, který mu radil, aby místo Jakuba Kováře raději do branky nasadil Jakuba Štěpánka. To jiný český trenér po tom stejném zápase slýchal, že už mu chystají vytesat sochu.
Byl 19. květen 2012 a helsinská Hartwall Arena viděla bratrské semifinále mistrovství světa mezi Českem a Slovenskem a také souboj tuzemských trenérských velikánů – Aloise Hadamczika a Vladimíra Vůjtka. „Tohle si člověk nepředstavoval ani v nejdivočejších snech,“ říkal po utkání Vůjtek.
S nadšením poslouchal slovenskou hymnu na počest vítězů, protože právě tým, jemuž velel, se po výhře 3:1 probil do finále. A byť o den později to v něm byla jasná ruská záležitost (6:2), Vůjtek se na Slovensku stal hrdinou. Pro tuzemská média však semifinále mělo pikantní nádech, neboť Vůjtek byl v roce 2005 hlavním kandidátem na post českého reprezentačního kouče, avšak výkonný výbor nakonec překvapivě zvolil Aloise Hadamczika.
„Jestli je to zadostiučinění? Ne. To jen vy novináři mi to pořád dáváte do huby, ale já nechci s žádným rozhodnutím polemizovat,“ vyprávěl po semifinálové výhře Vůjtek.
Hadamczik si stěžoval na smůlu
A Hadamczik naopak smutně popisoval: „Byl to den, kdy se k soupeři odráželo všechno a k nám nic. Z každé šance dali gól, my trefovali tyčky.“ I tak nakonec vyválčil bronz, který pak až do loňského roku byl na dlouhá léta poslední českou medailí z velkých turnajů.
I Vůjtek měl později čest český národní tým vést, nicméně jeho největším trenérským úspěchem zůstalo právě stříbro z Helsinek. Na Slovensku je dodnes respektovaným hrdinou. Když ale loni na báječné slovenské tažení vzpomínal, tak za nejemotivnější zápas na turnaji označil už čtvrtfinále s Kanadou.
„To je výhra, které si za celou svoji trenérskou kariéru nejvíc cením. Zrovna jsem ten den slavil 65. narozeniny a povedl se nám husarský kousek, když jsme po výsledku 4:3 prošli do semifinále. Navíc to bylo proti Kanaďanům zrovna v Helsinkách patnáct roků po tom, co mi tam zákeřně napadli kluka,“ uvedl.
Připomněl tak zbabělou kanadskou bitku z roku 1997, kdy soupeř neunesl porážku a zraněním to po zákeřných kanadských útocích odnesl Vůjtek junior: „Já proto náš postup bral jako satisfakci. Díky výhře jsme si věřili, že jsme schopni porazit i Čechy. Po Kanadě vládla v mužstvu atmosféra, že by si nikdo nepřipouštěl, že se nedostaneme do finále.“
Nacenění vstupenek Švédi nezvládli
Slovenský tým se opíral o hvězdy Šatana, Cháru či Tatara, avšak hráči se tehdy při rozhovorech nikdy neopomenuli klanět trenérskému umu Vůjtka. Mimochodem, té slíbené sochy se zatím na Slovensku nedočkal… „To jsou takové novinářské řeči, které se vždycky po úspěchu objeví. Ono to potom není tak vážné, ale uznávám, že články o tom jsou vždycky hezké.“
Tento šampionát byl ale zároveň přelomovým v dějinách hokejových mistrovství. Pořádaly ho dvě země (Finsko a Švédsko) a upravoval se kvůli tomu také herní formát. Šestnáct týmů bylo rozděleno do dvou základních skupin, což mělo pomoci především fanouškům, aby si mohli s předstihem koupit vstupenky na konkrétní duely své reprezentace. Jenže ve Stockholmu, kde hráli Češi, to stejně nebylo nic platné.
Ceny lístků pořadatelé přepálili a do haly Globen se nechodilo ani na domácí tým. Ač organizátoři v průběhu turnaje vstupenky zlevnili, stejně to místní do arény nepřivábilo. Možná i nedostatečná podpora švédského výběru pomohla Čechům skolit ho ve čtvrtfinále, když vítězný gól dal 29 vteřin před koncem Milan Michálek.