Článek
„Z nemocnice jsem se vrátila prakticky invalidní. Jediné, co mi doporučili, bylo plavání. A to mě uzdravilo,“ zavzpomínala Marie Makovská na dobu, kdy se stala členkou závodního oddílu. Ovšem uvádět tehdy musela, že to je plavání kondiční, ne výkonnostní.
„Přitom ještě v osmé třídě jsem plavala na republikové úrovni. Voda mi dala obrovskou svobodu. Vycvičila mě mentálně i fyzicky,“ míní úspěšná pólistka. Její matka Marie Baudyšová při vzpomínkách na tu dobu připomněla, že velkou zásluhu na atmosféře v oddílu měl i trenér Milan Horák, přezdívaný Šaman.
„Děti ho milovaly. Utvořil kompaktní, spolupracující partu, která do určité míry udržuje kontakty doposud,“ řekla Baudyšová. Když ale její dcera na přelomu 90. let dospívala, přišla výkonnostní stagnace, navíc se původní oddíl Rudá hvězda rozpadl.
„Uměly jsme plavat a byly ve věku, kdy nás lákal plný bazén kluků, kteří v Hradci hráli vodní pólo. A tak jsme založily dívčí oddíl. Už v roce 1994 jsem byla v dorostenecké reprezentaci, o dva roky později přišlo mistrovství Evropy do 19 let,“ usmívá se Marie Makovská. V dospělé reprezentaci pak zůstala až do narození prvního ze svých dvou dětí.
„Pólo je krásný, dynamický sport. Na olympiádě byl už v roce 1900. Musí se při něm předvídat, přihrávky jdou často naslepo, nemáte pevný bod, od kterého se odrazit. Je to tvrdý sport, přesto se může dělat do vysokého věku,“ pokračuje Marie, která byla v Singapuru ve svých 48 letech nejmladší českou reprezentantkou.
„Je to skoro zázrak, že nás to stále tak baví. Vystudovaly jsme, vybudovaly kariéru, odrodily děti, přesto jsme se vrátily do bazénu. A dvakrát, třikrát týdně trénujeme,“ pokračuje Marie.
Vážná nemoc v raném dětství Marii Makovskou nejen přivedla na sportovní dráhu, ale ovlivnila i výběr povolání.
„Dva měsíce jsem ležela v nemocnici, rodiče za mnou nesměli. Ve čtyřech letech jsem pak měla třikrát za sebou zápal plic. Opět nemocnice. Ale neměla jsem z ní trauma. Sestřičky jsem považovala za tety. Když jsem pak na dva měsíce odjížděla do ozdravovny ve Zlatých Horách, ostatní děti stály s kufry a brečely. Bylo mi to divné,“ přiznává Marie. Možná i proto se rozhodla pro zdravotnickou školu.
„Sama jsem se stala sestřičkou. Ale protože mě celoživotně zajímal pohyb jako takový, věděla jsem, v čem mi pomohla voda, zaměřila jsem se na fyzioterapii,“ uvedla Marie Makovská, která dnes pracuje v hradecké fakultní nemocnici. Věnovala se i plavání kojenců a batolat. A k vodnímu živlu přivedla i své děti. Syn byl v reprezentaci vodního póla až do vysoké školy, dcera je v oddílu i reprezentaci dodnes. Dokonce hrají i společně.
„Asi jsem celoživotní optimista. Vítězstvím pro mě bylo, že se můžu hýbat. A to se nyní snažím předat dál. Úspěch na mistrovství světa je spíš třešničkou na dortu,“ dodala Marie Makovská.
