Článek
„Když jsem po čtyřicítce, tedy doslova na stará kolena, začal jezdit na kole, chtěl jsem svůj rodný kraj poznat. Je to můj celoživotní domov,“ říká šestačtyřicetiletý rodák z Brna.
Jeho cyklopoznávání začalo kratšími úseky. „Mám rád, když moje cesty mají cíl, rozhodl jsem se, že objedu jeho krajní body, tedy nejsevernější, nejjižnější a později nejzápadnější a nejvýchodnější místa kraje,“ pokračuje.
Nejsevernější bod Jihomoravského kraje je u vesnice Slatina, nedaleko Velkých Opatovic. Pak přišel Silvestr a s ním cesta na nejjižnější bod. „Soutok Dyje a Moravy, kde se potkávají tři státy: Česko, Slovensko a Rakousko, magické místo,“ vzpomíná.
Nejzápadnější a nejvýchodnější body byly dlouho mimo dosah. Z Brna, kde tehdy Honza žil, je to ke každému z nich přes 250 km tam i zpět. „Po roce tréninku jsem to zvládl v rámci jednoho dne. Byl jsem rád, že to mám odfajfkované. Zvlášť ten nejvýchodnější bod, který je na moravsko-slovenské hranici poblíž Velké Javořiny. Bylo pár dní před Silvestrem, brodil jsem se tam potmě pěšky s kolem na zádech sněhem a blátem, ale dobyl jsem ho. Po cestě zpátky jsem potkal skupinku borců s batohama, kteří říkali: ‚A my jsme si mysleli, že největší blázni jsme my!‘,“ prozrazuje se smíchem Šmikmátor.
Pak přišla další meta. Honza zjistil, že ještě neprojel všech sedm okresů. Řekl si, že to zkusí během jedné jízdy. „Bylo to 150 kilometrů, ale jen k hranicím okresů, rozhodl jsem se proto, že během další jízdy chci projet okresní města, což bylo kolem tří set kilometrů, a to už byla výzva.“
Jan Šmikmátor projel 21 obcí během 23 a půl hodiny na jeden zátah. Zastavil se i ve Veselí nad Moravou na Baťově kanálu.
I tento cíl se podařilo splnit, i když nadvakrát. První pokus zhatilo počasí, kroupy, bouřky a zničené světlo. „I když šlo o květnovou sobotu, dvakrát kroupy a bouřky mi zničily i vodotěsné světlo a já to musel v Mikulově vzdát, obrátit se k Brnu a kvůli tmě nakonec skončit ve Vranovicích na nádraží, odkud jsem do Brna jel vlakem. Ale podruhé už to klaplo: Brno, Blansko, Vyškov, Hodonín, Břeclav, Znojmo… a zpět do Brna. 310 km v nohách a další splněný cíl.“
S jídlem roste chuť, a tak je to zřejmě i s jízdou na kole. Honza, už jako obyvatel Mikulova a mluvčí zdejší radnice, si vymyslel, že projede obcemi s rozšířenou působností Jihomoravského kraje. „Trasu mi pomohla naplánovat umělá inteligence. Výsledkem byla jízda dlouhá 500 km, během které jsem navštívil každou z nich,“ říká Jan. „Těch 500 kilometrů, to bylo dobrý, jen mě na cestě mezi Břeclaví a Židlochovicemi potrápil protivítr, který mě dost zpomalil. Ale když jsem to v Židlochovicích obrátil zpět na jih, zase mi to vynahradil.“
Nejhezčí zastávka byla podle něj ve Veselí nad Moravou. „Časně odpoledne, slunce v nejlepší poloze, a ten Baťův kanál — nový, krásně upravený, jako z pohlednice.“
ProŽeny.cz
Trasu ujel za 23 a půl hodiny včetně přestávek. „Čistý čas, kdy jsem jen seděl na kole, byl necelých dvacet hodin,“ upřesňuje Šmikmátor a dodává, že už má v plánu další výlet. Projet chce obce s pověřeným obecním úřadem. „Těch je 35, bude to 650 kilometrů. To mě čeká příští rok.“
Na jeden zátah bez spánku už ale Honza jel i delší trasu. To, když se vydal za rodinou k chorvatskému pobřeží. Trasa měla 850 kilometrů. „Druhou noc jsem měl krizi, u italsko-slovinské hranice mě začalo bolet koleno. Ale po dvouhodinovém odpočinku se to zase dalo do kupy.“
K takovým cestám je nutná pořádná fyzická kondice. Týdně se Honza snaží najezdit kolem 500 kilometrů. Za každého počasí. Sledování radarů mu při přípravách na cesty taky zabere nejvíc času. Jinak toho moc nepotřebuje. „Hlavně světla, pití, telefon s navigací, sadu na opravu kola, powerbanku. Když jedu přes noc, beru si ‚pyžamko‘, tak říkám merino dresu s dlouhým rukávem. A samozřejmě přilbu,“ připomíná základní výbavu Šmikmátor.
S jídlem si taky hlavu neláme. Při dlouhých cestách toho obvykle moc nesní. „Dřív jsem víc vyhledával různé gastronomické zastávky a vyhlášené podniky, ale poslední dobou si už tolik nevybírám. Když jsem po cestě od moře zastavoval kdesi před Záhřebem na čevapi, neověřoval jsem si v telefonu, jestli tam přede mnou už byl Lukáš Hejlík a kolik tomu dal hvězdiček,“ podotýká pobaveně.
„Cyklistika není jen o šlapání nohama. Je to o tom, že vidíš nová místa, vnímáš krajinu, potkáváš lidi,“ říká Jan Šmikmátor.
Nejvíc ho na cestách baví objevování, kromě toho, že si tím udržuje kondici. „Není to jen o šlapání nohama. Je to o tom, že vidíš nová místa, vnímáš krajinu, potkáváš lidi. Během cesty nějaké problémy samozřejmě potkáš, ale to je součást dobrodružství,“ říká. „To, co vidím, bych jinak neviděl. Když třeba svítá nad vyškovským úvalem u Ruprechtova, je to hodně silný moment,“ dodává.
I pár nebezpečných okamžiků by se ale podle něj našlo. „V noci se mi nejezdí úplně nejlíp, je tma a je zima, takže noční ježdění je super v létě, když je ve dne přes 30 stupňů. Paradoxně je ale jízda v noci bezpečnější. Provoz je menší, auta svítí, vidím je zdálky nebo o nich vím i za zatáčkou. A svítím samozřejmě i já, což je základní podmínkou pro bezpečnost na silnici. Blikám vzadu ve dne v noci, a když se zešeří, zapínám velké světlo, bez toho to nejde. Neosvětlený cyklista je sebevrah,“ uzavírá Šmikmátor. „Ale to ráno, to je na tom to nejlepší.“
Honzovy výkony můžete vidět i na Stravě.
