Podle lékařky byla na rakovinu ještě mladá. Vyšetření si zaplatila sama a zachránilo jí to život

O nárůstu výskytu onkologických onemocnění a specificky rakoviny prsu slýchala Monika Krejčová z médií i ze svého okolí. Ani ona sama nechtěla situaci podcenit.

„Jedna moje známá měla neustálé zdravotní problémy s prsy, a tak se rozhodla pro jejich preventivní odstranění ještě před tím, než by se situace mohla zhoršit. To mi přišlo jako zásadní okamžik při rozhodování, jestli si zaplatit preventivní ultrazvuk,“ svěřuje se Monika.

Bylo jí tehdy šestatřicet let a nechtěla čekat až na věk, odkdy by jí preventivní kontrolu na mamografu proplatila pojišťovna. Ten je v současnosti stanoven na 45 let.

„Doktorka mi říkala, že jsem na to ještě hodně mladá a že ta nemoc v tomhle věku není tak rozšířená. Což bohužel není úplně pravda,“ říká bývalá modelka a v současnosti majitelka úspěšné modelingové agentury.

Že se rakovina nevyhýbá ani mladým lidem, se nakonec přesvědčila na vlastní kůži. Ultrazvuk ukázal v jednom z jejích ňader nález, následný mamograf v něm objevil další dvě malá ložiska a biopsie určila, že jde o zhoubnou rakovinu.

Její rozhodnutí vydat se s předstihem na preventivní vyšetření jí tak zachránilo život. „Beru to jako hrozné štěstí a zázrak, že jsem tam tenkrát šla,“ hodnotí to zpětně. „Můj největší vzkaz pro ostatní ženy tak je: prevence, prevence, prevence,“ dodává.

Statistiky ukazují, že počet mladých žen v České republice, kterým je diagnostikována rakovina prsu, se za poslední dvě dekády téměř zdvojnásobil.

Ještě před dvaceti lety jich podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR nebylo ročně víc než devadesát. Dnes tuto nemoc lékaři odhalí ročně u přibližně sto padesáti žen ve věku do 34 let.

Celkově je v České republice každý rok evidováno přes sedm tisíc nových případů rakoviny prsu. Necelých čtyřicet procent pacientek je mladších 60 let. Onkologové proto připomínají, aby si ženy při samovyšetření, které se má provádět každý měsíc, všímaly i drobných změn.

Odborníci také dodávají, že se zdejší péče o onkologické pacienty postupně zlepšuje.

„Za posledních několik let se snížila například o patnáct procent úmrtnost, takže narůstá skupina pacientů, kteří přežívají,“ uvádí primář gynekologicko-porodnické kliniky ve FN Královské Vinohrady Michael Halaška. Doktoři by se tak podle něj měli soustředit nejen na samotnou léčbu a přežití pacienta, ale i kvalitu jeho života.

„Když jsem se diagnózu dozvěděla, první pocit byl strašný šok, strach a nějaká forma paniky. Moje první otázka podle mě byla, jestli tedy umřu, nebo co bude? Řekli mi, že snad ne, že se to našlo brzo a naděje na uzdravení je veliká,“ přibližuje Monika, jak vypadal první rozhovor s lékaři po diagnostikování.

Rakovina se naštěstí držela lokálně a metastázy se jinde v těle nepotvrdily. „Když jsou čisté uzliny, tak se přiklání k té léčbě, která ze všech možných příšerných variant zatěžuje tělo nejméně. A tak se u mě přistoupilo k hormonální léčbě,“ říká. Po dobu dvou let brala léky a chodila na injekce.

Zasažené ňadro jí lékaři preventivně odebrali. „Často se mě lidé ptají, jak jsem tohle vnímala, protože mám modelingovou agenturu a pohybuju se neustále ve světě krásy. Samozřejmě je mastektomie veliký zásah do ženství,“ přiznává dnes devětatřicetiletá žena.

Se ztrátou prsu se už srovnala, v podprsence nosí náhradu a o rekonstrukční plastické operaci zatím neuvažuje. „Jsou momenty, kdy se cítím dobře, stejně jako jsem se cítila předtím. A jsou momenty, kdy mi to nesluší a neslušelo by mi to, ani kdybych měla obě prsa,“ myslí si.

Ani při probíhajícím boji s nemocí se nechtěla Monika vzdát práce ve své agentuře, a to i když na ni mnohdy neměla příliš energie, protože jí léčba způsobovala problémy se spánkem.

„Ale taky mi to hodně pomáhalo – mít ten režim, chodit do práce, starat se o ostatní a řešit i něco jiného než jenom to, že jsem nemocná,“ přiznává.

Už před onemocněním mluvili s manželem o založení rodiny. „Doufali jsme, že to ještě někdy půjde. Hormonální léčba je pro tělo strašně náročná a celé těhotenství je vlastně o hormonech, takže jsme se báli, že to bude prostě náročné,“ svěřuje se.

Po půlroce od ukončení léčby dostali od lékařů zelenou a nakonec pár počal bez problémů. „Vlastně se nám to povedlo úplně napoprvé, což je další zázrak, stejně jako to, že jsem šla na prevenci,“ usmívá se spokojeně nastávající maminka, jež se potomka dočká v listopadu.

„Myslím, že to je pro všechny mladé pacientky naděje. Po rakovině je ještě opravdu šance miminko mít, život nekončí, a když se pak člověk vyléčí, má šanci utvořit dokonce život nový,“ dává naději ostatním nemocným ženám toužícím po dítěti.

Téma dopadů onkologického onemocnění na vztahy v rodině i kvalitu intimního a sexuálního života je podle Michaela Halašky velmi důležité, avšak stále mezi lékaři spíše upozaďované. Otevírat by je měli nejen u mladých pacientek, podceňovat by neměli ani seniory.

„Každé nádorové onemocnění má vliv na intimitu. Rozvíjí se deprese, strach z návratu onemocnění, život je úplně jiný, hodnoty se pacientkám změní,“ shrnuje lékař, který se o tom s pacientkami snaží aktivně mluvit a prolamovat možné bariéry ostychu.

Ne každý vztah však „přežije“ náročný proces léčby rakoviny a její dopady na různé aspekty života, pacientky se mnohdy potýkají s vztahovými problémy či přímo s rozpadem svazků.

Statistiky sice neexistují, profesor Halaška však potvrzuje, že rozvodovost je u nich velmi vysoká, odhaduje číslo vyšší, než je průměrné procento rozvodovosti v ČR, což je podle Českého statistického úřadu zhruba 40 %.

„Rozsah a dosah onkologického onemocnění tak jdou mnohem dál, než si dovedeme - jak pacienti, tak my doktoři - na začátku celého procesu představit,“ potvrzuje primář.

Monika měla obrovské štěstí, že ji manžel hned od začátku podporoval, a jak sama říká - nezaváhal ani neutekl. „Zůstal se mnou, za což jsem mu vděčná. Pomáhala mi ale i celá rodina a hodně nás to spojilo,“ svěřuje se Monika, která patří k těm šťastnějším.

Své zkušenosti a pocity může sdílet i s ostatními onkologickými pacientkami, které se sdružují v pacientských organizacích, například v projektu Bellis pod Aliancí žen s rakovinou prsu. Monika se aktivně zapojuje do akcí spolku a na nedávném setkání pacientů v Praze, kde ji Novinky vyzpovídaly, pomáhala se stylingem při focení návštěvnic, což byla jedna z aktivit, jež byly v Tyršově domě na Malé Straně připraveny.

Navázání na pacientské spolky, a jimi poskytovaná opora, je podle Halašky „skvělá věc“. „Lékaři se přece jen zaměřují na samotnou léčbu a nevidí tolik ty okolní souvislosti, jako například sníženou možnost chodit do zaměstnání a podobně. Nemoc a přežití se pro pacienta stávají tématem číslo jedna a dobře si o tom popovídá zase jen se skupinou, pro kterou je to také číslo jedna,“ potvrzuje lékař.