Článek
(Od naší spolupracovnice v Charkově)
Náš průvodce, velitel místní vojenské správy a manžel paní Natálie, ředitelky oskilské školy, je za volantem soustředěný a snaží se jet co nejrychleji. Musí sledovat nejen silnici, ale také nebe nad námi, kvůli útočným ruským dronům, které v této oblasti cíleně loví civilisty a automobily.
Dostali jsme povolení vydat se do Oskilu v mezeře mezi ruským bombardováním. Proto ten spěch. Míjíme čerstvě ohořelá torza osobních aut i vojenských speciálů, kterým viditelně nepomohly protidronové klece přivařené ke kapotě ze všech stran a chránící i střechu osazenou rušičkami signálu.
„Tohle je po čerstvém zásahu, to tu posledně nebylo…“ ukazuje paní Natálie na hromadu suti u kraje pole. Vedle zbytků domu se jako špinavá jizva šklebí ještě jeden kráter po výbuchu a z něj trčí usychající trsy temně modrého hroznového vína.
Kdysi půvabný a malebný Oskil je dnes mrtvou zónou.
Silnice z Kapitolivky do Oskilu je částečně chráněna tunelem ze sítí, které mají projíždějící a procházející - za celou dobu potkáváme dvě vojenská auta a jednoho pěšího starého muže - chránit před malými FPV drony (First Person View). Ohořelé díry v síti však ukazují, že jde o velmi nespolehlivou ochranu.
Ba-bach. Ba-bach. Dva výbuchy za sebou, jejichž zvuk k nám právě dorazil, znamenají letecké pumy KAB. Právě KABy létají ve dvojicích.
Ale nezpomalujeme, bylo to daleko. Tak moc, že ani čáp, který krouží nad stínem našeho vozu, nepřeruší své elegantní pohyby. I on si zvykl. Všemi směry se táhnou lesy a mezi nimi pole plná slunečnic, jejich ztěžklé, zralé hlavy se naklánějí k zemi.
„Kdo ta pole sklidí?“ ptá se paní Natálie svého muže.
„Kdo je sklidí?“ odpovídá jí.
Když se člověk zahledí k obzoru, může předstírat, že válka není.
Konec jednoho snu
Vjíždíme do Oskilu. Ještě před rokem to bylo v rámci možností válečného stavu malebné městečko na obou březích stejnojmenné řeky. Oskil znovu ožil po ruské okupaci v roce 2022. Sledovala jsem průběžně na vlastní oči, jak rychle se sem vracel život - navzdory hlubokým krvavým ranám v paměti a v osudech místních a jejich zavražděných a umučených mrtvých.
Zdejší děti dokonce na popud paní Natálie začaly pod patronátem školy hrát závodně fotbal a účastnit se turnajů. Byly to projevy toužebné naděje v lepší budoucnost, nenasytného hladu po životě a po svobodě, po míru.
Paní Natálie, ředitelka dnes již neexistující školy v Oskilu.
Desítky dětí všech věkových kategorií, chlapci spolu s děvčaty, téměř každý den trénovali, nemohli se dočkat, až je žlutý školní autobus odveze do Izjumu, Slovjansku na zápasy proti jiným školním týmům. Jejich rodiče bojovali a někteří již při obraně vlasti padli. Naopak některé mámy a tátové jejich kamarádů byli odsouzeni coby proruští kolaboranti, kteří se podíleli na udáních a následných popravách jiných místních…
Děti se díky tréninkům alespoň jednou denně pořádně najedly, na to paní Natálie s trenérem dohlédli. Dnes tu žádné děti nejsou. Ani škola již neexistuje.
Projíždíme právě kolem a vidíme, že z ní po přímém zásahu KABem zbyly jen obvodové zdi. Ještě loni žáci během přestávky fotbalového tréninku nosili do podzemních tříd nové počítače, 3D tiskárny a vůbec nejmodernější vybavení, které dostali od humanitárních organizací a dobrovolníků, a já je přivezla z Charkova.
Chci školu vyfotit, ale nejde to, nezastavujeme, teď je to příliš nebezpečné. Možná cestou zpět. Paní Natálie má v očích slzy.