Díky válce se nebojím mrtvých, ti už mi nemůžou ublížit, říká dobrovolnice z Kramatorsku

(Od naší spolupracovnice v Charkově)

Družkovka je strategickým bodem k dobytí Slovjansku a Kramatorsku. A tato dvě města jsou jakousi bránou do Charkovské oblasti.

Victoria Belimová dokumentuje práci dobrovolnické organizace, s níž posledního půl roku pracuje, žije v Kramatorsku, které ruští agresoři mění v ruiny.

Narodila se na Ukrajině, před válkou se coby patnáctiletá s rodiči odstěhovala do USA. Je vystudovanou odbornicí na parfémy. Posledních čtrnáct let žila s manželem v Bruselu. Dnes spolu s dobrovolníky z Kramatorsku evakuuje každý den živé, někdy ale jen mrtvá těla, z nejrizikovějších frontových oblastí, kam už se neodvažuje ani policie nebo armáda. Za posledních šest měsíců jich ze zón smrti vyvezli kolem osmi set.

Přijela jsem na Ukrajinu po roce 2014 za svou tehdy ještě žijící babičkou do Poltavy. Chtěla jsem poznat své ukrajinské kořeny. Odhalovala jsem po jejím boku neuvěřitelný svět a příběhy. Napsala jsem o tom knihu Dům s kohouty. Po začátku takzvané velké války jsem se sem vydala v srpnu 2024 a už jsem nepřestala pendlovat mezi Charkovem a Bruselem. I když má moje rodina kořeny v Poltavě, mě to víc táhlo do míst u fronty. Chtěla jsem vidět a pochopit, co tam lidé prožívají. Charkov je navíc frontové velkoměsto. Přijde mi přirozené, že jsem skončila v něm.

Bydlím v Kramatorsku zhruba půl roku. Jeden z důvodů je, že jsem až do roku 2025 nikdy nebyla v Doněckém kraji. Cítila jsem, že se tam musím vydat, pokud ho mám pochopit. A dokud je to ještě možné. Jako mnoho jiných Ukrajinců jsem i já měla v hlavě o Doněcké oblasti samé zjednodušující stereotypy, jako že je to hornická a průmyslová zóna, kde jsou lidé ve velkém proruští a mluví rusky, bují tam kriminalita a vše řídí oligarchové… Ale když jsem přijela právě do Kramatorsku, okouzlil mě jako město, kde je sice průmysl, ale žádné uhelné doly. Tento kraj má dechberoucí přírodu a úžasný folklor. Kramatorsk je pak z hlediska kultury, společnosti i přírody víc jako Charkovština. Respektive Slobožančina.

A přesně takoví jsou. Lidé v Kramatorsku, Slovjansku, Družkovce… Jako v Charkově. Navíc i tato místa, kterým dnes hrozí dobytí Rusy, jsou extrémně multikulturní, kořeny tam má mnoho rodin z Německa, Finska, jsou tam ale též Severoazovští Řekové. Tudíž moje zjednodušené představy o Doněčině se právě v Kramatorsku začaly hroutit. Ani v nejmenším to není proruský nebo dokonce ruský region. I když ve větších městech tam člověk slyší ruštinu, mísí se s ukrajinštinou, která dominuje na venkově, tam pro změnu v kombinaci s nářečním suržikem. Oblast kolem Kramatorsku, Slovjansku, Svjatohirsku, Družkovky, Kosťantynivky má svou vlastní barvu a unikátní jazyk. I tamní ruština je svérázná.

Jazyk je esenciální pro každého a já možná získávám z toho, jak lidé mluví, víc informací než někteří jiní. Naše mluva o nás říká mnoho. Ruština na Doněčině se velmi liší od standardní ruské ruštiny.

V dubnu jsem do Kramatorsku přijela za kamarádkou, která tam v okolí mapovala folklor, nahrávala příběhy rodin a písně. Přidala jsem se k ní a strávily jsme několik dní v domě u tamního dobrovolníka. Díky tomu jsem najednou objevila novou topografii demolovaného města. Nebyla jsem už jen rychlý návštěvník, ale musela jsem v něm přežít noci a dny, najít obchod, dojít do něj a vrátit se živá… Byl to nový rozměr reality a zkušenosti. Rozhodla jsem se téměř okamžitě pronajmout si byt. Protože tam samozřejmě už dávno nefungují hotely.

To taky. V jistém smyslu to bylo velmi osvobozující, protože jsem se najednou městem pohybovala sama, bylo to dobrodružné. Sledovala jsem, kam a jak chodí místní, na co dávají pozor, že se pohybují stíny budov a stromů, co dělají, když slyší blízký výbuch. Naučila jsem se rychle rozpoznávat různé typy dronů.

První noc v tom pronajatém bytě byla velmi těžká. Byl blízko frontové linii. První večer jsem si v kuchyni vařila čaj a najednou jsem viděla přímo za oknem pomalu prolétat dron. Když byl na mé úrovni, zpomalil. Polila mě hrůza, hrábla jsem po kabelce a utíkala dolů pod schodiště. Vůbec jsem netušila, co mám dělat. Už bylo po večerním zákazu vycházení, takže známí z města pro mě nemohli přijet a já se neměla, jak se dostat k nim. Když přešla první vlna paniky a já začala myslet trochu logicky, řekla jsem si, že možná prostě jen letěl kolem… Ode mě určitě neslyšel žádný zvuk a zřejmě mě ani neviděl, neměla jsem rozsvícený lustr. A nejspíš odletěl a já můžu jít zpět. Tak jsem se vrátila, dodělala si ten čaj a chtěla se umýt. Ovšem tehdy jsem ještě nevěděla, že v Kramatorsku v této části města vypínají v jedenáct večer vodu…