Afghánská armáda neměla důvod krvácet, i když na ni šly miliardy

Ještě v roce 2021 poskytlo NATO Afghánským národním ozbrojeným silám (ANA) vybavení v hodnotě 72 milionů dolarů (1,55 mld. korun). Afghánský stát měl mít se svými obrněnými vozidly, letadly, vrtulníky a 350 tisíci důkladně vycvičenými vojáky a policisty na papíře nad Tálibánem drtivou převahu.

Mělo to však jeden háček: taková armáda fungovala jen na papíře.

„Mezi růžovým obrazem výkonnosti afghánské armády líčené v západních hlavních městech a skutečností v terénu byl propastný rozdíl,“ upozorňuje Carlo Masala z mnichovské Univerzity bundeswehru.

„V posledních dnech jsme neměli žádné jídlo, žádnou vodu a už vůbec žádné zbraně,“ cituje Wall Street Journal jednoho z vojáků v severní provincii Kundúz.

Elitní oddíly, které měly každý týden dorazit se zásobami, se nedostavily. Nakonec se jednotka stáhla a zanechala Tálibánu jedenáct obrněných vozidel. Bez pohonných hmot, bez munice a bez naděje, že budou brzy dodány, nedosahovala úderná síla afghánských jednotek ani zdaleka svých teoretických možností.

„Obětovali byste život pro vůdce, kteří vám neplatí včas a které zajímá jedině vlastní budoucnost?“ ptá se nejmenovaný americký činitel s roky odslouženými v Kábulu.

Etnické a politické konflikty se podepsaly i na ozbrojených silách. „Mnohonárodnostní armády obstojí v poli pouze tehdy, pokud se jim podaří integrovat různé etnické skupiny do státu, za který mají bojovat. To se v Afghánistánu nestalo,“ vysvětluje Masala. Proto se „etnicky homogennější“ Tálibán osvědčil jako efektivnější bojovník.

Připočteme-li i fakt, že úprk armády si často vymohli místní činitelé, dále mrtvé duše, korupci, rozkrádání, dezerci i to, že vojáci pravidelně mizeli domů sklízet úrodu, vyvstává reálný stav věcí.

Hřebíček do rakve pojmenoval Michael O’Hanlon z Broo­kingsova institutu: „Afghánci nebyli vůbec připraveni na tak spěšný odchod. Vždycky jsme měli za to, že jim dáme vědět v předstihu přinejmenším roku dvou, aby se mohli přizpůsobit.“