Hlavní obsah

Afghánci raději nechají dítě zemřít, než aby bylo postižené, vypověděl voják

25. 8. 2021, 16:04 – Kábul

Dítě raději nechají zemřít, než by bylo postižené či zraněné a stalo se přítěží rodiny. Taková je volba Afghánců, popisuje listu Die Krone zkušenosti z mise v afghánské provincii Zabul čtyřiapadesátiletý americký plukovník M. H.

Foto: Us Marines, Reuters

Evakuace lidí z kábulského letiště

Článek

„V roce 2007 jsem jako podplukovník ve městě Kalat v jižním Afghánistánu velel skupině zhruba stovky vojáků, kteří zajišťovali bezpečnost provinčního rekonstrukčního týmu,“ popisuje plukovník.

Pár dnů po svém příjezdu se stal svědkem dramatické situace, která, jak se později ukázalo, měla dopad i na jeho současný život. Tři chlapci z kočovného kmene hráli fotbal nedaleko místa, kde přistávaly vrtulníky, a jeden z nich šlápl na minu.

Po explozi byl jeden na místě mrtev, další těžce zraněný. Od kolene měl jednu nohu roztrhanou, visela jen na zbytcích šlach. Křičel bolestí. „Jeho otec ale nechtěl, abychom ho v naší nemocnici operovali,“ vzpomíná.

Šaríu uplatňují i jiné státy, a ty uznáváte, připomíná světu Tálibán

Svět

Pokusil jsem se ho přesvědčit: „Můj vojenský lékař je v civilu dětský chirurg. Máte velké štěstí!“

Ale otec záchranu syna stále odmítl. „Byl jsem ohromený,“ dodal plukovník. To si ho už bral stranou překladatel a snažil se mu vysvětlit důvod otcova rozhodnutí.

„Nerozumíš tomu. Chce jen se svým synem pryč, aby ho nechal v klidu zemřít. Jsou z kočovného kmene, kde je těžce postižené dítě velkou přítěží a zátěží. Bylo by vyhnáno kmenovými staršími, skončí jako žebrák v Kandaháru, kde bude jen mlácen a bude živořit. Z pohledu otce je pro něj proto nejhumánnější nechat ho zemřít,“ řekl překladatel.

Mezitím chirurg dítěti nohu poléval vodou. Bylo to to jediné, co mohl udělat. Chlapci nemohl pomoci, dokud nedostal souhlas od otce.

První američtí vojáci začali opouštět Afghánistán

Amerika

Teprve když guvernér provincie zaplatil třímístnou částku v dolarech, nechal otec synka operovat. Chlapec přežil. Co se s ním stalo později, plukovník netuší. Připomněl jen, že dítě potřebovalo každé dva roky novou protézu...

„Nepochybuji o tom, že tento otec svého syna miloval. Viděl jsem mu to na očích. Byl zničený, plakal a byl před zásadním životním rozhodnutím. Měl by svého syna zachránit, ale připravit mu osamělý život v chudobě a násilí, nebo ho nechat vystoupit k Alláhovi do nebe?“ ptá se plukovník.

„Náš trénink byl z 90 procent učení, jak během nasazení v Afghánistánu bojovat a přežít,” vzpomíná.

„Nikdo nás ale nepřipravil na obrovské kulturní rozdíly, které mezi Západem a Afghánistánem panují. Nemá to nic společného s náboženstvím nebo etnickou příslušností. Je to čistě kulturní záležitost,“ uvedl.

Ženy doma, za džíny bič. U Tálibánu vše při starém

Blízký a Střední východ

„Museli a chtěli jsme chlapce za každou cenu zachránit. Ale pro zoufalého otce, který jako mnoho jiných Afghánců byl dobrý, milující člověk, byla v tu chvíli jiná racionalita, jiný základ pro rozhodování. Kdo se nedokáže vcítit do úvah tohoto otce, zásadně nepochopí Afghánistán ani pokračující bídu tamního obyvatelstva,“ řekl.

Po návratu do USA se plukovník potýkal s posttraumatickým stresovým syndromem. Společně s terapeutem při hledání její příčiny přišli na to, že je to případ těžce zraněného chlapce a jeho nářek, když byl zraněn.

„Ještě dnes se mi podlomí kolena, když mé dítě začne naříkat. Otcem jsem se stal před rokem. Když se o malého starám sám a on křičí, jsem téměř paralyzovaný,“ uzavřel.

Reklama

Výběr článků