Článek
Oficiálně tvoří etničtí Rusové v Estonsku přibližně 25 procent populace. Lotyšsko je na tom podobně, etničtí Rusové tvoří asi 25,8 procenta jeho populace. Litva má menší ruskou menšinu, kolem pěti procent. Ve skutečnosti jsou ale uvedená čísla dvojnásobná a všechny vyjmenované země se potýkají s integračními problémy, píše Hellenberg v analýze pro Kyiv Post.
Připomíná, že po získání nezávislosti zavedly pobaltské státy politiku zaměřenou na podporu národních jazyků a identit. V Lotyšsku a Estonsku se testy jazykových znalostí staly předpokladem pro udělení občanství, což vedlo k tomu, že část rusky mluvící populace zůstala bez občanství.
Tento status ovšem omezuje jejich politickou účast a přístup k určitým sociálním službám. Další odpor a kritiku mezinárodních organizací pro lidská práva přineslo rozhodnutí Lotyšska ukončit výuku v ruském jazyce do roku 2025.
Komunity proto udržují jazykové a kulturní vazby na Rusko, což ovlivňuje jejich konzumaci médií a politiky. A obavy pobaltských států vyvolává ruská doktrína „ochrany krajanů v zahraničí“, podle které si Moskva deklaruje právo zasahovat, jestliže se domnívá, že jsou práva ruských občanů v zahraničí porušovaná.
Nyní ale budeme svědky úplně jiných akcí, než je invaze, varuje Hellenberg. Budou to nenápadné sabotáže, jež provedou Ruskem najatí jedinci. Bude to například poničení potrubí, blokády logistických uzlů, dopravních tras, elektráren, požáry obchodních center.
Vycvičí jednorázové útočníky
Rusko najme a vycvičí takzvané jednorázové útočníky, kteří se budou rekrutovat z řad zločinců, migrantů, místních obyvatel bez volebního práva a podobně. Za akci dostanou zaplaceno několik stovek nebo až několik tisíc dolarů. V případě, že jsou dopadeni, lze akce navléknout na vandalismus, nikoliv protistátní akci.
Příležitostí pro významnější sabotáže je poškození rozvoden, podmořských kabelů a dopravní infrastruktury. Výsledkem může být odstávka elektráren, letišť či hraničních přechodů.
Hellenberg tvrdí, že mobilizace civilistů umožňuje Rusku zesílit hrozby bez otevřeného vojenského konfliktu. Sabotážní akce mohou vytvořit politický tlak na vlády, a to zejména během krizí.
Místní bezpečnostní složky musí tyto hrozby rozpoznat a své lidi vyškolit tak, aby byli schopni tyto mimořádné situace vyřešit. „Nepřítel již dorazil, není čas na integrační proces, ale na rychlou reakci a možné zvládání následků,“ varuje Hellenberger.
