Článek
Eskalace není souhrou nešťastných náhod, ale ukázkou nové íránské strategie. Předseda íránského parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf otevřeně prohlásil, že Írán musí současně používat vojenské akce a diplomacii, kdy vojenská akce vytvoří podmínky příznivé pro režim. Diplomacie má následně přinést „právní, politické a ekonomické výsledky“.
„Hrozbou útoku a přerušením jednání zabráníme Izraeli v útoku na Bejrút a samotným útokem ukážeme, že se nebojíme přerušení jednání. Výsledkem bude, že budou nuceni ustoupit a my prosadíme své právo,“ popsal přístup podle agentury FARS.
Pokud se budou za diplomacii považovat pouze rozhovory za zavřenými dveřmi a úsměvy, znamená to podle něj selhání od samého začátku. „Jestliže však budeme spoléhat pouze na vojenské operace a válku, nebudeme schopni plně bránit svá práva,“ dodal.
Tuto taktiku lze už vidět v otázce Hormuzského průlivu. Protože se ho Íránu podařilo zablokovat, chce nad ním navzdory mezinárodnímu právu získat svrchovanost a míní v něm dál vybírat tzv. pojistky na bezpečné proplutí - tedy výpalné. Za jednu loď činí 1,5 až dva miliony dolarů.
Podobně se vyjádřil i ministr zahraničních věcí Abbás Arakčí, když na síti X napsal: „Zahraniční síly v blízkosti našeho území jsou pod neustálou hrozbou kvůli možnosti vlastních lidských chyb, obyčejných nehod, ale i kvůli možnosti, že se ocitnou v přestřelce. Kvůli snížení rizika je pro ně nejlepší, aby odešly.“
Arakčí sice nejmenoval, čí mezinárodní síly má na mysli, ale pohrozil: „Upřednostňujeme jazyk diplomacie, ale mluvíme i jinými jazyky.“
Írán přitom počítá s tím, že Spojené státy nechtějí přistoupit k rozsáhlým válečným operacím. Tu ale nechce žádný z aktérů - včetně Íránu, uvádí v analýze režimní web Nour News. Podle něj vojenské akce všichni využívají ke zlepšení své politické a diplomatické pozice. Ve své analýze počítá s tím, že zájmy Izraele a USA jsou různé a že Izrael může sabotovat americko-íránská jednání.
