Z cílů českého školství vypadla snaha o vzdělanost, tvrdí učitelka a členka školského výboru

Po soukromé praxi lektorky a tlumočnice po dobu 15 let jsem strávila nejkrásnější roky svého profesního života jako učitelka angličtiny na druhém stupni základní školy. Obecně soudím, že pokud chce člověk pochopit problémy školství, pak je musí znát nejprve jako žák a student, poté jako rodič a zároveň také jako kantor.

Z každého pohledu totiž problémy vnímáte jinak – a vidíte jiné. Samotné učení je pak největší školou. Mám ovšem štěstí, protože můj obor – angličtina – děti baví, vidí v angličtině smysl a chtějí se ji učit.

V politice se vlastně pohybuji celý život, minimálně od podpisu Několika vět v roce 1989 (Petice kritizující komunistický režim, vypracovaná hnutím Charta 77 a zveřejněná 29. června 1989. Ač Několik vět nevybízelo ke změně vlády ani nezpochybňovalo ústavně danou vedoucí úlohu KSČ, stát proti tomu neúčinně vedl protikampaň -– pozn. red.).

Studovala jsem tehdy sice teprve na gymnáziu, bylo nám však jasné, že jen sedět a mlčet už nemáme právo. Můj otec byl jedním ze spoluzakladatelů ODS v Olomouci, já sama jsem členkou strany od roku 2009.

Moje první kandidatura do Sněmovny v roce 2013 byla spíše jen gestem podpory celé kandidátce – kandidovala jsem z nevolitelného 14. místa, ale voliči mě k mému překvapení a pokornému úžasu vykroužkovali o deset míst výše. Strana nicméně měla v Olomouckém kraji jen jeden mandát.

Před minulými volbami jsem dlouho váhala, zda mi Sněmovna stojí za to, abych se pedagogické praxe, byť jen na čas, zřekla. Zdálo se mi však, že je to jediná cesta, jak problémy pouze nepojmenovávat, ale také řešit.

Jako členka podvýboru pro regionální školství se zaměřuji především na základní a střední školy. Můj hlavní cíl je jediný: zbavit ředitele, učitele a rodiče nesmyslných překážek, které je odvádějí od výuky a jen jim házejí klacky pod nohy.

Konkrétně je mým cílem změna nesmyslného školského zákona, který zavedl inkluzi, takzvanou pamlskovou vyhlášku či povinný rok školky.

Naše školství trpí dvěma zly: neustálým tlakem, permanentními reformami a nekonečnými „skvělými nápady“ z ministerstva, rovněž tlakem horlivých aktivistů, kteří sice neumějí a nechtějí učit, ale pochopili, jak se mohou přesto ve školství prosadit.

Když se podíváte na oficiální cíle našeho školství, zjistíte, že z nich naprosto vypadla snaha o vzdělanost. Hlavním úkolem škol přece musí být triviálka – naučit všechny děti číst, psát a počítat, a pak, v pozdějších ročnících, spolu s nimi objevovat nashromážděné bohatství znalostí našich předchůdců.

Pokud má nová generace něco nového objevit, někam dále nás posunout, musí nejprve dobře znát základy biologie a chemie, rozumět podstatě fyziky a matematiky, mít úctu k mateřštině a literatuře, chtít chápat své dějiny.

Místo toho má naše školství vést naše děti k „rozvoji kompetencí“. Opravdu a upřímně považuji za pitomost, aby úkolem školy bylo „vybavit žáky souborem klíčových kompetencí“, jak se po učitelích chce, notabene jedná-li se o kompetence „komunikativní, personální, občanské a pracovní“. Vždyť je to nebetyčná hloupost!

Školy mají a musejí děti vzdělávat – a já dodávám, že i vychovávat. Dobrý kantor, který je pro děti vzorem a hrdinou, ovlivní naše vlastní chování na celý život.

Stále ještě nastupují do škol kantoři, kteří učí, protože toto řemeslo milují. Na každé škole někdo takový je. Učitel, který připravuje výuku do deseti večer a pak do půlnoci opravuje diktáty nebo slohovky, kantor, který děti umí strhnout k touze poznávat, ptát se, pátrat.

Obrovským kladem či spíše vkladem jsou také naši žáci a jejich rodiče. Mají neskutečné úspěchy na mezinárodních olympiádách, podílejí se na výzkumných projektech, pracují v laboratořích už od střední školy.

Právě systém oborových soutěží je skvěle propracovaný, taková Středoškolská odborná činnost je fantastickým příkladem práce se studenty. Sama jsem se jí kdysi zúčastnila. Přitom všichni (od učitelů přes porotce až po organizátory) ji dělají už 40 let de facto neziskově, v rámci svého volného času.

Samozřejmě souhlasím! Každá rozumná společnost musí chtít, aby dítě mohlo být co nejdéle s maminkou. Je to nezbytné pro jeho dušičku, ale i pro poznávání světa, pro prvotní učení se.

Místo školkové povinnosti tak musíme spíše vyřešit problém maminek, které si z finančních důvodů nemohou dovolit se svým dítětem doma zůstat. To vnímám jako velice palčivé a důležité.

Od počátku s inkluzí nesouhlasím, od počátku s ní bojuji a vytrvám, dokud tuto nebetyčnou hloupost nezrušíme.

Nejvíce mě ovšem štve inkluzivní lež: inkluze se nám servírovala jako pomoc pro znevýhodněné děti, tedy třeba děti slabozraké, na vozíčku a podobně. Ti však s inkluzí nemají zhola nic společného. Inkluze se týká dětí s mentálním postižením, pro které je začlenění do klasické třídy utrpením. Svým způsobem je celá slavná inkluze nelidský, krutý koncept – nechápu, jak může být vůbec tolerován.

Petr Fiala připravoval inkluzi ve zcela jiném rozsahu a se zcela jiným účelem, jeho návrh neměl s podobou zákona od Kateřiny Valachové (ČSSD) společného naprosto nic.

Děti už dnes tráví neskutečné množství hodin mimo školu nejrůznějšími projekty. Tam, kde běžně na konci roku psali do třídnice 120. hodinu češtiny, dnes s bídou odučí hodin 90.

Dílny a pozemky jsou důležité pro rozvoj manuálních schopností, ale mohou být součástí práce ve školních družinách či kroužků. Škola jako taková má vést ke vzdělávání člověka, nikoli půdy.

Nedělejme z technologií zlaté tele. Jako učitelka vím, že děti stejně tisíckrát více těšilo, když jsem jim v hodině něco přečetla nebo vyprávěla, než když jsem jim to samé pustila z přehrávače. Kompetence ke klikání na notebooku nebo tabletu? Ale jděte. Látku si dítě stejně musí tak trochu „osahat“, kružnici narýsovat pěkně pomocí kružítka, Temži najít prstem na mapě, buňku si prohlédnout pod mikroskopem. Nepřeceňujme digitální technologie, vážně nejsou všelékem.

A co se mediální výchovy týče, obávám se, že by byla jen jinou formou politického školení mužstva. Zvolila by se jediná správná ideologie a ta by se dětem předávala. Nechme tuto výchovu v rukou rodiny a nepleťme politiku znovu do školy. Vždyť i kvůli tomu jsem v roce ’89 těch Několik vět podepisovala…

Ano, jsem – ale jen v případě, že se maturitě vrátí její původní význam, že skutečně bude certifikátem kvality a vysvědčením dospělosti. Maturita v současnosti je natolik nešťastně nastavená, že jakýkoli zásah do ní znamená pro kantory i děti jen další obrovské problémy.