Článek
Základem objevu, který byl letos v lednu publikován v prestižním odborném časopise Journal of Anatomy, je neúplná, ale přesto velmi cenná lebka kožnatkovité želvy nalezená u polské obce Zwierzyniec. Její stáří bylo odhadnuto na 12 milionů let.
Pomocí počítačové tomografie se vědcům podařilo určit, že lebka patřila druhu Trionyx cf. vindobonensis. Její tvar prozrazuje, jak dokonale byly tyto želvy přizpůsobeny životu ve vodě. Prodloužené nosní otvory a zesílené oční jamky svědčí o výborném zraku pod hladinou, zatímco celkově lehká stavba lebky umožňovala rychlý a obratný pohyb.
Digitalizovaná fosilie lebky druhu Trionyx cf. Vindobonensis – a) pohled shora, b) pohled zespodu lebky
Detailní analýza zároveň poskytla možnost srovnání s dalšími evropskými fosiliemi a otevřela cestu k širším závěrům o vývoji a rozšíření těchto plazů.
Kožnatkovití
Kožnatkovité želvy, odborně Trionychidae, jsou skupinou vodních želv s charakteristickým měkkým krunýřem a plochým tělem.
Tyto znaky nejsou náhodné. Představují dokonalé přizpůsobení životu ve sladkých i brakických vodách, kde se tyto želvy pohybují s mimořádnou obratností.
Právě schopnost přizpůsobit se různým vodním prostředím je jedním z důvodů, proč kožnatkovité želvy přežily po miliony let bez zásadních změn. Dnes obývají zejména teplé oblasti Afriky, Asie a Severní Ameriky.
Když se střetly dvě vývojové větve
Po desetiletí paleontologové vycházeli z představy, že Evropa byla v miocénu rozdělena na dvě oblasti s odlišnou populací želv. „Pracovali jsme s modelem, podle kterého byla Evropa rozdělena na jižní a západní část, kde se měl vyskytovat rod Trionyx, zatímco střední a východní Evropu měl obývat rod Rafetus. Ostatně Rafetus bohemicus je dobře známý druh popsaný právě z Česka, konkrétně z lokality Břešťany u Bíliny. Nový nález z Polska však tuto teorii vyvrací,“ uvedl v tiskové zprávě Akademie věd ČR Milan Chroust.
Přítomnost rodu Trionyx hluboko ve střední Evropě naznačuje, že hranice mezi oběma oblastmi nebyla tak ostrá, jak se dříve předpokládalo. Podle vědců se tak oblasti výskytu obou rodů spíše překrývaly a vytvářely dynamickou zónu, kde spolu jednotlivé linie dlouhodobě soupeřily o životní prostor.
Miocén
Miocén je geologické období mladších třetihor, které začalo před zhruba 23 miliony let a skončilo přibližně před 5,3 miliony let.
Na jeho počátku panovalo na Zemi teplé a vlhké klima. V Evropě tehdy převládaly subtropické až tropické podmínky, které poskytovaly ideální prostředí pro řadu teplomilných rostlin a živočichů.
V závěru miocénu se začalo klima postupně ochlazovat. Antarktida se trvale pokryla ledem, klesla hladina světových oceánů a v Evropě se prosadily mírnější klimatické poměry. Teplomilné druhy byly postupně vytlačeny směrem na jih či východ a mnohé z nich z evropské přírody zcela vymizely.
Nenápadný objev s velkým dopadem
Ačkoliv jde „jen“ o jednu fosilii, její význam je zásadní. Nález dokládá, že i po skončení nejteplejší fáze miocénu zůstávaly ve střední Evropě podmínky natolik příznivé, aby zde mohly přežívat a prosperovat druhy typické pro tropické oblasti.
Mezinárodní tým paleontologů při výzkumu v jižním Polsku. Vědci na fotografii hledají zkameněliny pomocí sít.
Pro českou paleontologii má objev ještě další přínos. Zasazuje místní nálezy do širšího evropského kontextu a potvrzuje, že střední Evropa byla v miocénu mnohem pestřejším a proměnlivějším prostředím, než jsme si ještě donedávna mysleli.
Obec Zwierzyniec v jižním Polsku, kde byla fosilie želví lebky nalezena.