Sochy na Velikonočním ostrově: Nová studie přináší další důkazy, že na svá místa „dokráčely“

K důmyslnému pohybu, který připomínal „chůzi“, byla potřeba jen malá skupina lidí, několik lan a znalost fyzikálních principů.

Původní obyvatelé Velikonočního ostrova vytvořili moai mezi 13. a 16. stoletím. Většina soch zobrazuje lidskou hlavu s krátkým trupem, dlouhým nosem, výraznou bradou, obočím a často i s protaženými ušními lalůčky.

Jejich výška se obvykle pohybuje mezi třemi až šesti metry, ale největší nalezený exemplář měří téměř 10 metrů a váží přes 80 tun. Celkem bylo na ostrově objeveno více než 900 moai, z nichž mnohé zůstaly v kamenolomu Rano Raraku, odkud pocházejí.

Po dokončení byly sochy přemisťovány na různá místa ostrova, kde měly důležitý náboženský a společenský význam. Ztělesňovaly významné předky a náčelníky, kteří po smrti chránili své potomky a zajišťovali prosperitu celé komunity.

Způsob, jakým byly moai transportovány, patří k největším archeologickým záhadám. Dlouho se všeobecně věřilo, že byly taženy v horizontální poloze na dřevěných saních nebo kládách.

Archeologové Carl Lipo z Binghamton University a Terry Hunt z University of Arizona ale již několik let prosazují teorii, že sochy se mohly pohybovat zcela jinak – kývavým pohybem ze strany na stranu, jako kdyby „kráčely“.

Se stejnou myšlenkou vertikálního pohybu přišel již před více než čtyřiceti lety i český experimentální archeolog Pavel Pavel. V roce 1986 dokonce provedl na Velikonočním ostrově pokus, kterého se účastnil i slavný norský mořeplavec a dobrodruh Thor Heyerdahl.

Podle týmu z Binghamton University hrály klíčovou roli nejen lana a vertikální poloha sochy, ale též tzv. moai cesty. Tato soustava stezek, dlouhá desítky kilometrů, pokrývá velkou část ostrova.

Cesty široké až 4,5 metru měly konkávní (vydutý) profil připomínající mělkou mísu. Právě tento tvar podle vědců pomáhal udržet kývavě se pohybující sochy v rovnováze a bránil jejich pádu. V některých oblastech se cesty překrývaly nebo běžely paralelně, což naznačuje, že byly budovány postupně pro každou sochu zvlášť.

V místech, kde se sochy během transportu převrhly, objevili archeologové stopy pokusů o jejich opětovné vztyčení. I to je důkazem, že dávní obyvatelé ostrova věděli, že moai se nejlépe přesouvají ve vzpřímené poloze.

Nová studie publikovaná letos v říjnu v odborném časopise Journal of Archaeological Science přinesla nejen přesvědčivé důkazy podložené fyzikou, ale zároveň analyzuje i původní teorii Pavla Pavla.

Podle autorů studie Pavlova demonstrace ve své době nevedla k širokému přijetí hypotézy o „chůzi“, protože k potřebnému naklonění sochy bylo stále zapotřebí obrovské úsilí, což vedlo spíše ke „kroutivému“ pohybu než k efektivnímu pohybu vpřed, a i za ideálních podmínek by se tak velké sochy posunuly pouze o 100 metrů za den.

Carl Lipo a Terry Hunt tvrdí, že je to proto, že Pavel i další, kteří se později pokusili jeho pokusy zopakovat, použili pro terénní testy nesprávný typ soch – konkrétně moai postavené na platformách ahu, které již byly upraveny pro vertikální stabilitu, a nikoli sochy určené pro přepravu, jejichž tvar je vhodnější pro vertikální transport.

Vědci se zaměřili na 62 soch umístěných podél moai cest, které vypadají, jako by byly opuštěny uprostřed „chůze“. Zjistili, že ve srovnání s moai umístěnými na ahu mají mnohem širší základnu ve tvaru písmene D a mírný náklon vpřed o pět až 15 stupňů. Právě tyto detaily umožňovaly plynulý pohyb vpřed. Poté, co sochy dorazily na své příslušné platformy, byla část skály ze spodní části odříznuta, aby se odstranilo naklonění.

Experiment znázorňující, jakým způsobem obyvatelé Velikonočního ostrova rozpohybovali slavné sochy moai

„Pavel si zaslouží uznání za to, že bral vážně ústní tradice Rapa Nui a zpochybnil převládající předpoklad horizontální přepravy, což mu ale vyneslo posměch ze strany etablovaných vědců. Jeho experimenty naznačily, že vertikální přeprava byla proveditelná a v souladu s kulturní pamětí. Naše studie z tohoto předpokladu vychází a ukazuje, že dávní obyvatelé Velikonočního ostrova sochy záměrně navrhovali tak, aby mohly chodit,“ uvedli Lipo a Hunt pro technologický zpravodajský web Ars Technica.

Lipo a Hunt již dříve otestovali „teorii chůze“ na menších modelech, ale nyní se rozhodli zjistit, jak by vše fungovalo u větších soch. Pro účely studie tak postavili repliku moai o hmotnosti 4,35 tuny.

S pomocí 18 osob a několika provazů dokázali sochu překvapivě snadno rozpohybovat. Tři skupiny účastníků střídavě tahaly lana na bocích a zadní straně, čímž se moai nakláněla z jedné strany na druhou a zároveň se posouvala vpřed – krůček po krůčku podobným způsobem, jako se pohybují tučňáci.

Výsledek překvapil i samotné vědce, replika urazila 100 metrů za pouhých 40 minut.

Profesor Lipo k tomu pro deník Daily Mail dodal: „Jakmile se socha dá do pohybu, není to vůbec těžké. Lidé ji táhnou doslova jednou rukou.“

Příslušný způsob přepravy využívá fyzikální principy hybnosti a gravitace. Po počátečním impulzu, který je nejnáročnější, se socha díky svému tvaru pohybuje dál téměř sama, zatímco konkávní tvar cesty ji udržuje v rovnováze. Experiment tak potvrdil, že nebylo potřeba stovek lidí ani složitých konstrukcí, stačila koordinace a porozumění fyzice.

„Z fyzikálního hlediska vše dává naprostý smysl. U větších soch tento princip dokonce funguje ještě lépe díky jejich proporční stabilitě,“ doplnil profesor Lipo pro web SciTechDaily.

Po desetiletí kolovaly teorie o mimozemšťanech či dřevěných saních, jejichž stavba údajně způsobila odlesnění ostrova. Ústní tradice na Rapa Nui, jak Velikonoční ostrov nazývají domorodí obyvatelé, přitom už dávno vyprávěla o sochách, které „kráčely“ z lomu na svá místa – a moderní věda nyní tuto metaforu potvrzuje. Onou ústní tradicí se inspiroval právě i Pavel Pavel.

Rozluštění tajemství pohybu moai tak není jen archeologickým objevem. Je také rehabilitací kultury Rapa Nui, která byla často neprávem vnímána jako primitivní. Nové poznatky ji naopak ukazují jako mimořádně schopnou civilizaci, která díky své vynalézavosti dokázala zvládnout úkol, který i dnes budí respekt.

Novinky nedávno informovaly též o jiném novém výzkumu, který zpochybnil široce rozšířenou představu o izolaci Velikonočního ostrova. Vědci zjistili, že zdejší civilizace se nevyvíjela zdaleka tak osamoceně, jak se předpokládalo.