Článek
Dlouho se mělo za to, že úspěch Sumeru spočíval ve vybudování rozsáhlých kanálů napájených vodou z Eufratu a Tigridu.
Záhada hojnosti bez zavlažovacích kanálů
Archeologové se ale už dlouho zabývají otázkou, jak mohli Sumerové kolem roku 3500 př. n. l. produkovat tolik obilí, že uživili tisíce obyvatel měst, jako byly Uruk či Lagaš, když složité zavlažovací systémy vznikly až o několik století později.
Nový výzkum publikovaný letos v srpnu v odborném časopise PLOS One nabízí překvapivou možnou odpověď: přílivové zavlažování.
Analýza satelitních snímků společně s paleoenvironmentálními daty získanými z geologických vrtů z lokality starověkého Lagaše odhalila, že oblast, kde se zrodily rané sumerské komunity, byla kdysi velmi odlišná od dnešní pouště.
Moře, které přinášelo sladkou vodu
Před zhruba 7000 až 5000 lety zasahoval Perský záliv mnohem dále do vnitrozemí než dnes. Přílivová vlna tehdy dvakrát denně pronikala hluboko do dolních toků Eufratu a Tigridu. Mořská voda sice byla slaná, ale její tlak zvedal hladinu a „vtlačoval“ i sladkou říční vodu až 200 kilometrů do vnitrozemí.
Mapa mezopotámské nížiny (černá přerušovaná čára). Červený bod označuje geologický vrt v místě starověkého Lagaše, v němž byly nalezeny mořské sedimenty.
Během přílivu tato voda přirozeně zalévala přilehlá pole i datlové háje. Když nastal odliv, hladina klesla a voda se sama vracela zpět do hlavních toků. Tento cyklus fungoval jako přirozený čisticí mechanismus, který proplachoval půdu, odváděl soli a obnovoval vláhu bez nutnosti složitých lidských zásahů.
Přílivové zavlažování poskytovalo podle autorů studie obyvatelům Mezopotámie stabilní zdroj potravy bez nutnosti obrovské pracovní síly či centrální organizace. Mimořádná zemědělská produktivita umožnila nejen růst populace, ale i vznik specializovaných řemesel, obchodu či administrativy.
„Naše výsledky ukazují, že Sumer byl doslova i kulturně postaven na rytmech vody,“ uvedl pro vědecký portál Phys.org Liviu Giosan, který je jedním z hlavních autorů studie.
Když moře ustoupilo
Příroda se však nikdy nezastaví. Jak řeky přinášely sedimenty, delta Eufratu a Tigridu se postupně rozrůstala do Perského zálivu. Pobřeží se posouvalo dál na jih a mořský příliv ztrácel svůj dosah.
Přílivové vlny se přestaly dostávat do vnitrozemí a přírodní zavlažovací systém zkolaboval.
Pohled na zmenšující se Perský záliv před přibližně 6000 lety a 4000 lety. Zelenou barvou jsou znázorněny zóny ovlivňované přílivem a odlivem.
Tento zlom, který zřejmě nastal přibližně před 4500 lety, měl dramatické následky. Bez přílivové vody začala půda rychle vysychat a zasolovat se. Zemědělství upadalo, úroda klesala a kdysi samoregulační systém se stal zdrojem ekonomické krize.
Od daru moře k říčnímu otroctví
Kolaps přírodní rovnováhy donutil sumerské zemědělce k zásadní změně. Museli začít budovat složité říční kanály, přehrady a hráze, aby si zajistili vodu. Tak vznikly první centrálně řízené zavlažovací projekty, které vyžadovaly koordinaci tisíců lidí, plánování i byrokratickou správu.
Právě tato nutnost kolektivní organizace vedla k posílení moci kněžských a královských elit, ke vzniku městských států, a nakonec i k rozvoji písma, protože vedení záznamů o vodě, úrodě a daních se stalo životně důležité.