Nejstarší mumie na světě nepocházejí z Egypta ani Chile, ale z Asie

Zdejší lovci a sběrači praktikovali mumifikaci kouřem již před 10 000 až 12 000 lety.

Dlouho se předpokládalo, že mumifikace, jako sofistikovaný pohřební rituál, vznikla ve starověkém Egyptě před přibližně 4500 lety nebo u kultury Chinchorro v Jižní Americe před zhruba 7000 lety.

Nový výzkum publikovaný v prestižním odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) však ukazuje, že lidé v oblastech dnešního Vietnamu, Thajska, Filipín, Malajsie a Indonésie používali záměrnou konzervaci těl již mnohem dříve.

Radiokarbonové datování vzorků kostí pocházejících z 54 hrobů v 11 různých archeologických lokalitách odhalilo, že nejstarší zkoumané pozůstatky jsou z období před 10 000 až 12 000 lety.

K další analýze byly použity nedestruktivní metody, například rentgenová difrakce a infračervená spektroskopie, které objasnily, že zabarvení kostí nebylo způsobeno kremací, ale vystavením kouři v prostředí s nízkým obsahem kyslíku.

Na rozdíl od egyptských mumií, které procházely složitým procesem balzamování a odstraňování orgánů, byla v Asii používána metoda mnohem jednodušší – tzv. kouřová mumifikace.

Těla byla svázána do skrčené polohy a několik týdnů vystavena kouři ze žhavých uhlíků, nikoli přímému ohni. Kouř obsahující fenoly a další antibakteriální látky těla vysušil a zároveň ochránil před bakteriemi a hmyzem.

„Vytvoření mumie za pomoci kouře vyžadovalo přibližně tři měsíce nepřetržité péče ze strany rodiny nebo členů komunity,“ uvedla podle australského serveru ABC Hsiao-chun Hung, hlavní autorka výzkumu, která působí na Australské národní univerzitě.

K mumifikaci pravděpodobně docházelo v jeskyních, které díky suchému prostředí a omezenému přístupu kyslíku poskytovaly ideální podmínky.

Přesný původ kouřové mumifikace zůstává záhadou. Některé teorie naznačují, že se tato technika mohla vyvinout z postupů používaných při konzervaci masa.

Nalezené mumie byly často uloženy v polohách připomínajících pozici plodu nebo ve dřepu, což naznačuje hluboký význam posmrtných rituálů. Některé hroby obsahovaly předměty, jako korálky či nástroje, svědčící o víře v posmrtný život.

Ačkoli se do dnešní doby dochovaly jen kosti, vědci se domnívají, že kouřová mumifikace mohla na určitou dobu uchovat i měkké tkáně. Vlhké a teplé klima jihovýchodní Asie však dlouhodobé zachování znemožnilo.

Podobnou pohřební praxi lze najít i dnes, například kmeny Dani a Pumo v indonéské provincii Papua těla zesnulých svazují a pomalu suší nad mírným ohněm.

„Tyto současné praktiky nám pomáhají lépe pochopit prehistorické techniky,“ sdělili autoři studie. Podle odborníků jde o pokračování tradice, kterou do této oblasti před dávnými časy přinesli migrující lidé.

Tento objev zásadně mění pohled na dějiny pohřebních rituálů. Ukazuje, že péče o mrtvé nebyla výsadou velkých civilizací, ale existovala už mezi dávnými lovci a sběrači. To vyžadovalo nejen abstraktní myšlení, ale i pevné sociální vazby a technické znalosti.

Tyto mumie ukazují, že lidé už před 10 000 lety přemýšleli o smrti a posmrtném životě způsobem, který přesahuje pouhé biologické přežití. „Vystavování zemřelých kouři mělo pravděpodobně určitý duchovní nebo kulturní význam, který daleko přesahoval pouhé zpomalení rozkladu,“ konstatovala Hsiao-chun Hung pro web Live Science.

Objev kromě zpochybnění dosavadních představ o původu mumifikace otevírá také otázky o možných kulturních kontaktech mezi asijskými komunitami a dalšími částmi světa.