Ledová paní z Altaje: Tajemství potetované princezny Ukok

Před více než 2500 lety byla v zasněžených výšinách ruské části pohoří Altaj na Sibiři pohřbena žena. Její tělo, uložené v ledem chráněné mohyle pazyrycké kultury, bylo nalezeno v pozoruhodném stavu, a to včetně zachovalých tetování. Díky moderním badatelským metodám nyní vědci nahlížejí na její kůži jako na knihu, do které minulost zapsala obrazový příběh.

Zmíněná mumie byla objevena roku 1993 na Ukokské náhorní plošině (oblast Altaje, blízko hranice s Mongolskem). Přezdívá se jí „Altajská princezna“, „Sibiřská ledová princezna“ nebo „princeznu Ukok“.

Pomocí digitální infračervené fotografie a 3D modelace se mezinárodnímu týmu odborníků pracujícímu v petrohradském muzeu Ermitáž podařilo odhalit desítky detailů, které při předchozích zkoumáních zůstaly neviditelné. Nejnovější analýza provedená archeology i tatéry ukázala, že žena měla propracované zvířecí motivy na rukou a předloktích, včetně stylizovaných jelenů, ptáků, kočkovitých šelem a symbolických znaků.

„Tyto poznatky jasně ukazují, jak mimořádně vyspělí a sofistikovaní tito lidé byli,“ uvedl podle zpravodajské stanice BBC hlavní autor studie Gino Caspari ze Společnosti Maxe Plancka pro geoantropologii a Univerzity v Bernu.

Zajímavý je kontrast mezi oběma pažemi. Zatímco levá nese jednodušší motivy bez propracovaného perspektivního zobrazení, pravá předloktí zdobí výrazně komplexnější kompozice. Tetování zde bylo rozvrženo s ohledem na tvary těla, s využitím perspektivy a precizního liniového vedení.

To napovídá, že na těle pracovaly dvě různé osoby – nebo jeden tatér ve dvou různých obdobích své praxe.

Takto vypadalo tehdejší tetování.

Analýza navíc ukázala, že k aplikaci byly použity různé nástroje, včetně vícero hrotů pro silnější linie a jednohrotových nástrojů pro jemné detaily.

Vědci nezaměřili svou pozornost pouze na jednu mumii, detailní analýzy byly provedeny na sedmi dochovaných tělech z období rané doby železné v oblasti jižní Sibiře. Každé z nich neslo tetování různých motivů, od jednoduchých symbolů až po složité kompozice zvířat. Tato srovnání umožnila badatelům rozpoznat různé styly, techniky i úroveň řemeslné zručnosti jednotlivých tatérů napříč lokalitami i časy.

Pigmenty byly pravděpodobně vyráběny z uhlíkových složek, tedy ze sazí nebo rostlinného popela. I když se v jiných částech Eurasie dochovaly předměty, které by mohly být dávnými tetovacími jehlami, přímé doklady o nástrojích z oblasti Altaje chybí.

Metoda, kterou byla tetování aplikována, odpovídá technice tzv. ručního bodání, nikoli podkožního vpravení pigmentu či řezání. Tyto alternativní techniky však zde nebyly prokázány.

Pozoruhodné je i to, že tetování byla při přípravě těla na pohřeb částečně porušena sešitými ranami, doplňuje server CNN.

V jiných kulturách by bylo považováno za svatokrádež poškodit tetování důležitá pro přechod duše do posmrtného světa. U Pazyryků se však zdá, že symbolika tetování hrála svou roli výhradně za života – byla součástí identity, statusu, nebo dokonce osobního vyprávění nositele.

Z širšího kulturního pohledu je fascinující, že se tetování u Pazyryků objevovalo napříč pohlavími a věkovými skupinami.

Archeologové podle studie zveřejněné minulý týden identifikovali sedm mumií z doby železné, které vykazují stopy tetování: „od dvacetiletého mladíka až po šedesátiletého starce“. Některé z těchto mumií byly známy již dříve, ale až nyní byly znovu analyzovány.

To naznačuje, že šlo o běžnou společenskou normu, nikoli výsadu elit. Zároveň však styl i umělecká úroveň motivů naznačují vysokou míru odbornosti a pravděpodobně i status tetovacích mistrů v komunitě. V této dávné kultuře stepních jezdců tak tělo nebylo jen nositelem síly, ale i nositelem sdělení.

Nově získaná data každopádně nejen mění naše porozumění tetování jako prastaré formě umění, ale vnášejí do archeologie lidský rozměr. Ukazují, že za každým obrazem je ruka tvůrce, volba nástroje a tělo, na němž se kulturní dědictví stává doslova součástí kůže.

Tento výzkum tak není jen technickým úspěchem. Je i důkazem, že dávné stepi Sibiře nebyly pouhou prázdnou krajinou, ale místem komplexního, esteticky i duchovně bohatého života.