Článek
Připomínáme si deset let od vzniku Pařížské dohody. V roce 2015 se zdálo, že se planeta do konce století oteplí o čtyři až pět stupňů, dnes směřujeme k oteplení pod tři stupně a je v našich silách dostat se až na méně než dva a půl…
Pojďme si říct, co ta čísla znamenají. Těch čtyři až pět stupňů by bylo naprosto devastačních. Je to zhruba rozdíl mezi dobou ledovou a dneškem. Důsledky by byly srovnatelné s omezenou jadernou válkou. Ve velkých oblastech se stovkami milionů lidí by se nedalo žít.
Teď jsme na tom lépe, ale problém je, že i ty dva až tři stupně jsou strašně moc. Přes tuto hranici se totiž globální teplota nedostala za poslední miliony let. Zároveň víme, že existují body zlomu, které mohou způsobit kolapsy, jaké si zatím ani neumíme představit. Můžou se spustit procesy, které už nebudeme schopni zastavit.
Navíc klimatické modely pracují se středními hodnotami a jsou tam značné nejistoty, takže se reálné oteplení oproti odhadům může klidně lišit třeba o jeden stupeň. Je tedy rozumné mít nějakou rezervu.
Máme přesto důvod k opatrnému optimismu?
Spousta věcí se povedla, ovšem pořád se pohybujeme na hraně nepřijatelného nebezpečí. Navíc vidíme, že moci se ujímají nebezpeční demagogové a popírači vědy, často podporovaní fosilním průmyslem nebo přímo fosilními státy, které vedou informační války. Hrozí tedy, že i ty už zavedené kroky na cestě ke klimaticky bezpečné ekonomice se budou rušit.
Zkusím tedy ještě jednu dobrou zprávu – proměňuje se globální systém výroby energie. Podle odhadů už před rokem 2030 začne klesat spotřeba fosilních paliv, náklady na produkci „čisté energie“ rychle klesají a celosvětově stoupají investice do její výroby.
Ano, ve světě existuje i dost pozitivních trendů. V Číně poslední rok a půl mírně klesají emise – což se sice již několikrát v posledních desetiletích stalo, dnes to ovšem poprvé není kvůli propadu poptávky, ale díky masivnímu nástupu nízkouhlíkových technologií a strukturálním změnám čínské ekonomiky.
My jsme je dlouho přehlíželi, protože Čína pořád staví uhelné elektrárny, jenže ona té masivní spotřeby uhlí využila k vývoji technologií a kapacit schopných produkovat energie z obnovitelných zdrojů. Proto teď spotřeba uhlí v čínské energetice klesá a Peking inkasuje obří příjmy z vývozu solárních panelů, větrných elektráren, baterií i elektromobilů do celého světa. Průmysl navázaný na dekarbonizaci v tuto chvíli představuje už zhruba desetinu čínského hospodářského výkonu.
Výzkumy navíc ukazují, že obnovitelné zdroje se leckde začínají vyplácet i bez dotací. Ve chvíli, kdy se přes tenhle bod zvratu dostaneme ve velkém, začnou mít fosilní paliva ekonomický problém.
Ale?
Státy spojené s jejich produkcí mají nejenom ekonomickou, ale i velkou politickou sílu, takže jsou schopné ten přerod zpomalovat pomocí lobbování nebo dezinformačních kampaní.
V USA se rozjíždí masivní boj proti větrným elektrárnám opřený o teorii, že zabíjejí velryby. U nás se zase šíří teze, že rozprašují mikroplasty a způsobují rakovinu. V případě velryb se samozřejmě jedná o naprostý výmysl; jindy argumenty můžou vycházet z reálného základu, jen jsou absurdně přefouklé a ignorují, že spalování uhlí přináší škody daleko drastičtější.
Jak jste zmínil, tahounem industriální dekarbonizace je dnes Čína, pozitivní změny v tomto směru hlásí také Indie i další velké země globálního Jihu – Pákistán, Indonésie nebo Brazílie. Keňa či Paraguay už dnes získávají všechnu elektřinu z obnovitelných zdrojů. Sledujeme přesun geopolitického těžiště světa?
Ano, energetika je s geopolitikou silně spojena a skutečně myslím, že vidíme velké změny, jejichž dopady si málo uvědomujeme. Právě Čína představuje zajímavý příklad. Očividně vsadila na to, že nízkouhlíkové zdroje budou ropou 21. století. Asi i proto, že na rozdíl od Ruska nebo USA nemá dostatečně velké zásoby ropy a zemního plynu, takže jde o pochopitelný strategický zájem na soběstačnosti.
Sociolog Vojtěch Pecka
Evropa si trochu nechala ujet vlak, přestože ještě před patnácti lety byla světovým lídrem v produkci solárů i baterií ona. Čína tehdy jen kopírovala, dnes už je ale v tomto ohledu na špici. Náš příliš naivní postoj ke globalizaci a nedostatečná podpora domácí produkce vedly k tomu, že se těžiště výzkumu a výroby obnovitelných zdrojů přesunulo do Říše středu.
Riskujeme tím, že se ze závislosti na ruských a amerických fosilních palivech překlopíme do závislosti na čínských technologiích. Což nám do budoucna může způsobit velké problémy, protože ty produkty můžou skrývat různá kybernetická zadní vrátka a jiná rizika.
Co bychom tedy měli teď dělat?
Když se budeme soustředit na obnovitelné zdroje energií, bude to i dobrá investiční příležitost. Ale vyžadovalo by to strategický plán a jeho dostatečnou podporu, což teď nemáme. Evropa je rozhádaná, má malé federální kompetence, oproti Číně nebo USA směšný společný rozpočet, a proto není schopná této příležitosti využít.
To se samozřejmě dá změnit, ale vidíme, že jakákoliv snaha o větší federalizaci naráží dlouhodobě na silný odpor. Kdo ovšem včas ovládne nové technologie výroby obnovitelné energie, bude mít strategickou geopolitickou výhodu. V Česku to bohužel vůbec nechápeme a žijeme svůj nostalgický fosilní skanzen, zatímco svět běží úplně jinam.
V čem jsou na tom státy globálního Jihu jinak?
Leží často blíže rovníku, takže mají vhodnější podmínky pro solární elektrárny. Zároveň mnohdy nemají tak rozvinutou fosilní infrastrukturu, kterou by teď musely opouštět.
Třeba Čína ve výrobě elektromobilů přeskočila Evropu, Spojené státy i Japonsko – nedokázala Západu konkurovat v technologiích spalovacích motorů, ale obešla to právě tím, že přeskočila na elektromobily.
Vtipná je přitom změna v argumentaci jejich odpůrců – dřív podle nich elektromobily neměly smysl, protože vyjdou příliš draho a v Číně je prý nikdo neřeší. Teď když se Čína stala elektromobilovou mocností, argumentují, že musíme chránit spalovací motory před levnou konkurencí z Číny…
Dlouhodobé trendy ale jasně ukazují, že změna nás stejně nemine. Odporem jen riskujeme pozici outsidera.
Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa už podruhé odstoupily od Pařížské dohody, ale podle Ondráše Přibyly z think tanku Fakta o klimatu se tím celkový trend nezvrátí – ekologická opatření dávají i ekonomický smysl a jednotlivé státy USA i velké americké firmy chtějí v opatřeních zmírňujících klimatickou změnu pokračovat, Trumpovi navzdory. Souhlasíte?
Podle mě je to správný odhad. Podívejte se třeba na ropný, konzervativní a republikánský Texas, který v rozvoji obnovitelných zdrojů předbíhá už i demokratickou, liberální Kalifornii. To se neděje náhodou. A vzhledem k tomu, že na rozdíl třeba od jaderné energie mají obnovitelné zdroje stabilní „křivku učení“ – tedy čím víc jich vyrábíme, tím jsou levnější –, dá se očekávat, že tenhle trend je opravdu nezvratný.
Pozorujeme ovšem i změny, které mě zneklidňují. Ruská invaze spustila kaskádu zdražení, která z kapes spotřebitelů přihrála fosilním korporacím gigantické zisky. Energetičtí giganti se jich prostě nedokážou vzdát a opouštějí klimatické sliby, k nimž byli velmi obtížně dotlačeni.