Článek
Za Českou astronomickou společnost, která soutěž zaštiťuje, snímek Novinkám zaslal tiskový tajemník společnosti Pavel Suchan.
Obíhající se hvězdy
Do vítězného snímku soutěže Česká astrofotografie měsíce za říjen 2023 se jeho autorovi Evženu Brunnerovi vešly dané mlhoviny dokonce tři. Poblíž levého okraje nalezneme mlhovinu HFG1, napravo od ní pak menší Abell 6. Vpravo dole se pak nachází mlhovina Sh2-200.
HFG1 byla objevena v roce 1982 a zformovala se z dvojhvězdného systému V 664. Ten je tvořen bílým trpaslíkem a obrovským rudým obrem. Obě tyto hvězdy jsou velmi blízko sebe a oběhnou se jednou za 14 hodin. HFG1 je od Země zhruba 2300 světelných let daleko, mlhovina Abell 6 pak asi 3150 světelných let.
James Webb opět úřaduje. Našel tělesa podobná planetám a vyfotil „světelný meč“
Mlhovina Sh2-200 nese i označení HDW2. Nachází se ve vzdálenosti přibližně 3600 světelných let na vnějším okraji galaktického spirálního ramene Orionu.
Výsledný snímek byl pořízen letos 17. září v lokalitě Tři Studně u Nového Města na Moravě.
Planetární mlhoviny
Planetární mlhovina je už od roku 1875 poněkud matoucí označení. Byť by tento název mohl evokovat třeba protoplanetární disk okolo vznikající hvězdy, skutečnost je podle zástupce poroty České astrofotografie měsíce Marcela Bělíka z Hvězdárny v Úpici zcela jiná.
S označením přišel astronom William Herschel (1738–1822), mimochodem objevitel planety Uran, jemuž tyto objekty při pozorování v dalekohledu připomínaly kotouček pozorovaných planet. Podobný pocit měli i další astronomové v 18. století. Vlastní podstata planetárních mlhovin čekala na své objasnění ještě přibližně 75 let.
Když v polovině 19. století zamířil k planetární mlhovině podle vzhledu nazvané „Kočičí oko“ astronom William Huggins (1824–1910) svůj spektroskop, zjistil, že se její spektrum výrazně liší od spekter hvězd či galaxií. Mlhovina ukazovala pouze emisní čáry, a to ještě v malém počtu. Navíc ta nejjasnější z nich nepatřila žádnému známému prvku. Huggins si dokonce pohrával s myšlenkou na nový chemický prvek, který pojmenoval „nebulium“.
Webb se zaměřil na „nedalekou“ mlhovinu Tarantule a odhalil neznámé hvězdy
Až na počátku 20. století astronom Henry Norris Russell (1877–1957) vyslovil myšlenku, že zde pozorujeme sice známý prvek, ovšem za neznámých podmínek. Později se ukázalo, že se jedná o tzv. zakázanou čáru kyslíku – jeho elektrony totiž mohou za velmi nízké hustoty, jaká panuje právě v planetárních mlhovinách, obsadit i metastabilní energetickou hladinu odpovídající pozorovanému záření.
Samotná planetární mlhovina je důsledkem závěrečného stádia života průměrné hvězdy, jakou je například i naše Slunce. Nedostatek vodíku v jádru hvězdy, následné smršťování jádra a vnější atmosféry vede k heliové fúzi v obálce a odhození vnějších vrstev hvězdné atmosféry do rozpínající se obálky. A ta se nazývá planetární mlhovinou.
Vítězné snímky za uplynulé měsíce lze najít na webu.
Zbytky supernovy v Plachtách. Český fotograf zachytil pozůstatky vesmírné exploze
Namodralá mlhovina ve tvaru olihně. Český fotograf pořídil snímek z okraje Mléčné dráhy
Může se vám hodit na Firmy.cz: Česká astronomická společnost