Hlavní obsah

Sto let staré deníky vypovídají o utrpení vojáků v zákopech první světové války

29. 5. 2014, 19:02
Novinky, Vladimíra Krejčí

Model zákopů ve skutečné velikosti, kryt i polní lazaret s figurínami zraněných lze vidět v Galerii Šumperska na mimořádné výstavě připomínající sto let od zahájení první světové války. Návštěvníci si mohou prohlédnout autentické zbraně i uniformy. Nejvíc jimi však otřese četba frontových deníků.

Foto: Vladimíra Krejčí

V Galerii Šumperska je vystaven model zákopů ve skutečné velikosti.

Článek

„Náboj za nábojem dopadá vedle nás a sloupy dýmu se zdvíhají k obloze. Nedaleko mě padá zasažen granátem Josef Hynek. Spěchám mu pomoci. Mladý hoch rozrývá v posledním tažení rukama hlínu. V jeho skelných očích je vidět poslední boj. Jen několik kroků dále leží starý vojín a jeho rty šeptají: „Mé drahé, opuštěné děti, Bože, pomoz mi.“ Uchopím obvaz a opatrně svazuji vyhřezlé vnitřnosti, jeho obnažené plíce ještě pracují. Zde již není pomoci, setřu mu alespoň ledové kapky potu z čela. S vděčným pohledem se na mne podívá, poté jat hroznou bolestí strhává ze sebe obvazy a z hrdla mu vyjde poslední sten,“ líčí srdceryvné konce spolubojovníků Antonín Mudrák.  

Jako stádo ovcí  

Vojáci v denících píšou, že je hnali v dešti kulí a šrapnelů do prvních řad, kde bezmocně sledovali, jak kamarádi umírají.  

„Země se chvěla a což teprve ten křik a naříkání raněných, kterým se nemohlo pomoci, neboť každý musel hledět sám, aby si život uchránil,“ zaznamenal si František Šafář z Dubicka.  

„Jsme stádo ovcí a máme jedinou myšlenku: utéct a vyfláknout se na to,“ líčí bez příkras František Lejtl.  

Navzdory tomu velitelství italské třetí armády uvádí: „Češi bojují zvláště svéhlavě a nechávají se raději ve svých úkrytech zabít, než aby se vzdali.“  

Cáry těl ve větvích stromů  

Antonín Sladký, příslušník 14. dělostřeleckého pluku, líčí, jak při neúspěšné ofenzívě na řece Soča vybuchovalo množství šrapnelů, štěkaly ze všech stran kulomety a do toho se mísil hromadný praskot pušek. Pod výbuchy granátů a min všech ráží se otevírala země. Daleko se nesl nesnesitelný puch stovek mrtvých. Nebylo prý možno odnést ani raněné, natož mrtvé.  

„Většina těch raněných, kteří sami nemohli odlézt, zemřela vysílením a žízní,“ zapsal si do deníku.  

„Blesk za bleskem, rána za ranou, výbuchy těžkých min, rachot šrapnelů a nelidský řev hromadně ubíjených. Někteří šílí, tancují, válí se v křečích, vrhají se do vln řeky, která je unáší pryč. Pontony přeplněné hrůzou šílenými vojáky se potápějí a Italové bijí a bijí... Bezhlavé trupy, utrhané ruce a nohy a i ve zbytcích korun stromů visí krvavé cáry lidských těl,“ vylíčil masakr na řece Piavě František Jaroš.  

„Vojáci byli aktéry i oběťmi války. Mnozí z nich se zachovali jako hrdinové a jako takovým jim náleží naše vzpomínka, ať už se bili v řadách rakouské armády, nebo přeběhli k legiím,“ soudí historik a autor výstavy Zdeněk Doubravský.  

V zázemí hlad a nemoci  

Šokující svědectví, která mapují dění na frontách první světové války, doplňují dokumenty o utrpení obyvatelstva v zázemí. Ženy, děti a staří lidé strádali podvýživou a z ní plynoucími nemocemi.  

„Válka si vyžádala deset miliónů obětí. Dalších víc jak dvacet miliónů životů zkosila španělská chřipka, která lehce zdolávala podvýživou oslabené organismy vojáků i civilistů,“ rekapituluje Doubravský.  

Výstava Šumpersko za Velké války 1914–1918 je v Galerii Šumperska k vidění už jen do neděle 1. června.

Reklama

Související témata:

Výběr článků