Před devadesáti devíti lety skončila na svatého Martina první světová válka

Tou dobou startují i oslavy svatomartinského svátku. Je dobře mít příležitost k veselí, nemělo by se ale zapomínat i na utrpení, z něhož vzešly další generace.

Vlčí máky na uniformách a hrobech připomínají válečné veterány. Ve Francii, Flandrách jsou obří hřbitovy s desítkami tisíc nesmyslně zabitých, aniž věděli, proč bojují. Milióny ani hroby nemají, přesto se na ně vzpomíná. Symbolem Dne veteránů, jak se 11. listopad nazývá, je vlčí mák.

Prostá rudá rostlina kvetla na válečných polích, Flandry jí byly plné. Vlčí mák jako symbol pro zabité 1. světové války poprvé použila americká profesorka a humanistka Moina Michaelová. Bývalý velitel britských expedičních sil polní maršál sir Douglas Haig jako předseda Nadace veteránů zvolil v roce 1921 vlčí mák za symbol pro sbírku na pomoc válečným veteránům a invalidům. V České republice je připomínán od roku 2001. 

Britové si ho připomínají jako Den příměří, Poppy Day. Den veteránů ho nazývají Američané. Další nedělí po jedenáctém je označován jako Den vzpomínek.

Nejkrvavější boje za první světové války probíhaly ve Flandrech, na nynějším belgickém území. V zákopové válce, kdy byly zisky několika desítek metrů území a desetitisíce padlých na obou stranách, Němci poprvé použili bojové plyny. Zbraň ničivou, do té doby neznámou, před níž nebylo úniku.  

Němci použili 22. dubna 1915 chlor, poté 12. července 1917 hořčičný plyn, nazvaný podle místa použití u městečka Ypres yperit. U městečka Paschendale padlo na půl miliónu mužů.

Od té doby byly otravné látky použity v řadě konfliktů, naposledy asi v Sýrii.

Válka byla naprosto nesmyslná, o moc se rvali korunovaní příbuzní. Jejich národy platily obří krvavou daň. Nesmyslnost vraždění popsal kanadský chirurg John McCrae v básni známé jako Flanderské máky. Zatímco se muži připravovali do dalšího útoku, vlnily se ve větru na polích před nimi rudé máky. Připomínaly prolitou krev.

McCrae zahynul před koncem války, napsal verše v reakci na smrt svého přítele Alexise Helmera. Papírek s básní Na polích flanderských ale zahodil. Našel ho britský důstojník a poslal do Anglie. Časopis Punch verše otiskl 8. prosince 1915 a okamžitě se staly jakousi hymnou frontových vojáků.

Na polích flanderských vlčí máky kvetou, tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde hrob je náš. Však mezi červánky, na nebi modrém slyšte skřivánky, když dole kanóny tu svoji píseň řvou.

My mrtví zůstanem – a je to možná zdání, že včera žili jsme a byli milováni, když nyní ležíme na polích flanderských. Náš boj teď jiní převezmou: do vašich rukou vkládáme teď svou hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal. Když rozkvétá lán máků červených, my neměli jsme spát na polích flanderských.

(Překlad Jindra Svitáková)