Článek
Zvláště dědové a tátové vyprávějí, jaké to bylo, když vojna nebyla kojná a muselo se sloužit u těžkých zbraní nebo letectva. Kluci si mohou vyzkoušet protiletadlové kanóny, otáčení a náměr jsou nekonečné, zvláště když se jich sejde u exponátu více. Samopal Špagin nebo AK nemají v ruce každý den, k tomu na hlavě vojenskou přilbu. To si můžete potěžkat, nasadit.
Ženské pokolení se chápavě usmívá. Pokud potřebuje s něčím poradit, něco vysvětlit, dozvědět se více, než stojí v informačním textu, majitelé jsou dobře naladěni, k dispozici. Park je otevřen celoročně.
Zachraňují historii
Na okraji Zruče u Plzně vyrostlo po roce 1990 velké muzeum, oficiální název je Air Park. Otec Karel a syn Miloš Tarantíkovi si tu plní své sny. Z původních několika exponátů se jim podařilo zachránit ze šrotu, od vojenských útvarů a různých institucí mnoho exponátů, které by jinak skončily v tavících pecích. Čeho se kdysi zdál nepotřebný přebytek, to se nyní těžko shání, zapomnělo se na historii.
Najdete tu stroje od druhé světové války, ale i repliku Fokkeru z Velké války, přes stíhačky, vrtulníky, po velké dopravní stroje, například vyřazený vládní letoun TU-154M, Il-18, F-104 Starfighter, Mirage, MiGy, Morava L-200, L-28 Delfín, létající kameru AN-30, vrtulníky Mi-4, Mi-24…, tanky T-34, i v řezu, T-55M2, obrněná vozidla BRDM-2, SKOT, kanony, houfnice, vše najdete na webu Air Parku. Je to velký zážitek, ale není to pouťová atrakce.
O kvalitních návštěvnících
„Při současném vzhledu muzea se příchozímu zdá neuvěřitelné, že tohle udělali dva lidé! Logicky si může myslet, že to jsou nějací zbohatlíci – milionáři, co si na to najímají firmy a spolupracovníky. Omyl, přátelé - to vše udělaly naše čtyři ruce – moje a synovo. Co je neuvěřitelné, je naše vytrvalost, píle, šikovnost a znalosti. Většina lidí tyto čtyři vlastnosti nemá. Vítězí pohodlnost, jednoduchost, zábava a vypočítavost. To je smutná realita dnešní doby,” říká Miloš Tarantík.
„Abychom mohli i nadále naše dílo zvelebovat, musíme udělat taková opatření, aby k nám chodili kvalitní hosté. Dosud nám každý říkal, že se „jde podívat“, ale v praxi si to každý zkoušel „užít“ podle svého. Zájem o historii většinou žádný, články o technice čte asi každý dvanáctý. Rodiny s dětmi sem chodily jako na pouťovou zábavu. Místo vylepšování a oprav naší techniky spíš hlídáme všechny příchozí. Většina si neuvědomuje, že prohlíží techniku, která někomu patří a že o ni někdo pečuje. Snad sem budou chodit jen ti, co k naší práci a technice mají úctu. Uvidíme," dodává.
