Sdílené pečení cukroví jako jeden z nejhezčích ženských rituálů

Každý rok se to opakuje. Ať už celý rok boříme stereotypy, bojujeme za rovnoprávnost, nebo jedeme kariéru na plný plyn, v prosinci se v nás cosi zlomí. Kuchyně se promění v bezpečné útočiště, kam mají přístup jen vyvolené – mámy, dcery, kamarádky, tety.

Nad plechy lineckého se smějeme, drolíme těsto mezi prsty, probíráme život a skoro rituálně se vracíme k tomu, co dělaly mnohé generace žen před námi. Na tyhle chvíle se všechny těšíme, protože právě u společného pečení se vždycky najde čas i na malé ženské spiklenectví. Sdílené pečení vánočního cukroví je možná ta nejtišší, ale taky ta nejněžnější tradice. Najednou cukroví není jen cukroví, ale způsob, jak být spolu.

A muži? Ti můžou do kuchyně nahlédnout jen tehdy, když přinesou kafe nebo odnesou plech. Večer nás sice bolí záda a nejraději bychom snědly celou zavařovačku kyselých okurek, přesto cítíme, že právě tohle je pravý duch Vánoc.

Kdysi ženy trávily většinu času spolu, ženské kruhy existovaly pravděpodobně už v pravěku. Tehdy šlo o rituální shromažďování, které bylo obvykle spojené s menstruačním cyklem a ženskou sexualitou. Ženy naslouchaly příběhům a předávaly si moudrost. Měly i jiný úkol, ostatní za nimi chodili, aby se poradili o závažných problémech. Věřilo se totiž, že v tomhle období mají ženy hluboký vhled na cokoli.

I později se scházely, aby společně vařily, praly u řeky, draly peří, chystaly svátky. V době, kdy veřejný prostor patřil převážně mužům, se ženská sounáležitost rodila právě uvnitř domova nebo v jeho blízkosti. Společné vaření, výroba textilu nebo společná příprava oslav nebyly jen povinnosti. Byly to chvíle, kdy si ženy předávaly zkušenosti, řešily vztahy, sdílely starosti a budovaly mezi sebou síť podpory, která tehdy byla existenciálně důležitá. Tyto rituály udržovaly komunitu pohromadě a vytvářely prostor, kde mohly ženy odložit společenské tlaky a být samy sebou.

Dnes už tyto rituály nevnímáme jako nutnost, ale jako návrat k něčemu, co je v nás hluboce zakořeněné. Proč bychom se jinak tak rády scházely nad plechy cukroví nebo dekoracemi? Z evoluční psychologie víme, že rituály často slouží jako signály oddanosti skupině. Když někdo věnuje čas a energii do společného rituálu, dává tím najevo, že mu na vztazích opravdu záleží. Sdílené pečení vanilkových rohlíčků nebo lineckého tak přináší hlavně blízkost, kdy jsme my ženy napojené na stejnou energii.

„Vzájemnost a přináležení ke komunitě jsou člověku blízké a prospěšné. Tradice má určitě smysl udržovat nejen proto, že fungují jako kotvy v rychlém světě. Také nám totiž připomínají kontinuitu, rodinné kořeny i to, že patříme do nějakého společenství,“ vysvětluje psycholožka Magdalena Dostálová.

Pečení vánočního cukroví má navíc v české kotlině mimořádně silné kořeny. Tradice dlouhá celá staletí – od středověkých medových placek a symbolických figurek až po cukroví 19. století, kdy se z výroby stala skutečná domácí slavnost –, ale není jen o receptech. Společné pečení je taky fascinující kulturně-politický fenomén.

Už v 19. století se ženy učily vařit a péct nejen doma, ale i ve formálních kurzech. Tyto aktivity nebyly pouze zaměřené na jídlo, ženy si skrz ně předávaly zkušenosti, upevňovaly své role v domácnosti a zároveň utvářely národní identitu. Společná příprava jídla je i o propojení, které v moderním světě nenacházíme snadno.

„Jde o rituály sdílené napříč generacemi. Svátky obecně nesou společnou paměť. Víme, co se kdy dělá, kdo má jakou roli, a to vytváří přirozený pocit jednoty,“ říká psycholožka Dostálová. Možná i proto má adventní setkání v kuchyni mezi ženami tak silný emocionální rozměr. „Jsou to drobné, ale silné chvíle vzájemné podpory. Ženy se navzájem doplňují, pomáhají si a vytvářejí komunitu, která posiluje vztahy i sebevědomí. I v dnešním digitálním světě s virtuálními stopami každého z nás stále zůstáváme sociálními tvory, pro které je sdílení a osobní pobyt v komunitě velkou radostí,“ dodává.

Sdílené pečení je tak skoro archetypální ženský rituál, který – i když se mění svět – nabízí jistotu, blízkost a radost. Navíc při něm máme tendenci vnímat jedna druhou pozitivně, kdy si chceme pomáhat a je nám spolu hezky. Jako třeba padesátiletá Hanka a její kamarádka Eva.

„Tuhle naši vánoční tradici jsme zavedly asi před dvanácti lety. Od té doby se vždy každou adventní neděli scházíme a pečeme vybraný druh cukroví. Nejdřív jsme se tomu smály, že je to nesmysl, ale rychle jsme zjistily, že je to vlastně moc prima. Občas se přidají i další kamarádky, při pečení uzobáváme to, co jsme upekly, popíjíme vánoční punč a moc si to užíváme. Za celý rok se nikdy tak nenasměju jako právě při tomhle našem společném pečení,“ říká Hanka. Vyprávějí si novinky ze života, řeší i to, co je trápí. To je nabíjí energií. Pečení se tak stává malou, ale mocnou oslavou ženské sounáležitosti.

Možná to vypadá jako paradox, ale sdílené pečení vánočního cukroví není návrat k domácí nerovnosti. Je to dobrovolný návrat k něčemu, co je hluboce lidské. Být ženou bojovnicí nevylučuje být i ženou, která provoní domov vanilkou a skořicí.

V mnoha rodinách je pečení okamžikem, kdy se propojuje několik generací. Babička ukazuje postup, máma hlídá troubu, dcera vykrajuje hvězdičky.

„Máme velkou rodinu. Moje maminka byla ze tří sester, já sama mám jednu. Už od malička jsme milovaly advent a Vánoce. Mám tuhle dobu spojenou s pečením cukroví. Hned první adventní neděli jsme vždycky začaly s perníčky. V rodinném domku nás bylo asi deset žen, táta s ostatními pokaždé zmizeli, aby nás nerušili. Jako malá jsem tyhle chvíle milovala a mám je ráda dodnes. Babička už s námi není, ale vždy jsou to okamžiky, kdy se cítím šťastná. Když vidím svou sestru, ředitelku velké firmy, jak je zalepená celá od těsta, přijde mi to legrační. Ale zároveň úžasné, protože v ten moment všechny žijeme v našem světě, který si můžeme dopřát jen jednou za rok,“ říká třicetiletá Šárka.

A v tom to asi je. V pocitu bezpečí, za který „může“ podle psycholožky Magdaleny Dostálové kontakt s hmatatelnými surovinami. „Jde o dobrovolné převzetí role, která nabízí kreativitu, propojení a také společnou radost,“ vysvětluje psycholožka. Rovnoprávnost a respekt totiž neznamenají nutně odmítnutí tradic nebo rituálů. Rituály nemusí být „tradiční povinností“, ale svobodnou volbou. Něco, co ženy dělají spolu, protože chtějí, ne proto, že „mají“ nebo „musí“.