Ukrajinské deminérky čistí metr po metru nejzaminovanější zemi na světě

Karolína strne. Zaposlouchá se do zvuků, které se ozývají přes detektor ze země přímo před ní. Je to ono! Něco tam je a ona zatím neví, co to je. Může to být mina, může to být granát, může to být nástražný systém, který se aktivuje na dálku, nebo nevybuchlá kazetová munice. Je toho hodně, co může ležet na zemi nebo pod zemí na východě Ukrajiny. Karolína to už zná, ale na ten pocit, že ta věc před ní může vybuchnout, si stále nezvykla.

„Provedla jsem analýzu těchto signálů a nyní budu pokračovat s odkrýváním zeminy. Každý signál představuje potenciální nebezpečí, potenciální hrozbu. A i kdyby se nakonec ukázalo, že je to jen nějaká drobnost, třeba víčko od pepsi… I kdyby to byl třeba malý šroubeček, je lepší mít jistotu,“ zvedne oči od země Karolína. Bere do ruky speciální nástroj podobný malé motyčce na okopávání záhonů a pečlivě odkrývá zeminu centimetr po centimetru. Soustředí se. Nesmí udělat chybu a ví to.

Karolíně je 32 let a dříve pracovala jako programátorka, IT specialistka. Pochází ze západní Ukrajiny, ale osud ji zavedl do Charkova, na východ, do míst, kde je to na ruskou frontu asi 15 kilometrů. Chtěla být užitečná. A tak jako další stovky žen začala pracovat na minových polích. Každý den podstupuje smrtelné riziko, aby vyčistila metr po metru území Ukrajiny. Obličej jí chrání speciální štít. Klečí na zemi v balistické vestě a pečlivě odkrývá svrchní vrstvu zeminy. Kdykoliv tam může být mina. Přestože je práce nejen velmi riziková, ale také fyzicky těžká, Karolína pokračuje.

„Nejsem tu dlouho, ale už se mi to zdá jako věčnost. Zdá se mi, že jsem byla stvořena pro HALO a HALO pro mě,“ směje se, když se na chvíli její ruce zastaví nad rozkopanou půdou.

Současný zaměstnavatel Karolíny, HALO Trust, je největší světová humanitární organizace specializovaná na odminování a odstraňování nevybuchlé munice. Působí ve více než 30 zemích celého světa, včetně Ukrajiny, Afghánistánu, Šrí Lanky nebo Kolumbie. Dnes pro HALO Trust pracuje 1500 Ukrajinců a Ukrajinek.

Ženy tvoří přibližně 30% všech pracovníků organizace. Tento podíl se výrazně zvýšil po ruské invazi v roce 2022, kdy se do této dříve převážně mužské profese zapojilo mnoho žen. „Předpokládáme, že v budoucnu budeme mít polovinu zaměstnanců z řad žen. Školíme je a ony u nás zůstávají, protože mnoho mužů muselo odejít na frontu,“ vysvětluje manažerka HALO Trust Olena Šustová.

Stojíme na kraji hlavní silnice vedoucí z Charkova na Izjum. Tady se nachází ty nejvíce zaminované vesnice na území, které ovládá Ukrajina. Rusy se odtud podařilo vyhnat během charkovské protiofenzivy na podzim 2022. Ze silnice jsou všude vidět červenobílé praporky, tyče a také výmluvné symboly s umrlčími lebkami s nápisem Stop! Miny!

V současnosti je Ukrajina považována za nejvíce zaminovanou zemi na světě. Kolik území je přesně kontaminováno, se stále neví. Válka pokračuje a je nejasné, jaká je situace na územích okupovaných Ruskem. Ukrajinské ministerstvo hospodářství odhaduje, že až 139 tisíc kilometrů čtverečních je potenciálně kontaminováno minami a nevybuchlou municí. To je území o něco větší než rozloha Řecka. Zaminováno je asi 25 tisíc kilometrů čtverečních zemědělské půdy, což odpovídá velikosti třetiny Česka.

Česko je také jednou ze zemí, která aktivně podporuje organizaci Halo Trust na Ukrajině. Od roku 2023 pomáhá s odstraňováním min, s průzkumem a školením civilistů a poučením, jak se chovat v oblastech, kde se vyskytují miny.

„Když začala plnohodnotná invaze, naše kancelář, kde pracovalo 400 zaměstnanců, se musela z Kramatorsku přesunout na předměstí Kyjeva Brovary. Začalo osvobozování a my jsme také začali plánovat naše operace v okolí Kyjeva, Černihivu, v Sumské oblasti, Charkovské oblasti, v Mykolajivu a Chersonu. V současné době provádíme odminování v šesti oblastech Ukrajiny,“ pokračuje Olena Šustová.

Vydáváme se po cestě vedoucí do polí a remízků. Kam až oko dohlédne, táhnou se červenobílé tyče označující životu nebezpečný prostor. Vydáváme se dál a dál, jen s důvěrou v to, že pracovníci HALO Trust vědí, kam šlápnout.

„Tahle vesnice (název není nutné prozrazovat, protože by to mohlo deminéry ohrozit) byla okupována šest měsíců, byla mnohokrát ostřelována dělostřeleckými systémy. Rusové obsadili všechny remízky v polích okolo vesnice. A všechny své pozice zaminovali,“ říká Ilja Sazonov, hlavní vedoucí skupin odminování. Území pracovníci organizace rozdělili na 24 úseků, z toho dva se již podařilo vyčistit. Na jednom už dokonce mohou zemědělci bezpečně hospodařit.

Ve vesnici žije 700 lidí. Často se tu vyskytují nehody při tom, když farmáři vjíždí na pole a najedou na protitankové miny. Nebo když lidé chodí do remízků pro dřevo, tam jsou zase miny protipěchotní. A také už došlo k explozím přímo v domech. Nikdo nedokáže přesně odhadnout, kolik let bude trvat odminování, ale budou to desítky let.

Ukrajinská step je široširá. Kolem vesnice, kde se pohybujeme, jsou jen a jen pole. Tak rozlehlá, že si to našinec nedokáže představit. Černozem, která se lepí na paty a nepustí. Půda tak úrodná, že si o její plodnosti může celá Evropa nechat jen zdát. A plná min, které je třeba zneškodnit.

Čistit ukrajinskou půdu metr po metru je nebezpečné a fyzicky náročné. Na druhou stranu to dává deminérům mnoho. Pocit, že jsou důležití a užiteční své zemi, a také finanční zabezpečení. A to, že pracují v podmínkách, kdy jsou sice jednou nohou v pekle, ale když dodrží bezpečnostní podmínky práce, všechno dopadne dobře. Člověk ale nesmí udělat chybu. Pokud ji udělá, pak jenom jednou.

„Máme tu vybavené medicínské stanoviště, kde jsou nosítka, lékárnička a dostatečné množství vody, aby záchranáři mohli poskytnout první pomoc, kdyby došlo k nějakému neštěstí,“ ukazuje Ilja na stanoviště první pomoci. Je obloženo pytli s pískem, aby vydrželo silné poryvy větru na otevřeném prostranství.

Kráčíme mezi červenobílými tyčemi, které vyznačují, kudy se dá po poli pohybovat, co už je zkontrolované a čisté. Je nepříjemné počasí – je stále velmi chladno a ze stepí a polí duje silný vichr. Husím pochodem dojdeme až k další deminérce Oleně, která právě pozorně poslouchá signály ozývající se z detektoru. Vypadá velmi mladě, ale má už dvě dospělé děti. Synovi je 21 a dceři 17 let. Dříve se zabývala navrhováním dámské obuvi.

„Nepracuji tu dlouho, asi tři měsíce. Mně přišlo, že takhle budu užitečná naší zemi. A můžu něco udělat pro to, aby moje děti žili v klidu a v bezpečí. Ano, samozřejmě, ta práce je nebezpečná. Ale když dodržujete všechna pravidla… bude všechno v pořádku,“ usmívá se Olena přes balistický štít z polykarbonátu. Deminéři a deminérky musí mít na sobě po celou dobu práce také balistickou vestu. Vybavení váží něco mezi 5 a 8 kilogramy. Co to udělá se zády po osmihodinové šichtě, kdy celou dobu klečíte na nakláníte se těsně nad zem, si ani nechci představovat.

Oleniny děti byly ze začátku proti, aby se jejich matka dala do služeb organizace, která se zabývá odminováním. Jenže pak začal v HALO pracovat její muž. A tak se rozhodla rozšířit řady deminérů i ona sama.

„Za ten krátký čas, co tu pracuji, jsem našla útočný granát RGD 5, byl funkční. A pak ještě jeden granát. Ze začátku to bylo strašné, slyšet signál, slyšet, že tam něco je. Ale teď už jsem schopná podle zvuku rozlišit, co a jak,“ pokračuje Olena.

Její slova přeruší ostrý hvizd. Signál píšťalky. Je slyšet i přes poryvy větru. Je to znamení pro deminéry rozptýlené po poli, že si mohou na chvíli sundat obličejový štít a odpočinout si. Protáhnout záda, dát si cigaretu, rozhýbat kolena. Deminéři se pomocí signálů dorozumívají celý den. Je třeba mít dobrý sluch a pozorně poslouchat nejen signály ze země, ale i ty přicházející ze vzduchu. Další hvizd oznamuje konec krátké, asi desetiminutové pauzy.

„Nyní si musíme zase všichni nasadit obličejové štíty, protože deminéři začínají pracovat a mohou objevit potenciálně nebezpečné předměty,“ nabádá nás rychle zase k nasazení ochranné pomůcky další pracovnice HALO Trust Valeria Šumská. Valeria tu pracuje už od roku 2020, z původní překladatelky se stala specialistkou odminování, zajišťování bezpečnosti práce a plánování. Má i zahraniční zkušenosti. Absolvovala čtyřměsíční školení a praxi na Šrí Lance. Ta je i po 25 letech od skončení občanské války stále zaminovaná.

„Na Ukrajině se bohužel nyní používají velmi rozmanité druhy munice. Velkou hrozbu představují odjištěné nástražné výbušniny, což ztěžuje a zpomaluje proces odminování. V oblastech, kde se chystáme pracovat, používáme při průzkumu i na dálku řízené prostředky, zejména drony. Používání dronů nám pomáhá lépe rozpoznat minová pole a pochopit, odkud a kam vedou,“ vysvětluje Valeria.

Některé drony mohou mít termální kameru, pak pracují na základě detekce tepelného rozdílu, multispektrální kamera odhalí vegetační změny nad zaminovanými místy. Magnetometr zase detekuje kovové předměty pod zemí podle magnetických změn. Dron může nést i pozemní radar, který rozpozná zakopané objekty a odhalí i plastové miny.

HALO Trust zatím nepracuje na Donbase, kde probíhají aktivní bojové operace. Tam, kde je to možné, probíhají průzkumy, ale odminování samotné se zatím neprovádí. Předpokládá se, že na Ukrajině se nachází okolo 2 milionů min, ale je to zatím jen odhad, průzkumy se stále provádějí. Průzkumy jsou alfou i omegou veškeré práce na minových polích nebo místech, kde se předpokládá kontaminace nástražnými zařízeními.

„Náš tým navštíví vesnici, která byla okupována, promluví si se starostou a s místními, abychom pochopili, které území je nejvíc kontaminováno. Naše drony zmonitorují místa, kde budeme pracovat. Také je důležité abychom pochopili, kde není nebezpečno. Někde se prostě lidé bojí, ale my jim ověříme, že tato oblast je bez min,“ doplňuje Olena Šustová.

Mezitím deminérka Karolína zachytila další signál. „Když jsem poprvé našla něco nebezpečného, zachvátil mě strach. No, nezachovala jsem se úplně podle pravidel. Začala jsem v panice máchat rukama a volat: Našla jsem minu! Ale vedle mě byla kolegyně, která mě uklidnila. Všechno jsme udělaly, jak se má,“ vzpomíná s úsměvem na svůj první nález.

„Jsou faktory, s kterými je třeba se při této práci vyrovnat. Když to přijmete, srovnáte se i s touto prací. Fyzicky je to náročné. Nepřeháním. Je potřeba se vyrovnat s tím, že se dělá v zimě, v dešti, ve sněhu, větru, v blátě. A pro někoho je těžké i to, že musíte vstávat brzy, v pět, někdy i ve čtyři ráno. Je to skvělá práce, všem doporučuji,“ směje se mladá žena, která dříve zvažovala i možnost přihlásit se k policii. Miny ale vyhrály. Vždycky, když prověřuje první signály a z detektoru se ozve pípání, začíná jí bušit srdce.

„Ne, nezvykla jsem si. A asi ani nezvyknu,“ uzavírá Karolína. Její ruce se mechanicky pohybují v ukrajinské půdě.

Bude to víčko od pepsi, nebo mina či granát?