Článek
Olena Juzvaková, dlouhovlasá černovláska, ho zahlédne už z velké dálky, běží kolem autobusu, proplétá se mezi davem a křičí jeho jméno: „Juro, Juro!“ Konečně, konečně. Vytrhne ze štrůdlu jednoho z vyhublých, zubožených mužů. A pak už se dlouho objímají, jako by se už nikdy neměli pustit. „Já ho vůbec nečekala. Tohle je ten nejnádhernější den mého života!“ řekne nakonec Olena novinářům. Spouště aparátů cvakají. Pláčou všichni. Jura, Olena, fotografové i přihlížející dav. Pro Olenu je dnešní den tím nejkrásnějším. Jura se vrátil z ruského zajetí.
Co se týče zajatců, neexistuje žádná důvěryhodná statistika. Ani Rusko, ani Ukrajina jejich počty nezveřejňují. Jisté ale je, že zajatých Ukrajinců je v Rusku násobně více nežli Rusů v ukrajinských táborech. První týdny války byly pro Ukrajinu zdrcující a do zajetí tehdy padly tisíce jejich občanů.
Olena se potácí jak mrákotách, uplakaná a šťastná. Ale je jen jednou z mála, komu se sen splnil. Stovky lidí, většinou žen sem přijely v naději, že i ony se konečně dočkají. Teď Olenu dojatě a smutně pozorují a dál stojí s fotografiemi svých mužů, synů, vnuků, vykřikují jejich jména, čísla jejich jednotek a místa, odkud se jim ozvali naposledy. Kupjansk, Cherson, Mariupol, Avdijivka, Pokrovsk.
Osvobozeným vojákům, pohublým šedavým mátohám, co sotva stojí na nohou, se snaží vnutit drobné fotky, lačně doufají v jakoukoliv zprávu. A ti muži odpovídají: „Ne, ne, ne. Nikdy jsem nikoho takového neviděl. V žádném z těch mnoha kriminálů, kam nás po Rusku vozili sem a tam. A ani nakonec v Bijsku nikdo takový nebyl.“ Večer se pak ženy po skupinkách nebo samy plouží do města, přespí v pronajatém bytě a zítra přijdou znova. Zítra snad…
