Aljona stihla utéct před ruskými bombami i se 150 zvířaty

(Od naší spolupracovnice z Charkova)

Stejně jako většinu Konstantinovky proměnilo ruské ostřelování a vzdušné útoky jejich stavení v ruiny. O ně svádějí ukrajinští obránci s ruskými okupanty už měsíce tuhé a krvavé boje.

Konstantinovka v Doněcké oblasti je pro ruské dobyvatele strategická, vede z ní přímá cesta na města Kramatorsk a Slovjansk, z nichž se poté otevírá trasa na sever do Charkovského kraje na Izjum a velkoměsto Charkov.

Také Kramatorsk a Slovjansk proměňuje právě teď ruský teror z živých a malebných maloměst v ruiny a hromadný hrob v jednom. I z nich se překotně evakuují civilisté a zůstávají převážně vojáci.

Ještě před deseti lety žilo v Konstantinovce téměř osmdesát tisíc lidí. Dnes se počítají na pár tisíc, z nichž většinu tvoří vojáci. Mnozí z posledních civilistů zůstávají také proto, že opustit město je pro ně i kvůli stálým ruským útokům už v podstatě nemožné. Jejich domy a byty se staly smrtícími pastmi.

Paní Aljona si jen hluboce povzdechne a zastaví video z přeletu dronu nad troskami jejich ztraceného domova.

„Jestli se tam někdy vrátíme? Nevěřím v to. Chci věřit, že tohle je náš nový domov. Nás všech,“ mžourá do slunce.

Je jeden z prvních skutečně jarních dní a my stojíme na dvoře domu, který Aljona s rodinou našla na okraji městečka Balaklija, zhruba pětadevadesát kilometrů jihovýchodně od Charkova. Vyhříváme se spolu s desítkami koček a psů na slunci, kdesi v dálce zazní občas výbuch. Nereaguje na ně vůbec nikdo - všichni zde přítomní jsou zvyklí na mnohem hlučnější a děsivější projevy války.

Ti všichni přítomní znamenají oficiálně 94 koček, 65 psů, 2 kozy a 4 kůzlata. Koček a psů je ale reálně trochu víc. Aktuálně by měl Aljonin zvířecí gang dosahovat čísla sto sedmdesát.

„Nemohla bych je tam nechat. Nerozumím lidem, kteří opustí zvířata jen proto, že se pro ně stanou komplikací. Jsou to živí tvorové a válečné oběti jako my,“ Aljona zvedá do náruče mohutnou šedou kočku, která se nahřívala na dřevěných paletách.

Za jejími zády se mezitím rozštěkaly desítky psů v kotcích, kteří sledují návštěvu a taky by se chtěli přidat a nechat se podrbat.

„Byli všichni venku před hodinou a každý dostal svoje pomazlení, nebojte. Ale jestli chcete, jděte za nimi,“ odpovídá Aljona na dotaz, zda je možné zvířata pustit.

„Momentálně nechci brát žádné další zvíře. No, kam bych ho dala? Pomáhají nám naštěstí nějaké humanitární a dobrovolnické organizace, ale je to stále hrozně málo. Nestěžuju si, dělám, co cítím, že musím a je správné, nemůžu jinak, ale je to nesmírně vysilující, přestože je miluju. Někdy bych tak moc chtěla pár minut pobýt jen sama v tichu,“ povzdechne si.

Aljonin manžel Roman ale s úsměvem nesouhlasí: „To říkáš vždycky. A pak uvidíš nějakou zraněnou kočku nebo psa, nebo odhozená štěňata…“ Říká a jde vypustit čtyři kůzlata.

„Mají díky vám venkovní premiéru. Dnes je konečně opravdu teplo, takže snad neonemocní. Jsou ještě malinká,“ říká Aljona a dodá, že je přece jasné, že když vidí nějaké trpící zvíře, nenechá ho jen tak.

„Občas se stane, že když přijdu do práce, narazím tam mezi stánky třeba na nemocného psa. Všichni kolem něj jen chodí, ignorují ho. Já takové zvíře vždycky naložila a vyrazila na veterinu. A ostatní za mnou volali, že když neotevřu stánek, uteče mi kšeft. Ale život je přece vždycky na prvním místě, ne peníze,“ říká profesí prodavačka na zeleninových a ovocných trzích a kroutí hlavou.

Na Ukrajině funguje systém venkovních tržnic jinak než v Česku farmářské trhy. V každém městě zde stojí centrální tržnice, na níž jsou celoročně jak betonové či kovové stánky, tak si mohou trhovci postavit svůj provizorní prodejní pult. Koupíte zde všecko - od lokálních výpěstků po železné trubky či oblečení.

Paní Aljona pracuje každý den od brzkého rána do odpoledne na městské tržnici v Balakliji. Volno má jen v pondělí, kdy jsou tržnice zavřené. Zvířata tedy musí zajistit velmi časně ráno a poté se jim věnuje odpoledne a večer. Stejně tomu bylo v Konstantinovce.

Čtyři kůzlata jsou u vytržení z toho, že se ocitla poprvé venku; skáčou, hrají si, okusují zem i kůru stromů, zkoušejí, co jejich nemotorná těla dovedou. Občas zamečí a s náramným potěšením štípají tlamami lidi do nohou, kam až dosáhnou. Kočky je zcela ignorují a většina psů také. Kromě jednoleté černé fenky Olivie. Ta hystericky štěká, běhá kolem dokola a snaží se hrát roli pasteveckého psa, navzdory tomu, že za sebou po hlíně tahá ochrnuté zadní tlapky.

Veselá kakofonie zvířecích a lidských hlasů zcela přehluší další vzdálený výbuch.

„Jestli si sousedi nestěžují? Ne. Co je lepší - když vám za domem občas štěkají psi, nebo vybuchují drony a rakety?“ říká Aljona a zvedá do náruče Olivii.

To už její syn otevírá branku do výběhového prostoru a jdeme ke kotcům. Psi šílí radostí, ale i nervozitou, na některých je stále vidět, že se bojí všeho, nejen lidí. Posttraumatický syndrom z války postihuje zvířata stejně jako lidi.

Ale i viditelně stresem poznamenaní psi vypadají fyzicky zdravě a také se jim zjevně vrací důvěra v lidi, přestože je ‚ti jejich‘ v nejtěžších chvílích opustili a nechali napospas zimě, hladu, hrůze a válce.

Mezitím se Roman s bratrem chystají natáhnout nový plot právě v jedné části venkovních kotců, kde je umístěna většina zachráněných psů. Jak říkají: návštěva promine, ale pracovat se tady musí pořád, podívejte se, v jakém je vše stavu, to ještě bude trvat…

Kočky mají své kryté prostory ze zadní části domu, v němž Aljona s rodinou žijí. V jedné místnosti je karanténa, kde jsou ty nemocné nebo po kastraci. Prostor je plný pelíšků a prolézaček, škrabadel a stojí tu skříně s léky.

K této zadní části domu přiléhá kozí chlívek s výběhem.

Některá nemohoucí nebo hodně stará zvířata žijí s Aljoninou rodinou přímo v domě, jako třeba právě částečně ochrnutá Olivia. Babičce, která po celou naši několikahodinovou návštěvu vyrábí v kuchyni na stole domácí pelmeně, asistuje pro změnu zrzavá fena jménem Mylady.

Stará paní přiznává, že pro ni bylo opuštění Konstantinovky nejtěžší.

„Odmítala odejít,“ říká Aljona.

„Komu by se taky chtělo opouštět domov. Jedeš,“ okřikne stará žena smetanovou kolii, která se do kuchyně přižene odkudsi z hloubi domu.

Do vzduchu vyletí moučný gejzír a poprašek dopadne na šedočerného kocoura, který spí na okenním parapetu; ani neotevře oko.

Tento stále rozestavěný azylový dům paní Aljony je na jednu stranu plný lásky a obětavosti, současně ale také únavy a smutku. Zachraňovat opuštěná válečná zvířata je vysilující a nekonečná práce. Jsou jich desetitisíce, podél frontové linie, vyhladovělá, zraněná, opuštěná a vyděšená stále čekají na záchranu.

Paní Aljona je jednou ze stovek obětavých v této válce. Samozřejmě jim zoufale chybí pomocníci a hlavně peníze. Nejen na léky a potravu, ale taky na dobudování útulku a kotců tak, aby se v nich zvířata měla dobře.

O válce a o tom, zda a kdy skončí, raději nemluví.

Většinu jejich nových sousedů tvoří právě vojáci. Od Aljony si rádi berou naočkované a vykastrované kočky a kocoury. Psy málokdy, protože by se o ně nemohli postarat, když odjedou bojovat na pozice; kočky jsou víc soběstačné.

Občas je to ale naopak a Aljoně z válečné zóny přivezou zachráněné zvíře. Většina vojáků považuje za samozřejmé, že se uprostřed bojů dělí se zvířaty o jídlo i bezpečný úkryt. Se psy, kočkami, ale třeba i hraboši. Řeknou vám bez pochyby, že na každém životě záleží.