Hlavní obsah

Válka změnila i mě, přiznává režisér filmu o životě ve stanici metra v Charkově změněné na kryt

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Koprodukční slovensko-česko-ukrajinský film Světloplachost bude mít českou premiéru 27. října na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Protože zachycuje život během ruské invaze v krytu na konečné stanici charkovského metra na ostřelovaném sídlišti Saltivka, stal se jeho režisér Ivan Ostrochovský hostem podcastu Zbytečná válka.

Zbytečná válka: Ivan OstrochovskýVideo: Novinky

 
Článek

Můžete přiblížit situaci na místě?

Bylo tam tisíc pět set lidí. I naše hlavní postavy prožívaly osm měsíců na nástupišti metra, které se stalo jejich úkrytem a bydlištěm. Sídliště Saltivka, kde metro končí a kde žije 400 000 lidí, leží na okraji města směrem k ruské hranici. Pokud by se odehrávaly boje ve městě, tak na tomto sídlišti.

Nastávaly krizové situace?

Krizová situace byla po dva měsíce v tom, že Charkov je 35 kilometrů od hranice. To byl velký problém, protože se předpokládalo, že Rusové město obsadí. V metru panovala atmosféra, že se tam Rusové dostanou. Naší největší obavou bylo, že se ráno vzbudíme a před metrem nebudou ukrajinští vojáci, ale ruští. Toho jsme se báli více než ostřelování. Domácí nás rychle naučili, že se musíte pohybovat vždy na té straně, kde jsou zaparkovaná auta.

Bylo docela reálné, že Rusové město obklíčí. Už když jsme tam přijížděli, dalo se tam dostat jen jednou cestou. Mnoho novinářů tam nechtělo, protože hrozilo, že se cesta zavře a město zůstane obklíčené. Pak se Ukrajincům podařilo vytlačit Rusy od města, ale i tak je Charkov ve špatné situaci, protože těch 35 kilometrů je málo. Stres je stále přítomný.

Spisovatelka Adéla Knapová: V Charkově klid. Než dopadne raketa

Domácí

Trailer k filmu SvětloplachostVideo: Kaleidoscope SK

Jak jste vybírali protagonisty a proč jste zvolili děti?

V metru jsme strávili dva týdny, kdy jsme si vytipovávali, s kým se dá točit, protože mnoho lidí bylo v takovém psychickém stavu, že by se s nimi reálně nedalo několik měsíců pracovat. Zdálo se nám, že dětské postavy vyčnívaly z marasmu. Dětskou mysl válka nezastaví, chce se bavit, být v kontaktu s druhými dětmi. Živelnost dětí kontrastovala se situací, proto jsme si řekli, že pro nás bude nejlepší dětský hrdina. Pro filmaře je vždy zajímavé, když něco porušuje pravidlo. Vybírali jsme z dětí, kterých tam zas nebylo tolik, bylo jich tam třicet nebo čtyřicet. Nejzajímavější nám připadal Nikita a pak jsme napsali romantický příběh třináctiletého chlapce, který zažívá první vzplanutí, který by se tady dal točit na každé vesnici, jen se odehrává v nenormálních podmínkách. Je to příběh o sbližování, ke kterému ve skutečnosti nedocházelo.

Jak to myslíte?

Je to hybridní film, jakých jsme točili několik, kdy využíváte reálných lidí a prostředí, ve kterém jsou, ale příběh píšete jako hraný film. Vychází z jejich hereckých možností a možností prostoru. Oficiálně je to hybrid, ale má veškerou logiku dokumentu, kdy lidé jsou součástí prostoru.

Asi nejděsivěji působí, že čas jako by ani neplynul.

To byl velký problém pro lidi v krytu. Nevypínalo se tam světlo, z praktických důvodů je tam 24 hodin rozsvíceno. Když je 1500 lidí na nástupišti, tak nezhasnete. Pro filmaře to bylo dobré. Nastavila se jedna expozice, kterou jsme měli několik měsíců, ale pro ty lidi to bylo hrozné. Pokud vím, tak se vězni mučí, že se jim nevypíná světlo, aby se nevyspali. Strávili jsme tam tři měsíce a měli jsme psychicky dost. Neumím si představit, jak se to podepsalo na těch, co tam strávili skoro rok.

Jak vás napadlo natočit film v krytu, když se války většinou přibližují trochu jinak, i když ne nutně z bojiště?

Když jsme tam jeli, tak válka probíhala už měsíc, takže její vizuál už byl definovaný. Zpravodajství vytváří obraz války. Protože na Slovensku učím dějiny filmu, bylo mi jasné, že ukrajinští filmaři ztvární patetický heroismus boje, což je logické. I u nás se po druhé světové válce točily hrdinské eposy a až v 60. letech přišel na nějakou dobu civilní pohled na válku. Řekli jsme si, že přeskočíme fázi hrdinského patosu, který je pochopitelný, když lidé zažívají, co zažívají, a že si střihneme film, který budou ukrajinští filmaři natáčet možná za dvacet let. Zachycuje obyčejného člověka ztraceného ve válce a prožívajícího své malé problémy - kde se umyju, co si dám na oběd - a neřeší velká témata svobody a smyslu života.

Ve válce vznikne silné emocionální propojení, zažijete v ní věci, které v civilu nezažijete.
Ivan Ostrachovský

Ale velká témata tam taky zaznívají, protože lidé v krytu nebyli izolovaní, mluví, jak jiní umírají.

Lidé tam válku prožívají, probíhá jim nad hlavou. Když je válka, můžete v ní vidět malost člověka se vším špatným, ale když chcete, můžete vidět i velikost, když hledáte, jak je člověk výjimečný, nesobecký v těžkých situacích. My se snažili ukazovat to dobré v člověku.

Film ovšem nemá konec, kdy by válka skončila.

Světloplachost znamená, že náš hrdina nebyl pět měsíců na slunci, protože se ho rodiče báli pouštět na ulici - stanice metra byla jen dva kilometry od frontové linie. Minomet tam pravidelně střílel na křižovatku a nevěděli jste kdy, takže rodiče nechtěli pouštět děti ven. Dětem nešlo o to, aby skončila válka, ale aby mohly vyjít na ulici. Film proto nekončí happy endem, že válka skončila a já si mohu jít hrát, ale že se můžete dostat na slunce.

Odvezou je na letní tábor a rodiče už je nikdy nevidí. Jak Rusové unášejí děti z Ukrajiny

Zbytečná válka

Zajímavou postavou je starý muž, který hraje na kytaru. Jak jste ho našli? Byla náhoda, že byl v metru, je to obyvatel sídliště Satlivka. Bývalý estrádní umělec, který má asi osmdesát. Kariéra mu skončila a on často hrával před metrem za peníze. V metru byl schovaný s těmi, kterým hrával. My jsme ho přivítali, protože do filmu přinesl energii, ale lidem ve stanci už lezl trochu na nervy. V noci nemohl spát, takže často hrával a jeho repertoár byl omezený. Byli dost zoufalí, když jsme ho vytáhli, aby hrál, ale vítali jsme každý moment, kdy šlo zmenšit patos a depresi. Paradoxně zpívá ruské písničky, film je podložený ruskými romantickými písněmi o lásce, přičemž situace nad metrem nemá s láskou nic společného, což je další absurdita, kterou si každý neuvědomí.

Foto: Jiří Šeda

Ivan Ostrochovský

Vrátíte se ještě na Ukrajinu, nebo už představuje uzavřené téma?

Myslel jsem si, že Ukrajina je uzavřené téma, když jsme udělali s Peterom Kerekesom 107 matek o dětském vězení v Oděse. Točili jsme ho před čtyřmi roky a strávili jsme na něm včetně příprav a natáčení skoro dva roky, takže jsem měl pocit, že jsem Ukrajinu vytěžil, ale realita vás vždycky překvapí. Nevím, jestli budu ještě na Ukrajině točit, ale trochu doufám, že už ne, už tam budou mít klid a nebude co točit.

Ve válce vznikne silné emocionální propojení, zažijete v ní věci, které v civilu nezažijete. Když vám někdo zachrání život, jste s ním emocionálně spojený. Tím neříkám, že máme všichni jít do války. Když však zažijete takové extrémní situace a takové propojení s druhými, tak vás to poznamená. Nedokážete si představit, že s nimi přerušíte kontakt.

Vytvořili jsme si mnoho kontaktů s gruzínskou bojovou jednotkou, která tam už je od roku 2014. Snažíme se jim pomáhat, koupili jsme jim průzkumný dron a vozili jsme speciální izraelské injekce. Když vás postřelí, tak velmi rychle pomůže zacelit ránu. Zvyšuje několikanásobně šanci, že přežijete. Přišlo nám, že je to za 30 eur velmi levné. Když máme trochu peněz, tak jim je koupíme a pošleme. Není to běžná výstroj.

Takže to změnilo i vás…

Kdyby mě to nezměnilo, tak bych patřil na psychiatrii.

Nepravidelný podcast, který nabízí nejrůznější pohledy na válečný konflikt na Ukrajině a další současné konflikty. Debaty redaktorů zahraniční sekce Novinky.cz a vybraných expertů naladíte také na Spotify, Apple Podcasts nebo platformě Podcasty.cz.

Poslechněte si také naše další podcasty:

Reklama

Výběr článků

Načítám