Když obhajovali znásilňování dětí, nemohl jsem být neutrální, říká člen štábu Velkého vlasteneckého výletu

Velmi překvapivou. Jak jsem zjistil, opravdu se nějak podvědomě takovým lidem vyhýbám. Nejsou součástí mé sociální skupiny, takže to bylo velmi nové a obohacující.

Bylo to náročné, protože jsme byli v situaci, kdy na nás útočí. A tito lidé, jakkoliv jsme se s nimi sblížili, byli otevřeně na straně nepřítele. Dobrovolně byste s takovými lidmi do válečného konfliktu nejel, takže to byla lidsky i vztahově opravdu unikátní situace.

Jak to snášeli oni, nevím. Moc nám neřekli ani v osobních rozhovorech, ukázalo se to až na konci, Každý z nich byl jiný, ale zároveň drželi spolu a měli vůči nám od začátku ostražitý až vyhraněný postoj. Obávali se, že s nimi budeme nějak manipulovat, což se samozřejmě ukázalo jako jejich falešná představa.

Obecně byla situace velmi stresující, zvlášť pro někoho, kdo nebyl ve válečném konfliktu, což byl případ většiny z nás. Přinášelo to stres a velký. Řešíte, po kterém ze čtyř poplachů za hodinu se máte schovat do sklepa a po kterém zůstanete v bytě a jen se máte vzdálit od okna. Řešíte to dvacetkrát za den, což je velká zátěž. Bylo to dost složité i proto, že jsme i během večerních sezení, která jsme se vždy snažili mít třeba v autě nebo na schodech v hotelu, někdy museli utíkat do krytu.

Všichni jsme byli ve velkém napětí. Byli jsme v Charkově 30 kilometrů od frontové linie a slyšeli jsme i dělostřeleckou palbu. Ke konci kolem nás bouchaly rakety i bomby. Každý z nás se bál, já osobně o to, co bude s mými blízkými, s mými dětmi a s manželkou, když třeba zůstane sama.

Byli jsme odkázáni hlavě na bezpečnostní analytiky, kteří byli významnou zárukou toho, že se nám nic nestane. Samozřejmě to bylo bláhové, protože se nám mohlo kdykoli něco vážného přihodit.

Roli sehrálo, že jsme drželi spolu, že jsme si jako skupina opravdu vytvořili velmi pevný vztah. Jste ve velmi stresující situaci a jste odkázaní jeden na druhého a na všech záleží. To byla jak skupinová zkušenost, tak individuální.

Bylo tam napětí, které se ukazuje i ve filmu. Myslím, že je velmi dobře zachycené. Bylo tam napětí ze situace, ale zároveň vznikaly konflikty mezi námi a mezi některými protagonisty.

Já tam rozhodně nebyl v pozici terapeuta, protože za týden se ani nedá dělat nějaká terapie. Jel jsem tam s tím, že budu taková bezpečná neutrální figura, na kterou se mohou obracet všichni, ale brzo jsem zjistil, že to není možné.

V podstatě jsme byli všichni na jedné lodi a ukázalo se, že potřebuju být někým, kdo pomáhá k tomu, aby se emoce nějakým způsobem ventilovaly. Chtěl jsem, aby se o mluvilo o tom, co jsme zažili, což na druhou stranu naráželo na odpor na straně protagonistů.

Došlo k situaci, kdy jeden z protagonistů obhajoval znásilňování a zneužívání dětí. To jsem opravdu nemohl a ani nechtěl zaujmout neutrální roli. Byla to konfliktní situace, protože ten člověk podle mě překročil hranici. V tu chvíli jsem nemohl být empatický.

Přemýšlel jsem o tom, protože jako terapeut mám různé klienty, kteří dělají různé věci a mají různé postoje, ale ve své práci bych nemohl léčit třeba Putina nebo někoho, kdo obhajuje fašismus. Je to moje osobní omezení. Jsem si toho vědom, ale dvacet let se zabývám týráním a zneužíváním dětí výzkumně i terapeuticky.

Jsou věci, které jsou pro většinu z nás neomluvitelné a které provokovaly další členy štábu, zvyšovaly napětí, protože protagonisté byli s námi ve vztahu a byli na nás odkázáni. Nicméně je to krajní situace, kdy si uvědomujete svoje zásady, za které nechcete jít a je to v situaci ohrožení života.

Myslím si, že bylo velmi důležité, že se situaci podařilo nějakým způsobem zregulovat a uklidnit, protože jinak by nikdo s nikým v nespolupracoval.