Článek
Opojení z konce studené války a bipolárního světa ukončila symbolicky právě spektakulární teroristická akce Al-Káidy, připustil Bříza: „Devadesátá léta po pádu železné opony bych v mezinárodní politice skoro nazval druhou belle époque s romantickou představou, že skončily dějiny. Již nebudou bloky, které mezi sebou budou konkurovat, a na bezpečnost bude dohlížet demokratické společenství v čele se supervelmocí USA. Tomu rok 2001 učinil přítrž.“
„Podstatné je, že do roku 2001 v dějinách šlo především o soupeření států, státních aktérů. Tady do hry vstoupil nestátní aktér, teroristická organizace,“ dodal Bříza.
„Západ pochopil, že nejenom státní aktéři mohou být soupeřem, což byla zásadní změna, a v tom jsme žili dvacet let do roku 2021, kdy proběhl chaotický odchod USA z Afghánistánu. Teď jsme zpátky v situaci, kdy opět dominuje soupeření velmocí. Rusko se během boje proti terorismu vracelo zpátky ke svému mocenskému postavení,“ vysvětlil.
Pochopitelně tvrdá reakce USA
Reakce Washingtonu byla tvrdá a rychlá. Po útocích z 11. září zahájily Spojené státy válku proti terorismu. Na Afghánistán ovládaný Tálibánem, kde měla Al-Káida své bezpečné zázemí, zaútočily 7. října 2001.
Podle Břízy ani nešlo jednat jinak. „Reakce je pochopitelná, protože šok byl obrovský. Asi by se našlo jenom málo Američanů, kteří by tehdy nepodporovali odvetná opatření americké administrativy. Za mě je pochopitelný bezprostřední úder proti Afghánistánu, složitější je dlouhá angažovanost.“
Za pravdu mu dal i Vondra. „Bylo nutné zlikvidovat hnízda al-Káidy v Afghánistánu, nemohli jsme to nechat jen tak. Ale mezitím nám tady vyrůstalo ruské nebezpečí,“ uvedl.
Ukázala nám to v roce 2008 ruská invaze do Gruzie. „Najednou se začalo diskutovat, že se v NATO hodně angažujeme mimo území členských států. Ale zejména země střední a východní Evropy cítily ruskou hrozbu silně a chtěly posílit východní křídlo aliance.“ Dodal, že to bylo způsobeno i tím, že tyto země nečelily teroristickým útokům muslimských radikálů, jako Belgie, Francie nebo Británie či Německo.
Irák byl chybou
K invazi do Iráku z roku 2003 má Bříza větší výhrady: „Skeptičtěji nahlížím na Irák, to byla strategická chyba Spojených států a Západu. Nebagatelizuji zločiny Saddáma Husseina, ale když Irák pozbyl postavení regionální mocnosti, objevila se dvě rezidua. V rozvráceném Iráku mohly vzniknout organizace typu Islámského státu. Ještě závažnější je, že Írán už neměl brzdu v Iráku a stal se hegemonem regionu a začal rozsévat teroristická hnutí v celém regionu.“
Vondra dodal, že panovaly představy, že se po pádu Saddáma Husajna může centrum šíitského islámu přesunout z militantního Teheránu do irácké Karbaly a Nadžáfu, což se nestalo.
Terorismus je stále hrozbou
Ani válka proti terorismu nepřinesla totální vítězství. Pohrobci a následovníci al-Káidy dále útočí zejména v Africe. Islámský stát, odštěpený od Al-Káidy v roce 2014, ovládl značnou část Sýrie a Iráku, který byl rozvrácený po americké invazi z roku 2003. I po jeho porážce jsou tu teroristické skupiny působící zejména v Africe. „To je pravda, ale terorismus už není tak centralizovaný,“ řekl Bříza.
Vondra řekl, co si je dobré vzít z 25 let po útocích. „Poučení je v tom, že scházela zdravá míra skepse a realismu v tom smyslu, čeho v zemích typu Afghánistánu nebo Iráku lze dosáhnout,“ řekl bývalý diplomat. Slabost vidí v idealismu USA, podle nějž jde dosáhnout demokracie během pár let. „Rusko musíme brát takové, jaké je, a nikoli takové, jaké bychom si ho vysnili v ideální podobě,“ dodal.
