Článek
Jaké bylo cestovat po Ukrajině se zastánci Ruska?
Věděla jsem, že to nebude úplně jednoduché, že budu doprovázet lidi, kteří otevřeně Rusko podporují, ale ta zkušenost byla velmi zajímavá. Samotnou mě velmi zajímalo, nakolik hluboce je v nich zakořeněná dezinformační kampaň, které se stali obětí.
Jak jste se dívala na tři protagonisty?
Spíš jako na své sousedy, protože se to může týkat každého z nás. Oni pro mě představovali symptomy, odraz společnosti a vlastně varování, nakolik je to vážné. V průběhu celé té cesty jsem začala přemýšlet velmi intenzivně, co by se s tím dalo dělat.
Styděla jste se někdy? Přece jenom jste vlastně zprostředkovávala kontakt s místními a protagonisté filmu měli hodně proruské názory.
Nemluvila bych o tom, že jsem se styděla, ačkoliv byly momenty, kdy jsem musela tlumočit něco, s čím jsem vůbec nesouhlasila. Ale moje role tlumočnice byla jasně daná. Musíme nechat zaznít i slova, se kterými nesouhlasíme. Pociťovala jsem vnitřní konflikt, ale popírala jsem ho v sobě. Spíš jsem se nestačila divit, nakolik tito lidé popírali realitu, nakolik jsou obětí těch dezinformačních kampaní.
Nikola, Petra a Ivo. Trojice protahonistů dokumentu
Asi nebylo snadné slyšet u masových hrobů u Buči, že jsou kašírované?
Bylo to úděsné. Ale opět bych se vrátila k psychologii, k tomu, nakolik popírali realitu, nebyli schopni ji přijmout, i když ji viděli. To na tom bylo úděsné.
Myslíte sílu ideologie, která lidi přesvědčí?
Přesně tak.
Domníváte se, že zastánce Ruska může film o něčem přesvědčit, nebo ta ideologie tak silná, že stejně budou věřit tomu, co hlásá Moskva?
Myslím si, že je ve filmu spousta momentů, kdy se člověk může dotknout pravdy a uvědomit si, že možná i on může být obětí podobných manipulací. Chtěla bych v to věřit. Myslím, že bychom měli skutečnou práci začít odvádět až potom, co film půjde do kin, až se s ním budou mít naši občané možnost seznámit.
Jak jste se vyrovnávala s touto zkušeností? Jezdíte na Ukrajinu pravidelně a asi se spíš setkáváte s lidmi, kteří vnímají potřebu pomoci.
Vycházela jsem ze své zkušenosti z působení na Ukrajině mezi lety 2014 až 2020. Podobné problémy jsem v řešila po každém návratu domů do České republiky. Když jsem hovořila se známými nebo s přáteli, kteří bezprostřední dotyk s Ukrajinou neměli, pokaždé jsem jim musela vysvětlovat, o co tam jde, s čím jsem se setkala a popisovat jim, co jsem na vlastní oči viděla a s kým jsem mluvila přímo tam. Válka trvá už více než 10 let a dezinformace mají sílu měnit názory lidí. Pro mě tato cesta nebyla zas až tak něčím jiným, s čím bych se nepotkala dříve. Nicméně projekt Velkého vlasteneckého výletu mě zajímal jako koncept. Od začátku jsem mu věřila a velmi věřím, že otevře celou řadu otázek, u kterých si jako společnost budeme snad schopni najít odvahu, abychom na ně hledali odpovědi. Určitě to bude znamenat kroky zpátky k tomu, kde jsme udělali chybu.