Češka vyrazila s malými dětmi na pouť do Santiaga. Chtěla je vystavit zdravému nepohodlí

Svatojakubská pouť už dávno nemá ryze náboženský rozměr. Míří na ni i řada nevěřících, kteří chtějí otestovat svou výdrž, ale také poznat sami sebe a třeba se s něčím srovnat.

„Pouť vám dává přesah a prostor, kdy se můžete nad lecčím zamyslet. Já jsem se na ni vydala, protože jsem chtěla s dětmi prostě vyrazit na vandr. Vybrala jsem portugalskou trasu z Porta, protože je jednoduchá,“ konstatuje Bach a dodává, že sice chtěla děti vystavit nepohodlí, ale ne až tak velkému, že se jim každodenní chůze zprotiví.

„Dnes žijeme ve velmi komfortní době, když pomineme, co se aktuálně děje v zahraničí. V Česku ale není hlad, válka ani výrazné nebezpečí. Děti si to ale vůbec neuvědomují a většinou mají vše, na co si vzpomenou. Chtěla jsem, aby moji synové zažili, že to není standardní,“ vysvětluje motivaci pro cestu Bach, která se živí i jako koučka a cestu do jisté míry brala jako experiment. „Když člověk vystoupí z komfortu, začne přemýšlet jinak.“

Podle Češky bylo rozhodnutí vyrazit na Svatojakubskou pouť velmi spontánní a v podstatě se událo ze dne na den. „Syn dělal přijímačky na víceleté gymnázium a málem to odnesly moje i jeho nervy. Takže jsem koupila letenky, sebrala jsem kluky a jeli jsme,“ vzpomíná Bach, která se svými syny plánovala pokořit hranici 100 nachozených kilometrů. „Po tomhle milníku se vám počítá, že jste na pouti byli, i když jste třeba nedošli až do Santiaga,“ vysvětluje.

Pro Češku šlo sice o první takovou zkušenost, byla si však vědoma, do čeho jde. „Teprve v Portu mě napadlo, co kdyby se nám něco stalo. Člověk ale musí uvažovat pozitivně,“ míní. „Ale přestože šlo o spontánní rozhodnutí, nešla jsem nepřipravená. Věděla jsem, kde budeme v průběhu cesty spát a měla jsem rezervované hotely. Nechtěla jsem s malými dětmi do poutních ubytoven.“

Cesta jako taková byla podle Eriky Bach bezproblémová a jejím dvěma synům se na ní líbilo. „Na pouti se zklidníte, děti vám hezky ukazují, že je pouze teď a tady. Ony se zastaví, hrají si s kamínky a čas neexistuje. Byli jsme pro sebe navzájem učiteli. Já byla průvodce, který má coby dospělý zodpovědnost, ale děti si to neskutečně užily tím hravým stylem. Pro nás všechny to byla mentální čistka,“ konstatuje Bach.

Dodává, že ona ani synové cestu neprožívali a nepřemýšleli o ní jako o něčem dramatickém. „Nechtěla jsem to hrotit,“ tvrdí Bach s tím, že když se dostavila únava, tak se zkrátka zastavili. I tak denně ušli kolem patnácti kilometrů a obě děti by prý zvládly i dvacet. „Další den už by ale brblaly a braly by to jako povinnost.“

Bach si celou cestu pochvaluje, protože ji zase o něco více stmelila se syny. A ani kluci spolu prý „neválčili“ tak, jako doma. Ve škole se pak oba mohli navíc pochlubit novými zážitky.

„I já sama jsem před cestou něco řešila v hlavě, a teprve po třech dnech jsem se dostala k sobě. Člověk třeba stojí před nějakou životní změnou, musí udělat krok do neznáma a bojí se. Je dobré vzít si čas, což ale nemůžete za běžného provozu, kdy chodíte do práce, máte povinnosti a nemáte prostor,“ vyzdvihuje Bach přednosti Svatojakubské pouti nebo kterékoli jiné cesty, díky níž má člověk čas uvědomit si spoustu věcí.

„Já bych nejradši chodila doteď a s dětmi procestovala celý svět. Ale to zatím nejde,“ konstatuje Češka.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak se dá připravit na pouť a je potřeba nějaké speciální vybavení? Zvládnou každodenní chození i malé děti? Nad čím člověk při každodenním šlapání přemýšlí a najde si skutečně cestu sám k sobě?

A měl by na podobné dobrodružství vzít děti každý rodič? To se dozvíte v kompletním 46minutovém rozhovoru. Můžete se na něj podívat na videu, případně si jej pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Chtěli byste si poslechnout povídání s někým konkrétním, kdo má k cestování co říct? Své tipy můžete posílat na adresu michael.svarc@novinky.cz, do předmětu uveďte „Slepá mapa“.